Evropský soud pro lidská práva v nedávném rozsudku odškodnil Albánce, který byl z důvodu nařízení povinné léčby svého duševního onemocnění od roku 2008 umístěn ve vězeňských zařízeních.

Nařízená povinná léčba v Albánii

Stěžovatel Arben Strazimiri byl v roce 2008 chycen při pokusu o vraždu. V průběhu řízení však vznikly pochybnosti o jeho trestní odpovědnosti z důvodu duševního onemocnění. To potvrdil znalecký posudek, na jehož základě mu byla nařízena povinná léčba ve zdravotnickém zařízení, nejprve ve věznici Kruja a od roku 2011 ve vězeňské nemocnici v Tiraně. Rozhodnutí o nařízení povinné léčby několikrát přezkoumávaly soudy, ale pokaždé se stejným výsledkem – povinná léčba je nutná a hospitalizace musí nadále pokračovat. 

Z důvodu špatných technických podmínek v zařízení a nedostatečné lékařské péče dosahující dle jeho názoru nelidského a ponižujícího zacházení zažádal stěžovatel v roce 2014 o přemístění z vězeňské nemocnice do zdravotnického zařízení spadající pod ministerstvo zdravotnictví. Jeho umístění do vězeňského zařízení bylo v rozporu s albánským právem i se způsobem a podmínkami doporučené léčby Protokolem o léčbě schizofrenie vydaným ministerstvem zdravotnictví. Okresní i odvolací soud však žádost zamítly. Nyní případ stále čeká na projednání u nejvyššího soudu.

Odůvodnění rozhodnutí soudů i státního zastupitelství byla vždy stejná. V Albánii dosud neexistují zařízení, do kterých by mohly být umístěny osoby s duševním onemocněním, kterým byla nařízena povinná léčba. Proto není protiprávní umístit je do zařízení přizpůsobených jejich potřebám, jako například vězeňská nemocnice v Tiraně, ve které i pobýval stěžovatel.

Stížnost proti Albánii ve Štrasburku

Před Evropským soudem pro lidská práva („Soud“) si Strazimiri stěžoval na porušení zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení stanoveného v článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv („Úmluva“) v souvislosti s článkem 13 Úmluvy (právo na účinné opravné prostředky), protože podmínky detence a léčby nebyly dle jeho názoru přiměřené. Jeho umístění do vězení, přestože soud nařídil léčbu ve zdravotnickém zařízení, bylo podle něj protiprávní a v rozporu také s článkem 5 odst. 1 Úmluvy. Dále namítal, že v rozporu s článkem 5 odst. 4 Úmluvy soud dostatečně rychle nerozhodl o nezákonnosti své detence a neměl jak získat odškodnění za nezákonné zadržení (čl. 5 odst. 5). V poslední řadě si stěžoval dle článku 14 Úmluvy, že byl kvůli svému duševnímu onemocnění diskriminován.

Podmínky péče dosáhly nelidského zacházení

Soud vzal při svém rozhodnutí v úvahu zprávy albánského ombudsmana a Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského zacházení („Výbor CPT“) týkající se situace ve vězeňské nemocnici v Tiraně. Ty uváděly, že objekt již dlouhou dobu chátrá a nefunguje v něm ani centrální topení. Stěžovatel navíc z hlediska zdravotní péče nemá nastaven žádný individuální plán léčby, psychiatrickou péči nevyjímaje. Výbor CPT navíc uvedl, že v této situaci se nachází mnoho dalších psychiatrických pacientů. Soud proto došel k závěru, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

Výbor CPT nadto pravidelně kritizoval umisťování duševně nemocných lidí zproštěných trestní odpovědnosti do institucí vězeňského typu. Albánský ombudsman pak ve svých zprávách uvedl, že se tak činí v rozporu s albánským právem. Přestože bylo v rámci přezkumu stěžovatelových rozhodnutí několikrát řečeno, že jeho rodina nemůže péči obstarat, nikdy nebyla zvažována jiná alternativa, jako například umístění do běžného zdravotnického zařízení. Soud navíc nebyl přesvědčen, že mu ve vězeňské nemocnici zařízení byla poskytnuta adekvátní psychiatrická péče. Léčba spočívala především v užívání psychotropních léků. O dané situaci navíc vypovídá fakt, že pro 84 pacientů byl v nemocnici dostupný pouze jeden psychiatr. Z tohoto důvodu Soud shledal porušení článku 5 odst. 2 Úmluvy.

Dle Soudu ani rychlost řízení na obranu proti umístění stěžovatele do zařízení nesplňovala požadavky, které obsahuje článek 5 odst. 4 Úmluvy. Navíc albánská legislativa nenabízí možnost odškodnění za protiprávní detenci, tudíž stěžovatel nemá dle albánského práva nárok na odškodnění. Soud tedy shledal taktéž porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Opatření do budoucna

Soud v závěru svého rozhodnutí uvedl, že albánské úřady mají povinnost stěžovateli zajistit individualizovanou terapii a zvážit umístění do zdravotnického zařízení nevězeňského typu.

Zároveň albánským úřadům nařídil přijmout co nejdříve opatření, která by zajistila adekvátní podmínky k životu a dostatečnou zdravotní péči pro duševně nemocné, kterým je nařízeno odnětí svobody na základě povinné léčby. K tomu může dojít zlepšením podmínek ve stávajících zařízeních nebo založením nových specializovaných zařízení, jejichž cílem by bylo léčit či udržovat duševní zdraví zadržených osob, snižovat jejich nebezpečnost a usnadnit jim opětovné zapojení do společnosti. Součástí individuálního léčebného plánu by dle Soudu měla být jak farmakologická léčba, tak i  psychoterapie.

V závěru svého rozhodnutí Soud nařídil Albánii zaplatit žalobci 15 000 EUR jako nemajetkovou újmu a 2 500 za náklady řízení.

 

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí ve věci Strazimiri proti Albánii ze dne 21. 1. 2020 (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-200452).

Evropský soud pro lidská práva. Tisková zpráva: Albánské úřady se musí zabývat dlouhodobým problémem nedostatku zdravotnických zařízení pro duševně nemocné, kterým byla soudem uložena povinná léčba ze dne 21. 1. 2020. (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-200452)

Fotografie

Tirana, Albánie. Tirana from South.jpg, autor: Albinfo, září 2015, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0, editace: ořez.