Kritéria při přezkumu trvání zabezpečovací detence

Kristýna Šulková

Z pera ústavního soudce Vladimíra Sládečka vyšel v nedávné době nález, který se zabýval podmínkami pro trvání zabezpečovací detence. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o nejpřísnější ochranné opatření, Ústavní soud zdůraznil potřebu přísného posuzování podmínek pro trvání zabezpečovací detence. O jaká kritéria se tedy jedná?

Ústavní stížnost stěžovatele brojila proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který se ztotožnil se závěry Městského soudu v Brně (dále jen „městský soud“). Ten jako soud první instance rozhodl o trvání zabezpečovací detence stěžovatele, který s ní vyjádřil nesouhlas a považuje ji za nepřiměřené opatření. Připustil však, že z ochranného léčení do zabezpečovací detence byl přemístěn kvůli svému problematickému chování a nemocnici několikrát opustil pro špatné podmínky.

Stěžovatel v usnesení krajského soudu spatřil porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu v trestním řízení. Konkrétně nesouhlasil, že nebyl proveden navrhovaný důkaz znaleckým posudkem pro posouzení aktuálního zdravotního stavu. Navíc soud vycházel z důkazů, které dle stěžovatele nebyly způsobilé řádně prokázat jeho aktuální zdravotní stav, neboť se jednalo o šest let starý znalecký posudek. Druhý znalecký posudek z roku 2015 krajský soud citoval pouze z usnesení Okresního soudu v Opavě, ale samotný posudek nebyl součástí spisu, tudíž se k němu stěžovatel nemohl vyjádřit.

Dále stěžovatel spatřoval pochybení v neúplném a nedostatečném dokazování, protože krajský soud rovněž vycházel ze zprávy Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, ve kterém byla zabezpečovací detence vykonávána. Zpráva tudíž nemusela být objektivní.

Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že se dopustil drobných krádeží, přičemž zabezpečovací detence je primárně určena pro nebezpečné pachatele. Jedná se totiž o mimořádný zásah a nemožnost jej nahradit mírnějším způsobem musí být náležitě přezkoumána. Podle stěžovatele krajský soud nezajistil potřebné podklady pro rozhodnutí, nezabýval se jeho aktuálním duševním stavem a na další rok jej zbavil osobní svobody.

Posouzení konkrétních okolností Ústavním soudem

S vyjádřením městského soudu k ústavní stížnosti se Ústavní soud neztotožnil, neboť v rozhodnutí městského soudu nebylo uvedeno hodnocení výslechu stěžovatele. Přestože součástí rozsudku městského soudu byl záznam z tohoto výslechu, nelze z něj usuzovat o hrozbě nebezpečí ze strany pachatele či o nutnosti setrvání v zabezpečovací detenci. Není tedy jasné, jak městský soud zhodnotil situaci stěžovatele a z jakých závěrů vycházel.

Naopak Ústavní soud přisvědčil stěžovateli, protože znalecký posudek z roku 2011 nemohl vypovídat o aktuálním zdravotním stavu stěžovatele a z posudku z roku 2015 nelze usuzovat na nutnost trvání zabezpečovací detence v roce 2018. Přestože při žádosti o propuštění ze zabezpečovací detence není nutné pokaždé zpracovávat nový posudek, je nutné tak učinit při přezkumu trvání zabezpečovací detence.

Co se týče citace zprávy ústavu pro výkon zabezpečovací detence městským soudem, Ústavní soud nepovažuje za správné vycházet pouze ze závěrů této zprávy. Především v situaci, kdy jednotlivá vyjádření ve zprávě nekorespondují s jejím závěrem, tak jako v daném případě. Závěr této zprávy měl být doložen dalšími důkazy, například novým znaleckým posudkem. Pokud se ani na základě těchto důkazů nepodaří přesvědčivě zdůvodnit nutnost setrvání v zabezpečovací detenci, Ústavní soud považuje za vhodné zvolit mírnější formu omezení osobní svobody.

Argumentaci městského soudu k předčasnosti posouzení změn po jednom roce v zabezpečovací detenci Ústavní soud shledal rozporuplnou s povinným jednoročním přezkumem trvání detence. Stejně tak nemohl Ústavní soud souhlasit s tím, že o trvání zabezpečovací detence bylo rozhodnuto na základě stanovisek, které byly rozhodující pro nařízení zabezpečovací detence rok předtím.

Hrozba nebezpečí ze strany pachatele jako hlavní kritérium

Ústavní soud především upozornil, že zabezpečovací detence představuje intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce, čemuž musí odpovídat i kvalita přezkumu trvání zabezpečovací detence ze strany obecných soudů. Z konstantní judikatury Ústavního soudy plyne, že v případě ochranného léčení v ústavní formě musí být mimořádně pečlivě posuzováno, zda jsou splněny podmínky pro tuto formu omezení osobní svobody. Tím spíše se uvedené uplatní v případě zabezpečovací detence, tedy institutu přísnějšího.

Hlavním kritériem, které podle právního názoru Ústavního soudu odůvodňuje tak intenzivní zásah do základních práv, je hrozba nebezpečí ze strany pachatele. Proto Ústavní soud konstatoval, že „[č]ím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody“.V uvedeném případě se jednalo o pachatele drobných krádeží, přičemž do zabezpečovací detence jsou umísťováni pachatelé závažné trestné činnosti s mimořádným nebezpečím pro společnost. O to více musí být přezkum trvání zabezpečovací detence v dané věci o to více přísný a pečlivě zdůvodněný.

Nicméně vždy je třeba zhodnotit, zda pro zamezení nebezpečného chování pachatele a ochranu společnosti postačí udělení mírnějšího opatření, přičemž je třeba vycházet z dostatečných a objektivních důkazů. Ústavní soud ve svém nálezu vyjádřil přesvědčení že, „[z]vláštní pozornost je třeba věnovat otázce nezbytnosti uložení zabezpečovací detence a nemožnosti jejího nahrazení ochranným léčením“. Dále Ústavní soud uvedl, že periodický přezkum se u zabezpečovací detence provádí jednou ročně, což je poměrně dlouhá doba pro zbavení osobní svobody. Proto procesní záruky proti svévolnému zbavení osobní svobody musí být vykládány ve prospěch jednotlivce.

Dalším kritériem, které může být podle Ústavního soudu zkoumáno, je také závažnost protiprávního jednání pachatele. Uložení zabezpečovací detence je přípustné i u osob, které se nedopustily závažného zločinu, ovšem takové opatření musí být řádně odůvodněno.

Závěr

Na závěr Ústavní soud zdůraznil, že při uložení natolik intenzivního opatření je třeba se zabývat nezbytností uložení zabezpečovací detence a možností ji nahradit ochranným léčením. Dostatečné zdůvodnění pro volbu vhodného opatření se vyžaduje při rozhodnutí o uložení konkrétního opatření, ale i při rozhodování o jeho trvání.

Na základě uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou rizik při přemístění stěžovatele ze zabezpečovací detence do ústavní léčby. Tím, že nebylo vyhověno stěžovateli ve zpracování aktuálního znaleckého rozsudku, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť soudy neměly k dispozici dostatek důkazních prostředků.

 

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 497/18.

Fotografie

[1] Psychiatrická léčebna v Opavě, autor: Richard Zoban, 13. 8. 2014, zdroj: Wikipedia Commons, CC BY SA 3.0.