V osmdesátých letech minulého století jsem byl malé dítě. Jeden z mých raných zážitků se vztahuje k časopisu plnému nádherných fotografií dalekých krajin, který nám každý měsíc chodil poštou – National Geographic. Jednou však nepřišel.

Pamatuji si tu úctu vždycky, když jej táta vyzvedl ze schránky a poté doma rozbalil. Byl krásný. Někdy měl po cestě rozbitý hřbet, tak jej slepoval. Pak jsme si jej prohlédli. Tehdy mě nezajímal anglický text, kterému jsem stejně nerozuměl, ale fascinovaly mě obrázky krajin, jako byly stolové hory ve Venezuele, obrovská pískovcová skála uprostřed Austrálie a spousta jiných.

Ten časopis nebyl v Československu k dostání, ale mí rodiče nějak zařídili, aby nám jej odněkud ze Západu posílali. Jeden měsíc však nedorazil. Táta říkal, že tam asi psali něco o Československu, tak ho na hranicích nepustili. A pak se to stalo ještě jednou. Zanedlouho ale přišel listopad 1989 a vše se změnilo. National Geographic odebírají rodiče dodnes, na dvě chybějící čísla si ale po následující desetiletí nikdo z nás nevzpomněl.

V červnu tohoto roku jsem byl několik dní v Haagu a jedno dopoledne jsem měl volné. Tak jsem se šel projít s tím, že si najdu nějaké pěkné místo, kde se v klidu nasnídám. Šel jsem kolem útulně vypadající kavárny s názvem Bookstore, tak jsem se podíval dovnitř a zeptal se servírky, jestli dělají nějaké poctivé snídaně. Ona říkala, že bohužel ne, hlavně kafe… Tak jsem poděkoval a rozloučil se.

V tu chvíli mně však pohled přejel přes interiér kavárny a obsah jejích polic s knihami. Pohled se mi zastavil na několika dlouhých řadách zlatavých hřbetů, které jsem velmi dobře znal. Ihned jsem si uvědomil, že se v nich musí skrývat několik desítek let a hlavou mně probleskla zvědavost.

Hlad šel tedy stranou, objednal jsem si kávu a začal hledat. Sice jsem věděl, které dva výtisky nám tehdy nepřišly, ale těch několik set časopisů nebylo seřazeno podle let, tak trvalo docela dlouho, než jsem našel první z nich. Sednul jsem si tedy a začal listovat… Titulní článek se jmenoval The Baltic: Arena of Power, a probíral státy na břehu Baltského moře. Na titulní straně byla fotografie sovětského námořníka stojícího v pozoru na vynořené ponorce a nad ním krátký text končící slovy: For the seven nations of this northern sea, the winds of change are blowing.

Trvalo druhou kávu a další hledání v horních policích, než jsem našel i druhý chybějící National Geographic. Při listování jsem se zastavil u posledního článku nazvaného Slovakia’s Spirit of Survival. Téměř třicetistránkový článek doprovázený fotografiemi ze slovenského venkova pojednával o národu, který si i přes několik století cizí nadvlády dokázal udržet svoji kulturu, jazyk a tradice.

Z kavárny jsem odcházel s pocitem spokojenosti, že se mi naše malá záhada osmdesátých let objasnila. Myslel jsem na to, jak dnes bereme absenci kontrol toho, co vidět a číst smíme a co nikoliv, jako samozřejmost. Jako první mě napadlo, že je to špatně, protože je taková netečnost nebezpečná. Jenže současně jsem tomu i rád, protože se u nás věci tolik zlepšily – a je krásné si na to zvyknout.

17. 11. 2019   Jan Lhotský

Vystudoval právo a ekonomii, poté pokračoval v doktorském studiu mezinárodního práva. Pracoval v advokacii i v právním oddělení Evropské služby pro vnější činnost v Bruselu, zodpovědné za vnější vztahy EU. Rovněž působil jako Visiting Professional u soudního senátu Mezinárodního trestního soudu v Haagu. V rámci mezinárodního práva se specializuje především na lidská práva a mezinárodní trestní právo.