Ústavní soud ve svém novém rozhodnutí zkritizoval postup obecných soudů, které poškozené přiznaly pouhou desetinu z požadovaných 200 tisíc korun, aniž by své rozhodnutí řádně zdůvodnily. Třetí senát Ústavního soudu zdůraznil, že adhezní řízení nesmí být jen formalitou, ale musí obětem zajistit patřičné zadostiučinění. Ostře pak odmítl snahy obecných soudů přenášet vinu na samotnou oběť.

Rozhodnutí se přidává k rostoucímu množství judikatury Ústavního soudu [1] a svědčí tak o tom, že obecné soudy v této oblasti opakovaně chybují. Podle studie Tomáše Vanči se k náhradě nemajetkové újmy v adhezním řízení přihlásí pouze ⅓ obětí znásilnění. Z toho uspěje se svými nároky alespoň zčásti 60 %. Medián [2] přiznaných nároků je pak vyčíslen na pouhých 50 000 korun. V závěru studie Vanča konstatuje, že velká míra adhezních řízení, jsou-li vůbec zahájena, končí zamítnutím nároků a odkázáním poškozených na občanskoprávní řízení. Dalším „nešvarem” soudů je pak přiznání poměrně malé částky. Jak se s těmito pochybeními obecných soudů vypořádal v nadepsané věci Ústavní soud? 

Obecná východiska nálezu

Na začátku rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil podstatu adhezního řízení, které má být považováno za nástroj efektivní ochrany základních práv poškozených a nikoliv jen jako „doplněk trestního procesu”. 

Odkázání poškozené na občanskoprávní řízení může zvláště u sexuálního násilí vést k prohloubení původního traumatu. Ústavní soud přitom připomněl, že sexuální autonomie je jedním z nejniternějších aspektů soukromé sféry jednotlivce a jedná se tak o neoddělitelnou součást lidské důstojnosti. Se zásahem do této sféry se pojí právo na náhradu újmy. Při určování výše nároků pak soudy musí přihlédnout ke všem podstatným skutečnostem, jako je forma zavinění nebo způsobený zásah do života oběti.

Smyslem adhezního řízení je umožnit poškozenému dosáhnout uspokojení svých nároků přímo v rámci trestního procesu, aniž by musel podstupovat samostatné civilní řízení. Soudy tak mají zabránit tzv. druhotné viktimizaci, kdy je oběť opětovně vystavena konfrontaci s pachatelem nebo s traumatickými okolnostmi trestného činu.

Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc

V části nálezu, věnované použití obecných principů na nynější případ, se třetí senát zaměřil na konkrétní pochybení, kterých se trestní soudy dopustily. Jako zásadní problém identifikoval vnitřní rozpornost samotných rozhodnutí – soudy totiž při rozhodování o vině pachatele vycházely ze znaleckého posudku, který dokládal závažné dopady trestného činu na duševní zdraví stěžovatelky, tyto závěry však nepromítly do rozhodování o výši zadostiučinění, nebo dopad do oblasti stěžovatelčina duševního zdraví dokonce bagatelizovaly.

Do výše zadostiučinění by se však podle Ústavního soudu měla promítnout hlavně újma na zdraví, a to i duševním. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že obětem v obdobných případech náleží rovněž zadostiučinění za prožité duševní útrapy, tedy za psychické potíže krátkodobějšího rázu. Na jejich prokazování nelze klást stejně vysoké důkazní břemeno jako u prokazování újmy na fyzickém či duševním zdraví, jež se provádí pomocí lékařských zpráv či znaleckých posudků. Obecné soudy však všechny tyto formy zadostiučinění v adhezním řízení ignorovaly. Za další chybu třetí senát označil chybějící zdůvodnění, jak soudy přišly právě na jednu desetinu původně požadované částky.

Nejostřeji se však Ústavní soud vymezil vůči závěru obvodního soudu, že stěžovatelka přispěla k vytvoření podmínek umožňujících spáchání trestného činu. Takový argument označil nepřímo za tzv. victim-blaming [3]. Zároveň připomněl, že trestní soudy nemohou případné přetrvávající pochybnosti o rozsahu újmy kompenzovat tím, že oběť odkážou s převážnou částí svých nároků na občanskoprávní řízení.

 

Poznámky

[1] Nález lze zařadit mezi obdobná rozhodnutí o adhezních nárocích z posledních pár let jako jsou V. ÚS 855/24, IV. ÚS 2118/24, III. ÚS 2083/23, II. ÚS 297/22, I. ÚS 1222/22.

[2] Median, neboli prostřední hodnota ze souboru dat, je v tomto případu adekvátnější než průměrná výše nároků, která vychází na 180 000 Kč. Průměr je v tomto případě zkreslen vysokými hodnotami u malé části případů.

[3] Victim-blaming (česky obviňování oběti) je chování, kterým přenášíme odpovědnost (nebo její část) za spáchaný čin na oběť. České soudy s tím mají u adhezních nároků spojených se sexuálním násilím bohužel neblahou zkušenost. Jako ukázkový příklad lze uvést parafrázovaný výrok vrchního soudu z obdobné kauzy: „...žila nikoliv příkladným a řádným způsobem života. V tomto směru vrchní soud odkázal na tancování ve spodním prádle, konzumaci alkoholu, tanec s muži na večírku a zprávu gymnázia. Přestože tyto skutečnosti nesnižují vinu obžalovaných, jsou podle vrchního soudu relevantní při rozhodování o adhezním nároku.” 

 

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2026, sp. zn. III. ÚS 3424/25. Získáno z https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2026/3-3424-25_AN.pdf.   

Nález Ústavního soudu ze dne 11. března 2025, sp. zn. III. ÚS 2083/23. Získáno z https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2025/3-2083-23_AN.pdf. 

Vanča, T. (leden, 2023). Kompenzace újmy obětem znásilnění: jaká je realita? Studie 1/2023. Legal Data Hub, Právnická fakulta UK. Získáno z https://www.prf.cuni.cz/sites/default/files/uploads/files/LDH2023-1-Kompenzace-ujmy-obetem-znasilneni.pdf. 

Victim blaming. Heroine.cz. Získáno  z https://www.heroine.cz/slovnik/victim-blaming.

Frost, J. Mean vs. Median. Statistics by Jim. Získáno z https://statisticsbyjim.com/glossary/mean-vs-median.

 

Fotografie

[1] Senát Ústavního soudu zkritizoval obecné soudy za přiznání poškozené pouze jedné desetiny požadované náhrady. Budova Ústavního soudu, autor: David Bernard.