Předseda vojenského výboru NATO je druhým nejvýše postaveným člověkem v rámci Severoatlantické aliance, hned po generálním tajemníkovi. Mezi lety 2015 a 2018 tuto pozici zastával armádní generál Petr Pavel. Stal se tak prvním zástupcem země bývalé Varšavské smlouvy v této funkci. Jak probíhalo jeho působení v organizaci a co v současnosti považuje za bezpečnostní hrozby pro Českou republiku? 



Mohl byste na úvod čtenářům přiblížit Vaši konkrétní pozici v NATO?

NATO je striktně politicko-vojenská organizace, a tomu odpovídá i to, že tyto dva pilíře jsou zdánlivě paralelní a na sobě nezávislé, i když se na mnoha úrovních propojují. Ve vojenské části je na vrcholu „pyramidy“ kolektivní orgán, tzv. vojenský výbor. Tomu předsedá předseda vojenského výboru, který je vždy volen z náčelníků generálních štábů.

Výbor pak připravuje vojenská doporučení ke všem zásadním otázkám, kterými se NATO zabývá, tedy doporučení pro politická rozhodnutí na té nejvyšší úrovni, Severoatlantické Rady. Takže pokud se řeší například nové investice v rámci aliančního systému obranného plánování, nové strategie nebo doktríny, případně  možnost vojenské operace nebo mise, Vojenský výbor k tomu dává své doporučení. Zabývá se i koncepčními dokumenty, jakým způsobem cílů nejlépe dosáhnout, zda je potřeba změnit velitelskou strukturu Aliance nebo jestli je zapotřebí věnovat více pozornosti odstrašení, než třeba cvičením. K tomu má také celou strukturu svých pracovních orgánů a předseda se účastní většiny jejich jednání. 

Předseda Vojenského výboru je také členem Severoatlantické rady, nejen jako účastník v zadní lavici, ale s právem jak zasedat přímo u jednacího stolu, tak s právem hlasovacím. 

 

Mise NATO v Afghánistánu

Když jste zmínil vypracovávání doporučení, přesunula bych se konkrétně k misi NATO v Afghánistánu. Zabýváte se ve Vojenském výboru tedy i otázkami, zda a v jaké podobě by mise měla setrvat, či zda by nemělo dojít ke stahování jednotek NATO? 

Musím říct, že každá mise je vždy posuzovaná z  celého spektra různých aspektů, a to ne jenom bezpečnostních, ale samozřejmě humanitárních, logistických, finančních, politických. Nikdy není podpora jakékoliv mise jednoznačná. V každé misi je také vždy zastoupena celá řada problémů, které se někdy i komplikovaně vysvětlují na veřejnosti. Jsou to například tzv. collateral damage, tedy politováníhodné situace, kdy dojde ke ztrátám na životech civilního obyvatelstva z mnoha různých důvodů. To jsou bohužel průvodní jevy každého ozbrojeného konfliktu a vždycky se musí velice citlivě vyvažovat nejen jednotlivé negativní aspekty, ale i naše alternativy – jestli by stažení vojáků v konečném důsledku bylo lepší, než setrvat tam přes všechny problémy a pokusit se naplnit cíl, který jsme si dali. To znamená pomoci Afgháncům spravovat své věci bez cizí pomoci a pokud možno efektivně, tak, aby nejen v zemi nebyla občanská válka, ale aby zároveň nebyla hostitelskou zemí mnoha různých extremistů a teroristů. 

Když se podíváme pár let zpátky,  došlo k zásadní změně, a sice nejen k masivnímu snížení mise z nějakých 140 000 vojáků na zhruba 16 000 dnes, ale především v charakteru mise. Do té doby byla bojová a jejím hlavním cílem byla porážka Talibanu jako hlavní opoziční skupiny. Přibližně  před čtyřmi roky došlo ke změně strategie a mise byla změněna z bojové na asistenční. Její primární rolí bylo maximálně podporovat afghánské bezpečnostní složky, budování afghánských struktur, a to jak politických, tak vojenských, zpravodajských a dalších, aby byl Afghánistán schopen si poradit sám.

Změna strategie se projevila také v tom, že se již nehovořilo o porážce Talibanu, ale o potřebě přivést Taliban k vědomí, že na bitevním poli se vyhrát nedá, a že jediné vítězství bude u jednacího stolu. Několik jednání z poslední doby dokonce naznačuje, že by mohlo dojít k zahájení procesu národního usmíření.

 

Kolaterální škody a mezinárodní humanitární právo

Zmínil jste kolaterální škody. Jak se s nimi pracuje například při plánování zásahů a existuje něco jako „metrika“ posuzování toho, co je ještě přijatelné a co už ne? Případně jak se stavíte k zapojování softwaru do tohoto rozhodování, kdy de facto vypočítají kolaterální škody a vyhodnotí (ne)přínosnost zásahu? 

Softwarových nástrojů existuje celá řada, ale v konečném důsledku je to vždycky o vyvažování rizik a přínosů. Pokud se rizika jeví jako nepřiměřená tomu, co může přinést řešení, pak se samozřejmě hledá jiná varianta řešení. Před jakýmkoliv zásahem se zpracovává detailní analýza.

Na prvním místě jsou to vždy  aspekty právní, protože je snaha, aby každá vojenská akce měla maximální možné právní krytí, tedy rezoluci Rady bezpečnosti OSN. To ale bohužel není vždy možné, s ohledem na protichůdné zájmy velkých hráčů. Pokud ale hrozí nebezpečí nejen z prodlení, ale také vysoké ztráty na životech, například v případě probíhající genocidy, pak samozřejmě musí státy volit i tu cestu, která je méně přijatelná, což znamená intervenovat bez schválení odpovídající rezoluce Rady bezpečnosti. 

Vždy se zvažují rizika ztrát, a to především ztrát na civilním obyvatelstvu , ale samozřejmě i z hlediska ztrát na životech vojáků. Vnímavost ke ztrátám na životech je dnes především v západních společnostech mnohem vyšší, takže ztráta každého jednotlivého života je velkým impulsem k veřejným diskuzím , ale někdy i k zásadním politickým rozhodnutím. I proto se zvažují hlavně právní a humanitární aspekty.

Pokud jde o zmíněnou právní stránku zásahů, či obecně o právo při vedení konfliktu a mezinárodní humanitární právo – jak se v této oblasti pracuje se vzděláváním nasazovaných vojáků?

Všichni vojáci průběžně prochází odbornou přípravou, jejíž podstatnou součástí je i ta právní. Jsou to tzv. rules of engagement, která jsou naprosto jasně popsaná. Co se smí za jaké situace, především z hlediska použití síly – kdy je její použití ještě oprávněné, kdy už není, ale také hlavně z hlediska přiměřenosti. Každý případ, kdy dojde k úmrtí, je speciálně vyšetřován a porovnáván s těmito pravidly. Před každým nasazením se také upřesňují a zásady znovu připomínají.

Na jednu stranu je to pro vojáky velice omezující, protože na rozdíl od těch „na druhé straně“ u vojáka vždycky ještě musí proběhnout myšlenkový proces, jestli je ještě v těchto mezích. Jako příklad bych uvedl naši poslední ztrátu na životech, kdy jsme přišli o tři vojáky.  Když si představíte situaci, kdy najednou z úzké boční uličky vyjde postava, u které na první pohled nepoznáte, zda se jedná ještě o dítě, nebo už o mladého muže. Stejně jako se nepozná, jestli pod svým pláštěm má napěchovanou vestu trhavinami nebo ne. A voják má v takové situaci v lepším případě několik sekund, v horším několik zlomků sekundy na rozhodování, zda vystřelí nebo ne. Pokud by reagoval pudově a toho kluka zastřelil, zřejmě by zachránil ty naše tři životy. Pokud by se ale ukázalo, že ten chlapec nebyl ozbrojen, tak by dotyčný nejen žil po zbytek života s tím, že zabil dítě, ale také by to mohlo vyvolat velmi silnou reakci přímo v místě, která by se mohla negativně projevit na celém vztahu místního obyvatelstva k misi.

Takže situace je mnohdy velice složitá. Každý případ je řešen velice citlivě a rozhodně všichni vojáci procházejí velmi detailní právní přípravou i z hlediska lidských práv, konkrétně například  zneužívání žen a dětí v konfliktech, protože je jedná o jevy rozšířené v řadě konfliktních oblastí.

 

Kybernetická bezpečnost

Roku 2016 byl na Summitu ve Varšavě uznán kyberprostor jako čtvrtá dimenze vedení konfliktu, na kterou lze aplikovat článek 5 Washingtonské smlouvy. Setkával jste se i Vy konkrétně s touto problematikou?

Pravdou je, že kyberprostor byl tématem již dávno před  rokem 2016. Jeho využívání k informačním operacím, propagandě a stále více k útokům na různá zařízení a infrastrukturu nás vedlo k tomu, že jsme jej museli začít brát naprosto vážně. 

Počet útoků a jiných událostí v kybernetickém prostoru jde až do milionů denně. A jsou to nejen útoky na naše osobní účty, kde hrozí ztráta dat či financí, ale samozřejmě i mnohem horší situace, jako hrozba nabourání bezpečnostních systémů organizovanými hackery, podporovanými cizím státem. Ti mohou zcizit utajované informace, ale také například narušit chod dopravních systémů, distribuce energií, letecký provoz a tím způsobit mnohem větší ztráty, než může způsobit konvenční útok. Toho jsme si všichni vědomi a proto je tolik pozornosti věnováno  kybernetické obraně, jak v pasivní části, tedy v ochraně vlastních sítí, tak v té aktivní, to znamená v aktivním působení proti těm, kteří ten útok vedou.

I proto  dospěly členské země NATO  k tomu rozhodnutí schválit kybernetický prostor  jako standardní operační doménu. NATO samozřejmě nemůže působit jako štít pro každou jednotlivou zemi, ale zabezpečuje koordinaci všech opatření v kybernetické obraně, poskytuje pomoc jednotlivým členským státům, ale hlavní tíha je na jednotlivých zemích. Proto je také tak důležité, aby každá země měla na prvním místě jasnou a srozumitelnou legislativu pro kybernetickou obranu.

Pokud by stát měl tedy zajišťovat kybernetickou ochranu v plné šíři, neznamená to, že by v důsledku ale ovlivňoval svým konáním své občany? Na místě by tedy byla právě opatrnost komunikace s veřejností tak, aby občané neměli pocit upírání některých jejich práv. 

Tohle je dlouhodobé téma, na které jsem během svých studií v Anglií dokonce psal práci. Konkrétně právě o  nepřímé úměře svobod a bezpečnosti. Kdykoliv dojde k nějakému teroristickému útoku, je veřejnost velice nakloněná zpřísnění bezpečnostních opatření. Jakmile nebezpečí začne odeznívat, tak přítomnost bezpečnostních opatření samozřejmě začne veřejnosti vadit, protože ji svým způsobem omezuje.

Podobně je tomu v kybernetickém prostoru. V dnešní době někteří argumentují tím, že pokud by byl zákon schválen v současné připravené podobě, zasáhne do svobod a soukromí občanů, protože umožní Vojenskému zpravodajství sledovat jejich privátní data. Na druhou stranu, volání po absolutní svobodě,  vede k absolutní otevřenosti a také k absolutní zranitelnosti. 

Na mě působilo velice instruktivně, když jsem nastoupil do NATO a moji kolegové, kteří mají na starosti právě tuto ochranu, mi v přehledné formě ukázali vše, co je možné o mně na internetu získat. Musím říct, že to bylo tolik údajů, že v tom okamžiku bych byl ochoten dovolit několik firewallů kolem sebe, jenom abych si líp chránil soukromí i pracovní prostředí.

Snažit se lidem vnutit myšlenku, že je absolutní svoboda v elektronickém prostředí možná, je prostě nezodpovědný nesmysl. Tak jako každý z nás vidí nutnost chránit svoje finanční účty, tak stejným způsobem musíme chránit i ostatní věci v kybernetickém prostoru. Pokud to dělat nebudeme, tak se nám to vymstí – nejen krátkodobě, ale i dlouhodobě.  Najít rozumnou rovnováhu je vždycky jenom výsledkem solidní veřejné debaty.

 

Hrozby pro Českou republiku

Co vnímáte v současnosti jako největší bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku? 

Z hlediska vnímání hrozeb, které jsou kolem nás, se nebudu příliš lišit od oficiálních hodnocení bezpečnostního prostředí.  Stále reálnou je hrozba terorismu a bude tady zřejmě ještě dlouhou dobu. To, že se nám dosud vyhýbala, neznamená, že jsme jí ušetřeni.

Bezpečnostním rizikem, ne-li hrozbou, je pro nás také Rusko, a pokud setrvá ve své politice, musíme být připraveni na to, že se nemusí chovat v souladu s našimi zájmy. Dlouhodobě je to i Čína, i když ta pro nás zatím není vojenskou hrozbou. Ale její vliv roste a s ohledem na to, jaký v ní vládne režim, jaké (ne)hodnoty zastává, jak se staví k lidským právům a občanským svobodám si myslím, že bychom se měli mít mimořádně na pozoru. Zcela jednoznačně ale již nyní představuje kybernetickou hrozbu. 

Ale pak jsou tu taková rizika a hrozby, které si neuvědomujeme, a ty jsou většinou naše vnitřní – nejistota toho, kam vlastně patříme a kam patřit chceme. Na jedné straně jsme před třiceti lety viděli velké nadšení z návratu do rodiny demokratických zemí, na druhé straně to dnes vypadá, jako bychom si toho přestávali vážit. Jako by se nám demokracie najednou začala zajídat, protože vyžaduje zodpovědnost a trvalou práci na jejím kultivování. A může se nám snadno stát,  když se o ni nebudeme starat, tak o tu demokracii, a nakonec i o tu svobodu přijdeme.

To, co se dnes děje v Evropě, ale i v jiných zemích světa, je odklon od demokracie směrem k autoritářství a populismu v různých formách a mělo by nás to všechny varovat. Dnes se společnost mnohdy zbytečně polarizuje a díky krátkozrakému hašteření můžeme ztratit ze zřetele ty závažnější a dlouhodobější hrozby. A může se nám stát, že proniknou do našich životů a my si to uvědomíme až  v okamžiku, kdy už bude pozdě.

Proto si myslím, že je důležité se o těchto věcech se bavit, a to především mezi mladými lidmi. Primárně oni by neměli zůstat lhostejní, protože už to jsou, nebo velice rychle budou voliči a měli by v duchu toho, co jim demokracie nabízí, říct jasně, co chtějí a nechtějí, a pak to po politicích neustále a trpělivě vyžadovat, protože jedině tím se dá dopracovat k tomu, že to bude fungovat. 

Těšil jste se zpátky domů? 

Zpátky jsem se těšil, už proto, že jsem věděl, že pár měsíců poté, co se vrátím, budu končit v armádě. Armáda mi samozřejmě hodně dala, ale zároveň je to prostředí, které na člověka klade spoustu nároků a omezení. A když je voják ve vyšších pozicích, tak je omezení víc, než těch svobod. Takže jsem se těšil na to, co přináší normální, běžný život – že budu zase svým pánem, sám si budu dělat program, a budu si říkat, co budu chtít, protože za to budu zodpovědný sám sobě a ne celé instituci. A samozřejmě jsem se těšil domů, protože ve světě je sice hezky, ale doma je nejlíp. 

A čím se po svém návratu nejvíce zaměstnáváte? 

Dělám částečně to, čím jsem se zabýval už jako náčelník generálního štábu, a poté předseda Vojenského výboru. Účastním se konferencí, besed, seminářů, sem tam se snažím vyprodukovat i nějakou publikační činnost, abych na jedné straně zužitkoval to, co jsem dělal celý život a čemu aspoň trochu rozumím, ale taky proto, že v tom vidím smysl. Myslím si, že mnoho lidí je dnes zmateno z přemíry informací, dost těžko se orientují, a pokud jim můžu alespoň trochu zprostředkovat orientaci v tom složitějším bezpečnostním prostředí, tak v tom vidím smysl. A hlavně mě kontakt s lidmi baví.

 

Fotografie

Bývalý předseda Vojenského výboru NATO Petr Pavel. Zdroj: commons.wikimedia.org, CC BY-SA 2.0.