V polovině února tohoto roku zvolila Poslanecká sněmovna nového veřejného ochránce práv. Stal se jím Stanislav Křeček, který ve funkci vystřídal Annu Šabatovou. Před jakými výzvami nový ombudsman stojí? A podaří se mu bezezbytku naplnit svůj mandát?

V tajné volbě se proti sobě postavili tři kandidáti, které nominoval Senát a prezident. Senát do volby vyslal právníka a vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva Víta Alexandera Schorma a advokáta Jana Matyse. Prezident navrhl právníka a dlouholetého zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislava Křečka. Po prvním kole, kdy nebyl zvolen žádný z kandidátů, se konalo kolo druhé. V něm se utkali Stanislav Křeček a Vít Alexander Schorm. Přes vysoký počet nevyužitých hlasů (56) vyšel z volby vítězně doktor Křeček, který obdržel 91 hlasů. Doktor Schorm obdržel o 38 hlasů méně.

Bezprostředně po vyhlášení výsledků volby se veřejným prostorem začaly šířit obavy o budoucnost instituce ombudsmana (jak se také funkce veřejného ochránce práv označuje) a lidskoprávní ochrany jako takové. Záminku k obavám dal sám doktor Křeček, který opakovaně vyjádřil svůj rezervovaný přístup k ochraně lidských práv, zejména v oblasti diskriminace a práv menšin. Nadto se opakovaně vyjádřil ve smyslu, že ombudsman nemá chránit lidská práva, neboť se nejedná o ochránce lidských práv.

Tradiční ombudsmanský mandát

Původním posláním instituce ombudsmana, která v České republice funguje od roku 2000, je ochrana jednotlivce před jednáním orgánů veřejné správy s cílem dodržování zákonnosti a principů dobré správy. Na ombudsmana se ročně obrací tisíce stěžovatelů a šetření, která ombudsman ve věci vede, zpravidla končí konkrétními doporučeními příslušnému úřadu, případně též ústředním orgánům státní správy či vládě. O svých zjištěních též pravidelně informuje veřejnost formou zpráv o šetření či výročních zpráv. Na stejném principu fungují ombudsmanské instituce ve více než 100 zemích světa.

Ochránce lidských práv?

S ohledem na přistoupení České republiky k celé řadě mezinárodních smluv o lidských právech na sebe stát převzal povinnost zřídit vnitrostátní monitorovací mechanismy, které budou na lidská práva dohlížet. Jelikož bylo pro zákonodárce jednodušší pověřit tímto úkolem stávající instituci, než zřizovat zcela nové orgány, byla působnost ombudsmana postupně rozšiřována o další agendy z lidskoprávní oblasti.[1] Současný ombudsman již tedy není tím tradičním hlídacím psem veřejné správy z roku 2000, nýbrž jde o komplexní lidskoprávní orgán, který dohlíží na zacházení s jednotlivci v celé řadě oblastí.

Počátek lidskoprávní agendy lze spatřovat již v roce 2006, kdy zákonodárce pověřil ombudsmana výkonem mandátu národního preventivního mechanismu (NPM) určeného k prevenci před mučením.[1] V roce 2009 se dále stal národním tělesem pro rovné zacházení a ochrany před diskriminací (tzv. Equality body),[2] o dva roky později dohledovým orgánem nad procesem vyhošťování cizinců,[3] v roce 2018 orgánem pro prosazování rovného zacházení s občany členských států Evropské unie [4] a konečně v témže roce byl ustanoven monitorovacím orgánem pro naplňování práv osob se zdravotním postižením.[5]

Je  třeba zdůraznit, že naplňování mezinárodních závazků se nevyčerpalo tím, že zákonodárce ratifikoval příslušnou úmluvu a technicky rozšířil působnost ombudsmanské instituce. Naopak je třeba mít na zřeteli, že každý monitorovací mechanismus má svá specifika a nemusí být vždy plně v souladu se stylem práce a strukturou tradiční ombudsmanské agendy. Je tedy úkolem každého ombudsmana specifika těchto mechanismů pochopit a usilovat o jejich maximální realizaci. Na tuto skutečnost pregnantně upozorňuje norský ombudsman Aage Thor Falkanger, který se vyjádřil ke vztahu tradiční ombudsmanské agendy a nového mandátu jako národního preventivního mechanismu: „Obě agendy jsou odlišné… Já sám musím být velmi pozorný k tomu, že mám dvě kompetence, ombudsmanskou a NPM.“

Osoba ombudsmana

Vzhledem k tomu, že ombudsmanská instituce je monokratický orgán, je její celkové směřování přímo odvislé od osoby ombudsmana. Je to právě on, kdo je odpovědný za naplňování všech agend, kterými byla tato instituce zákonodárcem pověřena. Navíc je to právě osoba ombudsmana, která musí nekompromisně čelit odmítavým až nenávistným reakcím, které může prosazování lidských práv, zejména v některých „nepopulárních“ agendách, vyvolat. V tomto duchu byla bývalá ombudsmanka Anna Šabatová mnohdy nevybíravě kritizována například za pomoc obětem diskriminace či za ochranu menšin.

Je třeba si uvědomit, že ombudsman, jakožto ochránce jedince před státem, nemá být z povahy věci „přítelem“ veřejné moci ani „reproduktorem“ společenských nálad. Charakteristikou jeho práce je totiž neustálý dialog a přesvědčování s cílem prosadit maximum možného. Pokud se při tom dostává do konfliktu s veřejnou mocí, má mu být tento postoj ke cti, nikoliv k újmě.

Výzvy pro nového ombudsmana

Přes řadu obav z osobních postojů Stanislava Křečka je třeba zdůraznit, že zvolením veřejným ochráncem práv se doktor Křeček dostal do nové situace. Jako ombudsman si totiž nemůže vybírat, na kterou oblast se zaměří. Naopak musí, bez ohledu na své osobní přesvědčení, plně vykonávat všechny pravomoci, které mu jsou zákonem uloženy. Nadto musí dbát o naplňování lidskoprávních závazků České republiky a posilovat efektivní působení všech monitorovacích mechanismů, které instituce ombudsmana zastřešuje. Současně, a to je snad nejdůležitější, je nutné zachovat absolutní nezávislost na orgánech veřejné moci a projevit tak pomyslný “nevděk” vůči těm, kteří jej do funkce zvolili nebo o jejichž podporu se opíral.

Připravenost převzít plně otěže ochránce lidských práv bude možné v budoucnu spolehlivě otestovat. Česká republika je totiž jednou z posledních zemí v Evropě, která dosud nezřídila plně funkční národní instituci pro lidská práva (national human rights institution) v souladu s tzv. Pařížskými principy,[3] akreditovanou u Globální aliance národních institucí pro lidská práva. Za tento deficit je ČR pravidelně kritizována ve zprávách výborů OSN nebo v rámci Univerzálního periodického přezkumu probíhajícího v Radě OSN pro lidská práva. Dle dosavadních diskusí by to měla být právě instituce ombudsmana, která tuto obsáhlou lidskoprávní agendu převezme.

 

Poznámky

[1] V současné době existuje ve světě již velice málo ombudsmanských institucí, které by nebyly pověřeny některou lidskoprávní agendou.

[2] Podle Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení.

[3] V souladu s příslušnými směrnicemi Evropské unie (např. 2000/43/ES, 2000/78/ES aj.).

[4] Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (návratová směrnice).

[5] Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/54/EU.

[6] Na základě Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

Zdroje

Rozhovor s norským ombudsmanem Aage Thor Falkangerem (skype hovor, 5. června 2019).

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. 2020. Stenoprotokol ze 40. schůze poslanecké sněmovny (https://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/040schuz/s040411.htm#r2).

DVTV (2020, 12. února). Ombudsmanem bude Stanislav Křeček: Romové by se měli o svoje práva starat sami, říká. Aktuálně.cz (https://video.aktualne.cz/dvtv/ombudsmanem-bude-stanislav-krecek-romove-by-se-meli-o-svoje/r~15686f8a4dbd11eaa24cac1f6b220ee8/).

Fotografie

Stanislav Křeček, autor: David Sedlecký, 17. listopadu 2019, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0