Španělská pohraniční hlídka v Melille podle rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva nepostupovala v rozporu se zákazem hromadného vyhoštění cizinců, když zadržené migranty ani neidentifikovala, ani jim nepředala žádné rozhodnutí o vyhoštění, ale jen je vrátila přes hranice zpět marockým úřadům.

Město Melilla je jednou z enkláv španělského království na území severní Afriky, konkrétně na marockém pobřeží. Vstupem do města se tak lze dostat na svrchované španělské území. K tomu slouží několik možných cest, mezi nimi i hraniční přechod Beni Anzar, na němž lze podat žádost o vízum či žádost o mezinárodní ochranu. Zbytek města je obehnaný třemi pásy plotu, což však neodrazuje rozličné skupiny od hledání alternativních cest, kterými by bylo možné hranici překonat. 

V létě roku 2014 se o to pokusila skupina 600 migrantů ze subsaharské Afriky, z nichž asi  stovce, včetně stěžovatelů, se podařilo přelézt až ke třetímu plotu. Poté však byli dopadeni místní policií a vráceni příslušným orgánům na území Maroka. Během zásahu nebyli identifikováni, posléze neměli možnost vylíčit okolnosti svých případů, ani neobdrželi úřední rozhodnutí o vyhoštění ze země.

Stěžovatelé se o přelezení plotů pokusili týž rok ještě dvakrát, při posledním pokusu obdrželi příkazy k vyhoštění, proti kterým se odvolali. Tento krok vedl k jejich přesunu na území pevninského Španělska, kde již mohli využít standardního procesu podání žádostí o mezinárodní ochranu.

Možností ochrany je třeba využít hned při první příležitosti

Ve své stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) se stěžovatelé N. D. a N. T. domáhali uznání, že jejich navrácením do Maroka v srpnu 2014 španělské úřady porušily jejich právo garantované čl. 4 čtvrtého dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který zakazuje hromadné vyhošťování. V průběhu procesu se totiž nikdo nezabýval specifickými okolnostmi jejich individuálních případů. Spolu s tím namítali porušení článku 13 Úmluvy, neboť se svému vyhoštění nemohli procesně bránit žádnými účinnými opravnými prostředky. Domáhali se rovněž uznání, že bylo porušeno jejich právo nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení garantované článkem 3 Úmluvy.

Velký senát Soudu uznal, že se v daném případě jednalo o vyhoštění, neboť došlo k úkonu, kterým stát nutil cizince k opuštění svého území. Odmítl však, že by toto vyhoštění mělo kolektivní charakter. Podle Soudu není pravda, že by Španělsko neumožnilo stěžovatelům postupovat procesně tak, aby jejich žádosti byly individuálně přezkoumány. Kromě hraničních přechodů jako Beni Anzar totiž umožňuje občanům třetích zemí podat žádost o azyl na kterémkoliv ze svých velvyslanectví a konzulátů, přičemž nejbližší se nacházel ve zhruba 6 km vzdáleném městě Nador. 

Soud tak neshledal dostatečně závažným a ospravedlňujícím žádný důvod, který by stěžovatele měl vést k tomu, aby se pokusili hranice přelézt násilně a hromadně. Takové chování jim následně Soud přičetl k tíži, když podotkl, že pouze svým vlastním chováním si způsobili to, že jejich životním příběhům vnitrostátní úřady nevěnovaly žádnou pozornost a vnímali je jako skupinu. Stát proto nemusel posuzovat žádosti individuálně, neboť splnil vše, co po něm lze spravedlivě vyžadovat. Navíc umožnil podat žádosti na mnoha přístupných místech a nechal jen a pouze na potenciálních žadatelích o azyl, v tomto případě stěžovatelích, zda možností využijí. Ze stejného důvodu stát nemusel poskytnout stěžovatelům možnost využít opravných prostředků proti vyhoštění.

Stát nemůže odpovídat za dostupnost v praxi, v teorii to stačí

Problémem, kterým se Soud v rozsudku nezabýval, je otázka praktické dostupnosti míst, ve kterých lze podat žádost o azyl, či šance na kladné zhodnocení takové žádosti. Úřady v Beni Anzar totiž, jak poznamenal Vysoký komisař OSN pro lidská práva, uznávají za oprávněné azylové žádosti pouze od takových žadatelů, jejichž život, zdraví či fyzická integrita jsou bezprostředně ohroženy – což však pro stěžovatele neplatilo. 

Město Nador je nadto vyhlášenou „no-go zónou“ pro osoby ze subsaharské Afriky, kterými byli i stěžovatelé pocházející z Mali a Pobřeží slonoviny. Soud se tedy přiklonil k názoru, že pro splnění povinnosti umožnit podání azylových žádostí a individuálního posouzení každého případu stačí pouze teoretická existence možnosti tak učinit. Nelze ovšem po státu chtít, aby kontroloval marocké občany ve městě Nador a hlídal, zda nejsou rasističtí a případné žadatele o azyl ke konzulátu vůbec pustí.

 

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva. Rozsudek velkého senátu N. D. a N. T. proti Španělsku, č. 8678/15 a 8697/15. 13. února 2020. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-201353.

Evropský soud pro lidská práva. Rozsudek velkého senátu Judgment N. D. and N. T. proti Španělsku - právní shrnutí. 13. února 2020. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=002-12726.

Wissing, Ruben. Push backs of “badly behaving” migrants at Spanish border are not collective expulsions (but might still be illegal refoulements). Strasbourg Observers. 25. února 2020. Dostupné z: https://strasbourgobservers.com/2020/02/25/push-backs-of-badly-behaving-migrants-at-spanish-border-are-not-collective-expulsions-but-might-still-be-illegal-refoulements/.

N.D. and N.T. v. Spain: do hot returns require cold decision-making? European database of asylum law. 28. února 2020. Dostupné z: https://www.asylumlawdatabase.eu/en/journal/nd-and-nt-v-spain-do-hot-returns-require-cold-decision-making.

Fotografie

Melilla, Španělsko. Vista desde Melilla la Vieja.jpg, autor: Miguel González Novo, 18. července 2009, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0, editace: ořez.