Soud poprvé propustil na svobodu člověka odsouzeného na doživotí

Lucie Nechvátalová a Barbora Antonovičová

Tip měsíce z Bulletinu

Koncem srpna letošního roku byl poprvé v České republice soudem podmíněně propuštěn vězeň odsouzený k doživotnímu trestu odnětí svobody. Františkovi Müllerovi byl uvedený trest uložen v roce 1998 za pokus o vraždu klenotníka v Německu. Mezi odsouzenými na doživotí byl Müller v České republice jediným, který nikoho nepřipravil o život.

Základní fakta případu

František Müller se společně se spolupachatelem pokusili v březnu 1995 vykrást německé klenotnictví, při čemž klenotník utrpěl průstřel hlavy. Přežil jen díky včasné lékařské pomoci, zůstaly mu však trvalé následky. Německé soudy v roce 1998 uložily Müllerovi za pokus o vraždu trest doživotního odnětí svobody. Spolupachatel, který klenotníkovi průstřel hlavy způsobil Müllerem přinesenou zbraní, byl souzen v ČR a byl mu uložen trest odnětí svobody na 13,5 roku.

Cizinecký úřad v Mnichově následně vydal rozhodnutí o vyhoštění Müllera a Bavorské státní ministerstvo spravedlnosti požádalo ČR, aby jej v souladu s Úmluvou o předávání odsouzených osob z roku 1983 převzala k výkonu trestu. V žádosti ministerstvo uvedlo, že očekává, že délka trestu odnětí svobody nebude změněna, přičemž nejkratší přípustná délka trestu dle německého práva v tomto případě byla 15 let. České soudy následně rozhodnutí německých soudů uznaly (Vrchní soud v Praze poté, co Krajský soud v Praze sice rozhodnutí uznal, ale trest přeměnil na 15 let odnětí svobody nepodmíněně, tento trest zrušil a rozhodl o trestu odnětí svobody na doživotí bez přeměny) a pachatel si od roku 2009 svůj doživotní trest odpykával v české věznici.

První a druhá stížnost k ÚS a stížnost k ESLP

František Müller se poprvé obrátil na Ústavní soud v roce 2008 se stížností, v níž nesouhlasil s uznáním německých rozhodnutí českými soudy a se svým předáním k výkonu trestu do ČR mimo jiné proto, že v Německu bylo možné žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí již po 15 letech, kdežto v ČR až po 20 letech. Upozornil také na rozdílné přístupy k ukládání doživotního trestu odnětí svobody v ČR a v Německu. Stěžovatel tedy namítal zhoršení svého trestněprávního postavení.

Ústavní soud se s názorem stěžovatele neztotožnil a stížnost odmítl. Uvedl především, že „[t]rest doživotí, uložený německými soudy, je druhem i „délkou“ slučitelný s právním řádem České republiky. Rozhodnutím o jeho pokračování nedošlo ani k jeho zpřísnění.“ A dále doplnil, že „[p]ouze výrok, resp. rozhodnutí o zařazení stěžovatele do konkrétního typu věznice pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, které je součástí rozhodnutí o „výkonu“ uznaného cizozemského rozhodnutí, nikoli vlastní rozhodnutí o „uznání“ cizozemského rozhodnutí, může mít za následek zhoršení trestně právního postavení stěžovatele. Ústřední zásadou pro rozhodování soudu o výkonu uznaného trestního rozsudku cizího státu je taková změna podmínek výkonu trestu, která nesmí vést k celkovému zhoršení postavení odsouzeného...  Jak však správně uvedl odvolací soud, podmíněné propuštění je skutečnost, která může, ale nemusí nastat a její zohledňování při rozhodování o uznání rozsudku cizího státu a trestu není možné.“

Pro úplnost je vhodné dodat, že František Müller se u Ústavního soudu bránil i proti následným rozhodnutím českých soudů o vykonání jeho doživotního trestu na území ČR a zařazení do věznice s ostrahou. Nebyl však úspěšný a Ústavní soud jeho stížnost odmítl, neboť dospěl v souladu s názorem obecných soudů k závěru, že vykonání trestu na území ČR a zařazení stěžovatele do věznice s ostrahou nezhoršuje jeho procesní postavení. Především uvedl, že výhody spočívající v ukládání určitých menších omezení odsouzeným v původní věznici stěžovatele v Německu, než která jsou ukládána odsouzeným ve věznicích s ostrahou v ČR, jsou v jeho případě vyváženy výhodou výkonu trestu v mateřské zemi.

S ohledem na neúspěch na vnitrostátní úrovni podal odsouzený v roce 2009 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále i „ESLP“). Namítal porušení čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“), tedy především, že mu byl českými soudy uložen trest, který nebyl v ČR ukládán za jím spáchaný trestný čin (poukazoval především na to, že se soudy nezabývaly podmínkami stanovenými v obecné části v té době účinného trestního zákona, které musely být splněny pro udělení výjimečného trestu, přičemž v případě stěžovatele dle jeho názoru splněny nebyly), a že mu tyto soudy zhoršily jeho procesní postavení, neboť podmínky pro výkon trestu jsou v ČR přísnější, především pak z hlediska podmíněného propuštění. ESLP zhodnotil, že trest byl uložen stěžovateli v Německu a ČR pouze německá rozhodnutí uznala a rozhodla, že trest může být vykonán na jejím území. Nepovažoval tak české soudy za ty, které rozhodovaly o trestném činu spáchaném stěžovatelem a které mu uložily za tento čin trest ve smyslu čl. 7 Evropské úmluvy. Jeho stížnost proto odmítl.

Nepropuštění z výkonu trestu odnětí svobody a třetí ústavní stížnost

Odsouzený v roce 2014 podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Okresní soud v Sokolově a následně ani Krajský soud v Plzni mu však nevyhověly. Soudy v tomto případě aplikovaly § 88 odst. 5 trestního zákoníku, který stanovuje, že není možné podmíněné propuštění osoby odsouzené k doživotnímu odnětí svobody dříve  než  po vykonání  dvaceti  let  tohoto trestu.  Odsouzený v době podání žádosti vykonal pouze 16,5 roku trestu, a proto obecné soudy jeho žádost považovaly za předčasnou, a tudíž ji ani meritorně nezkoumaly.

Stěžovatel podal proti rozhodnutím ústavní stížnost, v níž namítal, že se obecné soudy vůbec nezabývaly jeho ústavněprávní argumentací. Upozorňoval, že německá rozhodnutí v jeho případě neobsahovala výrok o zvláštní tíži viny, který by znamenal sníženou možnost jeho nápravy. Také zdůraznil, že poškozený útok přežil a jeho spolupachatel byl odsouzen „pouze“ k 13,5 letům odnětí svobody. A poukazoval také na významné rozdíly v právních úpravách trestů v České republice a Německu.

Odsouzený konkrétně uvedl, že německá úprava stanovuje doživotní trest zásadně jako obligatorní trest za vraždu, a to i ve stadiu pokusu. V České republice je doživotní trest určen pro pachatele, u nichž jsou dány ještě další výjimečné okolnosti. Na druhou stranu v Německu je možné odsouzeného na doživotí propustit po vykonání nejméně patnácti let trestu, česká právní úprava požaduje odpykání minimálně dvaceti let trestu. Situaci, kdy na něj dopadal přísnější trest podle německého práva a přísnější podmínky pro podmíněné propuštění podle českého práva, považoval stěžovatel za rozpornou se zásadou rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny a zákazem retroaktivity v čl. 40 odst. 6 Listiny a  čl. 7 Evropské úmluvy.

Ústavní soud se ve svém nálezu především zabýval otázkou, zda měl stěžovatel ústavní právo na věcné projednání žádosti o podmíněné propuštění před českými soudy v době, kdy ještě neuplynula jasně stanovená dvacetiletá lhůta daná českým trestním zákoníkem, kterou neshledal protiústavní.

Dle jeho názoru žádný mezinárodní závazek (s aplikační předností) nestanovuje jinou lhůtu, kterou by byly soudy povinny aplikovat, než tu, která vyplývá z § 88 odst. 5 trestního zákoníku. Úmluva o předávání odsouzených osob nadto stanovuje, že rozhodnutí o výkonu trestu se řídí právním řádem vykonávajícího státu, v tomto případě České republiky.

Dále konstatoval, že rozhodování o uznání či přeměně trestu vysloveného cizozemským rozhodnutím (o němž již bylo v případě stěžovatele rozhodnuto obecnými soudy i Ústavním soudem v roce 2008 a 2009) a rozhodování o podmínkách výkonu trestu jsou z hlediska ústavního práva dvě odlišné věci. Podmínky (i časové) pro uplatnění podmíněného propuštění nelze dle něj považovat za součást uloženého trestu, ačkoliv jsou od něj odvozeny, ale za součást nápravných snah trestní politiky státu. Ty je zákonodárce oprávněn, na rozdíl od úpravy trestnosti jednání a stanovení trestu za něj, upravit retroaktivně, a to s ohledem na změny, ke kterým v oblasti vězeňství a výkonu trestu v průběhu času (zvláště v průběhu výkonu mnohaletých trestů odnětí svobody) dochází.

Stěžovatel se tedy nemohl v daném případě dovolávat předvídatelnosti a neměnnosti podmínek podmíněného propuštění, neboť toto ústavní pořádek nezaručuje. A provázanost celkového systému trestní nápravné politiky v ČR vylučuje, aby byly např. právě podmínky podmíněného propuštění přizpůsobeny těm německým, pokud k tomu není ČR zavázána mezinárodním právem. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatel nemá ústavní právo na možnost požádat o podmíněné propuštění, proto jeho stížnost zamítl.

Úspěšná opakovaná žádost o podmíněné propuštění

František Müller opětovně požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu na konci května 2017. Okresní soud v Sokolově tentokrát jeho žádosti vyhověl a v srpnu 2018 jej podmíněně propustil na svobodu za současného uložení dohledu na dobu sedmi let. Jedná se o první případ, kdy byl pachatel odsouzený k trestu doživotního odnětí svobody podmíněně propuštěn soudem, konkrétně po  21 letech výkonu trestu (výkon trestu se počítal od jeho prvotního omezení na svobodě na počátku května 1997).

Soud jeho podmíněné propuštění odůvodnil tím, že odsouzený dosáhl náležité míry polepšení, nikdy nebyl kázeňsky trestán a chodil řádně do práce. Dlouhodobě také při výkonu trestu spolupracoval s jednou z nevládních organizací, která přijala záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Dle rozhodnutí musí odsouzený nastoupit ihned do zaměstnání, kontaktovat Probační a mediační službu a musí se zdržet nadměrného požívání alkoholu. Okresní soud také na závěr zdůraznil, že trestní zákoník stanoví, že opětovné podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody na doživotí není možné.

Závěr

V souvislosti s uvedeným případem vyvstává několik otázek. Předně, zda české soudy neměly, i s přihlédnutím k požadavkům německého ministerstva, rozhodnout o přeměně trestu, jak to učinil prvně Krajský soud v Praze, a to s ohledem na odlišné přístupy k trestu odnětí svobody v ČR a v Německu a ke konkrétním okolnostem případu stěžovatele.

Další otázky vyvstávají v souvislosti s § 91 odst. 4 trestního zákoníku, který stanovuje: „Opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu je možné po výkonu poloviny zbytku trestu a v případech uvedených v § 88 odst. 4 po výkonu dvou třetin zbytku trestu. Opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné.” Znamená to, že v případě spáchání méně závažné trestné činnosti v době podmíněného propuštění bude již jednou na doživotí odsouzený zbaven možnosti opětovného podmíněného propuštění? A není citované ustanovení, neumožňující opětovné podmíněné propuštění vězně odsouzeného na doživotí, v rozporu s judikaturou ESLP, konkrétně s rozhodnutím ve věci Vinter a ostatní proti Spojenému království, v níž soud konstatoval, že (právní či praktická) nemožnost podmíněného propuštění z doživotního trestu odnětí svobody je porušením čl. 3 Evropské úmluvy?

Závěrem je třeba uvést, že případ Františka Müllera se zdá být mezi téměř 50 českými vězni odsouzený mi na doživotí poměrně specifický – jde o případ vězně odsouzeného na doživotí v zahraničí, předaného k výkonu trestu do ČR, jeho jednání nemělo za následek ztrátu něčího života a aktivně se snažil o svou nápravu. Zároveň však tento případ ukazuje, že podmíněné propuštění není již v praxi nemožné ani pro vězně odsouzené na doživotí.

 

Poznámky

K uvedenému tématu doporučujeme k přečtení aktuální diplomovou práci Mgr. Ondřeje Klabačky z tohoto roku, v níž se zaměřil i na analýzu konkrétních rozhodnutí o podmíněném propuštění; doživotně odsouzeným vězňům se autor věnuje konkrétně např. na s. 44-45. Práce je dostupná zde: https://is. muni.cz/th/lsav9/Klabacka_DP_2018.pdf?cop=3437685.

Zdroje

 Nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2017, sp.zn. III. ÚS 1698/14.

Rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 36 PP 62/2017.

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. září 2011, Müller proti České republice, stížnost č. 48058/09.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. července 2013, Vinter a ostatní proti Spojenému království, stížnosti č. 66069/09, 130/10 a 3896/10.

Říha, Matěj; Vaculík, Roman (Novinky.cz). 31. srpna 2018. Soud poprvé pustil na svobodu doživotně odsouzeného vězně.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. I. ÚS 2853/08.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. III. ÚS 3009/09.

Fotografie

Ústavní soud České republiky, zdroj: Wikpedia Commons, Creative Commons 3.0.