Hubert Smekal
V rámci letního roadtripu jsme kromě východního Turecka zařadili do itineráře po ověření bezpečnostní situace a vstupních podmínek také Irák, konkrétně jeho kurdskou část. Mezi největší taháky severního Iráku patří bezpochyby syrové muzeum genocidy zvané Amna Suraka ve městě Sulejmánie (Sulaymaniyah).
Komplex nás mile překvapil tolerantními zřízenci, neboť jsme k rudým budovám, které stojí za kurdský názvem Amna Suraka (Rudá ostraha), přijeli ještě před oficiální otevírací dobou, ale přesto jsme byli vpuštěni dovnitř. Muzeum patří mezi ta místa se stísněnou atmosférou, kde okamžitě pocítíte, že se tu stalo něco strašného.
Nikdo nemluví nahlas, nikdo se nesměje, budovy jsou ponechány ve stavu, v jakém je na začátku 90. let vyrvala ze Saddámových rukou kurdská pešmerga (kurdská domobrana), tedy prostřílené, ohořelé a často bez oken. Místní hlídači vás nikterak neomezují, můžete se procházet, kde se vám zachce, a zakoušet atmosféru místa, kde docházelo k brutálnímu zacházení s kurdskými vězni. Na místě jsou dokonce ponechány i tanky, bojová vozidla a těžší zbraně, které tu „poztrácela“ prchající irácká armáda. Vedle prohlídky cel s pohozenými dekami a skulpturami znázorňujícími mučící praktiky můžete shlédnout i výstavu fotek a film z tzv. kurdského exodu. Mezi silné zážitky patří návštěva Sálu zrcadel, padesát metrů dlouhé úzké chodby, vyzdobené 182 tisíci střepy zrcadel, z nichž každý symbolizuje jednu oběť Saddámovy protikurdské operace Anfal. Vše tlumeným světlem osvěcuje zhruba 4500 žárovek, připomínajících počet zničených kurdských vesnic.
Pro mě osobně představovala nejotřesnější zážitek výstava velkoformátových fotek pořízených po chemickém útoku v asi 70 kilometrům vzdáleném městě Halabdža. V březnu 1988, v posledních dnech iránsko-irácké války, spustily irácké bombardéry na město neobvyklé nálože, po nichž se vzduchem linula vůně sladkých jablek. Za půl hodiny již po sobě nečekaný útok zanechal 5 tisíc mrtvých mužů, žen a dětí a ještě větší počet raněných. Fotografie jsou v Amna Suraka nasvíceny rudými světly, což ještě zvyšuje již tak velmi silný dojem z výjevů na ulicích zasaženého města.
Nápad na přebudování mučírny tisíců Kurdů v muzeum dostala asi před desíti lety manželka iráckého prezidenta Talabáního, čímž stála za zrodem jednoho z nejpůsobivějších míst v celém Iráku. Památník genocidy zavírá už ve čtyři hodiny, tudíž návštěvníkům ještě vybude čas na návštěvu sedmisettisícové Sulejmánie. Město vzniklo až koncem 18. století, ale postupně přerostlo v důležitý uzel kurdského odboje. Na první pohled působí velmi živě, centrem se táhne bazar, v němž se čile mísí prodavači s kolemjdoucími a nakupujícími. Město navíc oplývá zelenými plochami, jimž vévodí udržované parky. Rovněž obyvatelé mají své kouzlo – pojedli jsme například výborný falafel v bufetu u syrských uprchlíků (jako jedno z mála zařízení měl během ramadánu otevřeno i ve dne).
Pokud se budete v Iráku někdy vyskytovat, rozhodně se do Sulejmánie a Amna Suraka zajeďte podívat, garantuji vám jeden z největších zážitků. Vstup do muzea je navíc zcela zdarma, ovšem připravte se na spalující vedro, jež i ve stínu významně překračuje 40 stupňů Celsia.
