Ochrana směrnice zajišťující odškodnění obětí násilných trestných činů v přeshraničních situacích se musí vztahovat i na případy bez přeshraničního prvku.

B.V., italská občanka s bydlištěm v Itálii, se v roce 2005 stala na italském území obětí sexuálního napadení. Jeho pachatelé byli odsouzeni na útěku, a B.V. ani bezpečnostní složky tak nebyly schopny z nich vymoci přiznanou náhradu újmy ve výši 50 tisíc eur. 

Rok a půl před tím, než k trestnému činu došlo, byla zároveň přijata unijní směrnice o odškodňování obětí trestných činů ze strany státu v případě, že přiznané plnění není možné vymoci na usvědčeném pachateli. Cílem této směrnice bylo sjednotit alespoň základní pravidla tohoto institutu, který by měl poškozeným poskytnout přiměřenou a relevantní peněžitou náhradu za částku, které se z faktických důvodů od zločince nedočkají. Relevantnímu ustanovení této směrnice pro případ B. V. marně uplynula lhůta pro transpozici do vnitrostátního práva do 1. 7. 2005, tedy několik měsíců před spácháním činu. Ustanovení stanoví, že oběti násilných trestných činů spáchaných ve státě odlišném, než je domovský stát oběti, mají požívat práva na náhradu újmy ze strany státu stejně, jako občané státu, kde k činu došlo. Cílem směrnice tedy je zabránění diskriminačního jednání na základě státu původu, a to prostřednictvím začlenění případů s přeshraničním prvkem do státního systému odškodňování. Dva členské státy přitom v té době ještě neměly žádný takový systém zaveden ani pro své vlastní občany a směrnice je tedy k tomuto kroku vyzvala.

Itálie, jeden ze států s původně absentující úpravou státního odškodnění, přitom na tuto výzvu zareagovala přijetím příslušného zákona až v roce 2016, tedy deset let po uplynutí lhůty k provedení směrnice. Stanovila v něm přitom „právo na odškodnění na náklady Italské republiky oběti, na níž byl spáchán úmyslný násilný trestný čin, včetně sexuálního napadení, jakož i právním nástupcům této oběti, pokud oběť v důsledku tohoto trestného činu zemřela“, a to pro všechny oběti trestných činů spáchaných od 1. 7. 2005 (tedy dne, kdy uplynula transpoziční lhůta příslušného ustanovení směrnice). Výše odškodnění se měla odvíjet od ministerského sazebníku, který ji v případě sexuálního napadení stanovil paušálně na 4 800 eur.

Zařazení cizinců pod vnitrostátní ochranu předpokládá existenci vnitrostátní ochrany

B.V. a její právní zástupci se však domnívali, že nárok na odškodnění ze strany vlády jí vznikl už marným uplynutím transpoziční lhůty 14 let staré směrnice, tedy dávno před rokem 2016. Když se však směrnice a svých práv z ní vyplývajících snažila dovolat, italské úřady jí sdělily, že směrnice chrání jen přeshraniční případy – tedy oběti, které byly napadeny v jiném státě, než kde mají své bydliště. Zároveň však dodaly, že díky schválení nového zákona má dle vnitrostátního práva nárok na 4 800 eur nezávisle na jakékoliv směrnici, což by jí dle jejich názoru mělo stačit. Kasační soud Itálie, ke kterému se celý případ dostal, si však touto argumentací nebyl zcela jistý a roku 2019 tak podal dvě předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU (dále jen „Soudní dvůr“, či „SDEU“). 

První z nich mířila na odpověď, zda se lze ochrany směrnice cílené na situace s přeshraničním prvkem domáhat i v případech, kdy přeshraniční prvek není naplněn. Druhá se pak dotazovala, zda paušální částka 4 800 eur naplňuje charakteristiku „spravedlivého a přiměřeného odškodnění oběti“, vyžadovanou toutéž směrnicí.

Ve svém hodnocení se Soudní dvůr následně zamýšlel především nad účelem směrnice. Tím bylo poskytnout obětem trestných činů nárok na odškodnění ze strany státu, pokud se jej nedaří vymoci od pachatele, který „nemusí mít dostatečné prostředky ke splnění soudního rozhodnutí o náhradě škody nebo protože nelze zjistit totožnost pachatele nebo jej nelze trestně stíhat“. Povinnost poskytnout přeshraničním obětem stejnou ochranu jako obětem „vlastním“, přitom vycházela z předpokladu, že vnitrostátní oběti mají nárok na takovéto odškodnění zajištěn i bez evropského práva. Tento předpoklad je přímo obsažen ve čl. 12 příslušné směrnice:

„1. Pravidla pro přístup k odškodnění v přeshraničních situacích stanovená v této směrnici fungují na základě platných systémů členských států pro odškodnění obětí [úmyslných] násilných trestných činů spáchaných na jejich území.

2. Všechny členské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní předpisy stanovily existenci systému odškodnění obětí [úmyslných] násilných trestných činů spáchaných na jejich území, který zaručuje spravedlivé a přiměřené odškodnění obětí.“

Tuto formulaci přitom dle Soudního dvora unijní zákonodárce zvolil z toho důvodu, aby zajistil, že vnitrostátní i přeshraniční oběti budou požívat stejné ochrany. Ochrana poskytovaná pouze obětem s trvalým bydlištěm v odlišném státu a ne těm pocházejícím ze státu, kde byl čin spáchán, by tedy tento záměr porušovala stejně, jako kdyby tomu bylo naopak – byly by tím vytvářeny dva různě funkční systémy ochrany, což se po 1. 7. 2005, tedy po uplynutí transpoziční lhůty, již dít nemělo a nesmělo.

Ne všechna znásilnění jsou stejná

Na otázku, zda paušální odškodnění ve výši 4 800 eur představuje „spravedlivé a přiměřené“ odškodnění, pak Soudní dvůr odpověděl rovněž ve prospěch B.V.

Toto rozhodnutí nebylo příliš překvapivé, neboť hodnoty ministerského sazebníku označil za směšné i italský předkládající soud – výše přiznávaného odškodnění v obdobných individuálně posuzovaných případech se totiž v Itálii pohybují od 50 tisíc do 200 tisíc eur, tedy vysoko nad státem stanovenou částkou.

Navíc přestože při určování výše odškodnění poskytovaného státem namísto pachatele je třeba brát v úvahu ekonomickou udržitelnost celého systému a „odškodnění proto nemusí nutně zajistit úplnou náhradu majetkové a nemajetkové újmy, která této oběti vznikla“, nelze dle názoru SDEU přiznat pouze částku „symbolickou či zjevně nedostačující“. Celou oblast násilných trestných činů nadto není možné rozdělit do pouhých tří sazeb, jak činí italský předpis. Přestože Soudní dvůr nevyloučil možnost celý proces určování výše odškodnění paušalizovat, bylo by v takovém případě nutné celý systém nastavit podrobněji tak, aby byl schopný zohlednit rozličné okolnosti konkrétních spáchaných trestných činů a přiřadit k nim částku odpovídající jejich skutečné povaze a následkům pro oběti.

Závěr

Důležitost celého rozhodnutí spočívá především ve skutečnosti, že do budoucna otevírá dveře pro soudní harmonizaci v oblastech, které zatím spadaly do pravomoci Soudního dvora pouze v případě, že se v nich vyskytoval přeshraniční prvek. Prostřednictvím zákazu diskriminace, platícího pro všechny stejně, je však možné pravidla vztahující se na občany v přeshraniční situaci vztáhnout i na případy ryze vnitrostátní. Rozhodnutím, že výši odškodnění obětem trestných činů nelze určovat bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem každého případu, dal naopak Soudní dvůr najevo, že v těchto případech nebude ustupovat ze svého ustáleného přístupu a bude v těchto otázkách postupovat v souladu s názorem Evropského soudu pro lidská práva.

 

Zdroje

Rozsudek Soudního dvora EU. Presidenza del Consiglio dei Ministri proti BV (ECLI:EU:C:2020:566). InfoCuria. 16. července 2020. Dostupné z: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf;jsessionid=A90E01696…

Směrnice Rady 2004/80/ES. EUR-Lex. 29. dubna 2004. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/eli/dir/2004/80/oj

Fotografie

Soudní dvůr EU. European Court of Justice, author: Tercer, 16. února 2017, zdroj: Wikimedia Commons, CC0 1.0, editace: ořez.