K Africkému soudu pro lidská práva a práva národů mohou jednotlivci a neziskové organizace podávat žaloby jen proti přibližně šestině států v regionu. V roce 2016 znemožnila podání žaloby jednotlivcům a neziskovým organizacím Rwanda a na konci roku 2019 nově i Tanzanie.

Již od roku 1987 působí na africkém kontinentu Africká komise pro práva člověka a práva národů (Africká komise), která se zabývá zejména ochranou lidských práv, osvětovou a informační činností a výkladem Africké charty práv člověka a práv národů (Africká charta), jakožto základního dokumentu garantujícího lidská práva na africkém kontinentu. Africká charta byla přijata Organizací africké jednoty (která se v roce 2002 transformovala v Africkou unii), aby plnila obdobnou funkci jako například Úmluva o ochraně lidských práv a svobod přijatá na půdě Rady Evropy. Charta stanovuje právo na ochranu nejen občanských a politických práv, ale také hospodářských, sociálních a kulturních práv, a to individuálních i kolektivních.

V roce 1998 Africká unie přijala Protokol o zřízení Afrického soudu pro lidská práva a práva národů (Protokol), kterým byl založen Africký soud pro lidská práva a práva národů (Africký soud). Africký soud rozhoduje o ochraně lidských práv na základě ustanovení Protokolu, Africké charty a dalších lidskoprávních úmluv, k jejichž dodržování se státy, jichž se řízení týká, zavázaly. Soud sídlí ve městě Arusha v Tanzanii a zasedá v něm jedenáct soudců, kteří jsou voleni na šest let. Soudci si mezi sebou volí prezidenta a viceprezidenta, a to vždy na funkční období dvou let. V současnosti je prezidentem Sylvain Oré z Pobřeží slonoviny.

Africká komise působí jako mediační orgán poskytující možnost jednotlivcům i neziskovým organizacím upozornit na případy, kdy státy, které Africkou chartu ratifikovaly, porušují lidská práva. Zabývá se také monitorováním lidských práv prostřednictvím zpráv vypracovaných jednotlivými státy o aktuální situaci na jejich území. Dále také zřizuje pracovní skupiny a vysílá pozorovatelské mise i mise za účelem zvýšení povědomí o lidských právech (tzv. promotion missions). Případy, které nelze vyřešit mimosoudně, předává Africkému soudu.

Jurisdikce Afrického soudu

Do jurisdikce Afrického soudu, který svou činnost započal v roce 2006, patří jednak poradní a jednak rozhodovací činnost. Oprávnění podat stížnost má podle čl. 5 Protokolu Africká komise, stát, který podal stížnost nebo proti němuž byla podána stížnost k Africké komisi a také stát, jehož občan se stal obětí porušování lidských práv.

Jednotlivci a nevládní neziskové organizace s pozorovatelským statusem před Africkou komisí mohou podávat žaloby k Africkému soudu tehdy, přijme-li daný stát deklaraci podle čl. 34 odst. 6 Protokolu. Ze třiceti států, které jurisdikci Afrického soudu přijaly, jich však tuto deklaraci přijalo jen deset.

Odstoupení Rwandy od deklarace

Mezi státy, které zmiňovanou deklaraci přijaly, patřila od roku 2013 i Rwanda. Ta však o tři roky později oznámila své odstoupení. Tehdejší rwandský ministr spravedlnosti odůvodňoval odstoupení od deklarace tím, že se Africký soud stal platformou dávající prostor jednotlivcům a organizacím, kteří se se podíleli na genocidě Tutsiů v roce 1994, aby unikli spravedlnosti.

Podle jiných názorů mohlo být odstoupení od deklarace reakcí na vysoce kontroverzní případ, který Africký soud řešil v roce 2012. Victoire Ingabire Umuhoza, rwandská aktivistka a předsedkyně organizace Spojených demokratických sil pro Rwandu, byla odsouzena za údajné teroristické aktivity a spiknutí proti státu. Umuhoza v roce 2014 podala stížnost k Africkému soudu pro porušení práva na spravedlivý proces. 

Odstoupení od deklarace, která umožňovala jednotlivcům a neziskovým organizacím podat stížnost před Africkým soudem, se však ukázalo také jako problém z právního hlediska. Proces odstoupení totiž nebyl do té doby právně upraven a soud proto musel posoudit, jaké důsledky takové odstoupení má. Došel k závěru, že odstoupení Rwandy je platné a rozhodl, že takové odstoupení od deklarace bude nabývat účinnosti vždy za jeden rok.

Zatímco některé prognózy viděly tento krok Rwandy jako možný začátek trendu, vývoj byl spíše opačný – ještě téhož roku podávání žalob jednotlivcům a neziskovým organizacím umožnil Benin, o rok později Tunisko a v roce 2018 Gambie.

Odstoupení Tanzanie od deklarace

Situace se však opět změnila na konci roku 2019, když Africký soud v listopadu obdržel oznámení o odstoupení podepsané tanzanským ministrem zahraniční a východoafrické spolupráce Palamagambou Kabudim. V reakci na tento krok vydalo dvacet afrických i mezinárodních lidskoprávních organizací společné prohlášení adresované Africké unii, Východoafrickému společenství a Jihoafrickému rozvojového společenství. Organizace v prohlášení uvedly, že jednání tanzanské vlády nabourává autoritu Afrického soudu a je v přímém rozporu s důvody jeho založení. Na situaci zareagoval i Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, který prostřednictvím svého twitterového účtu apeloval na vládu Tanzanie, aby odstoupení od deklarace přehodnotila a rovněž vyzdvihl význam Afrického soudu.

Podobně jako v případě Rwandy vyvolalo rozhodnutí Tanzanie otázku, co zemi k odstoupení vedlo. Ve výše zmíněném prohlášení lidskoprávních organizací bylo odstoupení viděno v souvislosti s případem Ally Rajabu a ostatní proti Tanzanské sjednocené republice, o němž Africký soud rozhodoval v listopadu loňského roku. Rozhodnutí Afrického soudu se týkalo ustanovení tanzanského trestního zákoníku nařizujícího povinné odsouzení k trestu smrti za trestný čin vraždy. Africký soud rozhodl, že toto ustanovení bylo zjevně v rozporu s právem na život i na spravedlivý proces.

Přestože Africký soud může i po odstoupení od deklarace stále rozhodovat o stížnostech podaných členskými státy Protokolu a Africkou komisí, mezinárodní lidskoprávní organizace upozorňují na důležitost tohoto kroku. Podle statistiky Afrického soudu totiž většinu stížností podávají právě jednotlivci - do září 2019 se jednalo o 223 případů z celkem 238. Nejvíce stížností přitom pochází právě z Tanzanie. Vzhledem k tomu, že ze všech zemí na Africkém kontinentu jurisdikci soudu přijala jen o něco více než polovina a individuální stížnosti je možné podávat proti méně než třetině z nich, každé odstoupení od deklarace tak znamená značné omezení ochrany lidských práv v regionu.

 

Zdroje

African Court (2019, 28. listopadu). Ally Rajabu and Other vs. United Republic of Tanzania. (http://www.african-court.org/en/index.php/56-pending-cases-details/873-app-no-007-2015-ally-rajabu-and-others-v-united-republic-of-tanzania-details).

African Union (1998, 10. června). Protocol to the African Charter on Human and Peoples’Rights on the Establishment of an African Court on Human and Peoples’ Rights. (https://au.int/sites/default/files/treaties/36393-treaty-0019_-_protocol_to_the_african_charter_on_human_and_peoplesrights_on_the_establishment_of_an_african_court_on_human_and_peoples_rights_e.pdf).

Amnesty International (2019, 2. prosince). Tanzania: Withdrawal of individual rights to African Court will deepen depression. (https://www.amnesty.org/en/latest/news/2019/12/tanzania-withdrawal-of-individual-rights-to-african-court-will-deepen-repression/).

De Silva, Nicole (2019, 16. prosince). Individual and NGO Access to the African Court on Human and Peoples‘ Rights: The Latest Blow from Tanzania. (https://www.ejiltalk.org/individual-and-ngo-access-to-the-african-court-on-human-and-peoples-rights-the-latest-blow-from-tanzania/).

Hairsine, Kate (2019, 6. prosince). Africa’s rights court suffer setback as Tanzania blocks cases. (https://www.dw.com/en/africas-rights-court-suffers-setback-as-tanzania-blocks-cases/a-51548555.

Fotografie

[1] Tanzanský ministr zahraničních věcí a východoafrické spolupráce Palamagamba Kabudi. H.E. Mr. Mr. Palamagamba Kabudi, Minister for Constitutional and Legal Affairs, autor: UN Geneva/Violaine Martin, 26. února 2019, zdroj: Flickr, CC BY-NC-ND 2.0.