Nutnost legislativního zakotvení problematiky léčitelských služeb je dána zvyšujícím se počtem osob v České republice poskytujících služby v oblasti komplementární a alternativní medicíny. Proto Ministerstvo zdravotnictví ČR připravilo návrh zákona o léčitelských službách a o změně zákona o správních poplatcích. 

Návrh zákonné úpravy de lege ferenda by měl reflektovat a upravovat poskytování léčitelských služeb, podmínky jejich poskytování a s tím spojený výkon státní správy v této oblasti v návaznosti na rezoluce Světového zdravotnického shromáždění WHA67.18 z roku 2014 a WHA69.24 z roku 2016, vydaných na základě Strategie WHO pro tradiční medicínu 2014-2023 a Rezoluce 1206 Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Zda návrh zákona zachycuje podstatu, po které zástupci alternativní medicíny volali, je však otázkou.

Zastánci z řad lékařů se snažili o to, aby měli legislativní oporu pro jejich činnost, která bude oficiálně zahrnovat součinnost alternativní a klasické medicíny. Avšak stručné znění zákona ve svých 29 ustanoveních přináší pouze vágní vymezení léčitelských služeb, definovaných jak pozitivně, tak negativně a stručným demonstrativním výčtem.[1] 

Svou jednoduchostí a nejednoznačností poskytne tato úprava do budoucna v praxi široký prostor pro situace, kdy bude možné pod tato ustanovení subsumovat jakékoliv praktiky, které se budou tvářit, že jejich cílem je snaha o zlepšení nebo zachování zdravotního stavu člověka. To bude dávat velkou moc a příležitost léčitelským podvodníkům, a tak je otázkou, zda v takovém případě pak zákonná regulace v podstatě neztrácí smysl. 

Návrh zákona se zaměřil především na ochranu pacienta jako slabší strany představovaného právního vztahu. Základní princip navrhované úpravy spočívá v umožnění poskytovat léčitelské služby pouze tomu, kdo získá oprávnění, které vydá místně příslušný krajský úřad, přičemž pro vydání tohoto oprávnění nejsou stanovena žádná odbornější kritéria nad rámec obecných, jako je bezúhonnost a v případě fyzických osob navíc i svéprávnost a zletilost. Tato úprava tak nabízí možnost získat oprávnění komukoliv a nikterak nechrání před, v této oblasti četnou, činností podvodníků, čímž snižuje důstojnost léčitelských služeb. 

Proto i snaha zákona chránit pacienta je ve své podstatě poněkud utopická, jelikož nelze vymáhat po léčiteli následně náhradu, když není legislativní podklad pro to, co je a co není správnou metodou či radou. V praxi budou tak soudní spory o náhradu za škodu způsobenou nesprávnou informací nebo škodlivou radou postaveny pouze na znaleckých posudcích a opět se vytrácí právní jistota, kterou měl zákon poskytnout. 

Zvláštní kapitolu tvoří odpovědnost léčitelů, která není zákonem konkrétněji upravena. Zásadní postavení v oblasti odpovědnosti léčitelů, která vychází ze závazkového vztahu, mají instituty péče řádného odborníka a péče o zdraví dle občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Vycházíme tedy z premisy, že oblast léčitelství vychází ze závazkového práva, a nikoliv zdravotnického. Podstatou tohoto závazku je příkaz, tedy činnost vedená snahou příkazníka, tj. léčitele, o příznivé působení na zdraví příkazce. Z toho vyplývá, že odpovědnost příkazníka se odvíjí z patřičné snahy dle § 2637 OZ, institutu péče řádného odborníka dle § 2643 odst.1 a § 2645 OZ, a odpovědnosti za následný stav příkazníka dle § 2438 odst. 2 OZ, který sankcionuje nezdar způsobený porušením povinností léčitele. Otázkou však zůstává, zda pro posouzení odpovědnosti léčitele je zapotřebí příčinné souvislosti mezi zdravotním stavem a působením léčitele, anebo pouze určitá korelace. 

Léčitelům zákon stanovuje pouze základní povinnosti, jako je zpracování a zveřejnění seznamu cen, informování pacienta předem o ceně služeb a vystavení účtu. Vedle toho k povinnostem léčitele patří i vedení záznamů o pacientech, kdy tyto záznamy budou podléhat nařízení EU o ochraně osobních údajů a jejich shromažďování bude zajištěno prostřednictvím Národního registru léčitelů. Jedinou sankci představuje odebrání či pozastavení oprávnění uděleného místně příslušným krajským úřadem. Úprava měla předejít situacím, kdy se poskytovatelé skrývají za neexistujícími subjekty. Zda však bude nová právní regulace v tomto ohledu úspěšná, ukáže až praxe v následujících letech. 

 

Poznámky 

[1] Ustanovení § 2 návrhu zákona o léčitelských službách zní: „(1) Léčitelské služby jsou službami, které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat zdravotní stav člověka. [...] (3) Léčitelskými službami nejsou pouhé poskytování fyzického cvičení, masáže, meditace, výživové poradenství, činnosti charakteru duchovní služby a služby poskytované podle zvláštních právních předpisů. (4) Zdravotní služby podle zákona o zdravotních službách nejsou léčitelskými službami.

Zdroje

Návrh zákona o zákona o léčitelských službách a o změně zákona o správních poplatcích

Telec, I. Právo přírodního léčitelství. Praha: Leges, 1. vydání. s. 336, 2018. ISBN 978-80-7502-306-3.

Fotografie

Alternativní medicína, autor: kian2018, 18. října 2015, zdroj: Pixabay, CC0, úprava: ořez.