Veřejný ochránce práv se letos vyjádřil před Ústavním soudem ke třem případům týkajících se lidí s poruchou autistického spektra. Případy se liší, všechny ale poukazují na překážky, kterým tito lidé a jejich rodiny čelí při hledání podpory odpovídající jejich skutečným potřebám. Ani v jedné věci zatím Ústavní soud nerozhodl.

Auto pro lidi s PAS? Pouze když jsou agresivní

V prvním případě využili bývalý veřejný ochránce práv Stanislav Křeček a Vít Alexander Schorm, zástupce ochránce práv dětí, oprávnění podle § 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a vstoupili jako vedlejší účastníci do řízení zahájeného na návrh skupiny senátorů [1]. Ta navrhla zrušit část přílohy zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, která upravuje nárok lidí s poruchou autistického spektra (PAS) na příspěvek na motorové vozidlo.

Podle současné úpravy na tento příspěvek člověk s PAS a těžkým funkčním postižením dosáhne jen tehdy, pokud se u něj zároveň opakovaně objevují závažné a objektivně prokázané projevy autoagrese (násilí vůči sobě) nebo heteroagrese (násilí vůči druhým), které přetrvávají i přes zavedenou léčbu. Ochránci upozornili, že tato podmínka staví do centra jeden konkrétní symptom namísto posouzení skutečného dopadu postižení na život člověka.

Jak uvedli ochránci, dva lidé s PAS mohou mít srovnatelné obtíže při používání veřejné dopravy, jejich postižení se však může projevovat odlišně. Jeden reaguje agresivně, druhý například extrémní úzkostí, senzorickým přetížením nebo dezorientací. Z hlediska možnosti cestovat hromadnou dopravou mohou být jejich omezení prakticky totožná, podle zákona má však na příspěvek nárok pouze první z nich.

Právní úprava může vést k paradoxní situaci. Pokud se díky vhodné podpoře podaří agresivní projevy zmírnit, člověk může přestat podmínky splňovat, přestože jeho obtíže při využívání hromadné dopravy trvají. Příspěvek přitom nemusí znamenat jen vyšší komfort. Pro některé lidi s PAS je individuální doprava podmínkou cesty do školy, k lékaři či na terapii a také běžného zapojení do života společnosti.

Ochránci dospěli k závěru, že napadená právní úprava nepřípustně omezuje právo na pomoc v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, co zakládá přímou diskriminaci z důvodu zdravotního postižení v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny. 

Ústavnímu soudu proto navrhli zrušit podmínku opakovaných závažných projevů autoagrese nebo heteroagrese i navazující požadavek, že tyto projevy přetrvávají navzdory zavedené léčbě. Na rozdíl od skupiny senátorů tedy nenavrhli zrušení celého ustanovení. Podle nich by měl nárok zůstat navázán na těžké funkční postižení a jeho skutečný dopad na mobilitu člověka.

Volné místo v ústavu nestačí

Další dvě řízení se týkají dostupnosti sociálních služeb pro mladé lidi s PAS a chováním náročným na péči. K prvnímu případu poskytl Ústavnímu soudu vyjádření bývalý veřejný ochránce práv Stanislav Křeček [2], ke druhému současná ochránkyně Eva Kostolanská společně s ochráncem práv dětí Martinem Benešem.[3]

V obou případech se rodiny dlouhodobě snažily najít vhodnou pobytovou sociální službu a obracely se na kraje i jednotlivé poskytovatele. Dostupné služby však buď neměly kapacitu, nebo nebyly schopny zajistit podporu odpovídající konkrétním potřebám stěžovatelů.

Rodiny se proto obrátily na správní soudy, které jejich žalobám nevyhověly. Před Ústavním soudem se tak mimo jiné otevírá otázka, co přesně je obsahem povinnosti kraje zajistit dostupnost sociálních služeb. Zda postačí obecná opatření směřující k rozvoji sítě pro širokou skupinu lidí s postižením, nebo je třeba zohlednit také to, zda má konkrétní člověk reálný přístup ke službě odpovídající jeho potřebám.

Podle ochránců nestačí, že služba existuje, nebo, že má volnou kapacitu. Musí být také schopna zajistit odpovídající personální a odborné zázemí, vhodné prostředí a podporu v rozsahu i podobě, které odpovídají individuálním potřebám konkrétního klienta. U dětí je třeba zohlednit také vzdálenost služby od rodiny a včasnost podpory.

Nevhodně nastavená služba může náročné chování zhoršovat a vést k izolaci, nadměrnému používání omezujících opatření nebo jiným zásahům do důstojnosti a práv člověka s PAS. V tomto ohledu ochránci upozornili také na tragický případ Doroty Šandorové, klientky jindřichohradeckého domova, která byla kvůli projevům svého postižení celoživotně institucionalizovaná, opakovaně podrobována omezení pohybu a nakonec usmrcena pečovatelem přímo v zařízení [4].

Nedostupnost vhodné podpory zasahuje do života celé rodiny člověka s PAS a vytváří tlak na jiné systémy, například na zdravotnictví, zejména psychiatrická zařízení. První stěžovatel strávil po dosažení zletilosti více než měsíc v psychiatrické nemocnici, než jeho rodina vlastním úsilím našla vhodnou sociální službu s volnou kapacitou. Druhý, nezletilý stěžovatel, zůstal v psychiatrické nemocnici dalších osm měsíců poté, co byl podle lékařské zprávy stabilizovaný a připravený k přechodu do jiného prostředí. 

Podle zkušeností ochránce přitom nejde o ojedinělé případy. Na nedostatek vhodných sociálních služeb pro lidi s PAS upozorňuje dlouhodobě a opakovaně se setkává také s hospitalizacemi prodlužovanými proto, že pro člověka není dostupná vhodná sociální služba.

Od diagnózy k člověku

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (Úmluva) zaručuje lidem s postižením právo žít nezávisle a být začleněni do společnosti. Nezávislý život přitom neznamená život bez pomoci druhých. Znamená možnost rozhodovat o vlastním životě a získat takovou podporu, která člověku umožní žít v běžném prostředí a zapojovat se do společnosti. Jak ochránce zjistil ve svém výzkumu z roku 2025, Česká republika má při naplňování jednotlivých závazků vyplývajících z Úmluvy stále mezery.[6]

Všechny tři popsané případy ukazují různé problémy systému podpory pro lidi s PAS. Ten není dostatečně individualizovaný a stále vychází ze zastaralého medicínského přístupu k lidem s postižením. Lidskoprávní přístup, který přinesla Úmluva, naopak požaduje zaměřit se na konkrétní bariéry, kterým člověk čelí při výkonu svých práv, a zajistit mu individuální podporu potřebnou k tomu, aby mohl svá práva skutečně využívat. 

Rozhodnutí Ústavního soudu v těchto třech věcech tak mohou významně ovlivnit, jak se tento přístup promítne do českého práva a praxe. Možná do této otázky Ústavní soud vnese více světla už letos.

Poznámky

[1] Vyjádření ve věci Pl. ÚS 11/26.

[2] Vyjádření ve věci II. ÚS 215/26.

[3] Vyjádření ve věci I. ÚS 1599/26.

[4] Více informací o příběhu Doroty Šandorové lze najít v článku Peta Třešňáka nebo na webu  www.nocdůstojnosti.cz 

[6] Podle výzkumné zprávy veřejného ochránce práv, která hodnotila míru naplňování vybraných článků Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, naplňuje Česko sledované závazky celkově z 38 %. U článku 19, který zaručuje právo na nezávislý život a zapojení do společnosti, dosahuje míra naplnění 40 %.

Zdroje

Naděje pro děti úplňku, z. s. (bez data). Příběh Doroty Šandorové. Dostupné z webu Noc důstojnosti: https://nocdustojnosti.cz/pribeh-doroty-sandorove/.

Třešňák, P. (2022, listopad). Kdo zabil Dorotu Š. Respekt. Dostupné z https://www.respekt.cz/tydenik/2022/47/kdo-zabil-dorotu-s.

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, vyhlášená pod č. 10/2010 Sb. m. s. Dostupné z https://www.zakonyprolidi.cz/ms/2010-10.

Skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky. (2026). Návrh na zrušení bodu 5 písm. c) přílohy zákona č. 329/2011 Sb., sp. zn. Pl. ÚS 11/26. Dostupné z https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Navrhy/2026/Pl._%C3%9AS_11_26_n%C3%A1vrh.pdf

Veřejný ochránce práv. (2025). Jak Česko plní své povinnosti z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením? Analýza s využitím lidskoprávních ukazatelů.  Dostupné z 

https://www.ochrance.cz/dokument/jak_cesko_plni_sve_povinnosti_z_umluvy_o_pravech_osob_se_zdravotnim_postizenim/analyza_s_vyuzitim_lidskopravnich_ukazatelu.pdf.

Veřejný ochránce práv. (2026). Vyjádření veřejného ochránce práv ve věci sp. zn. II. ÚS 215/26. Dostupné z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/14540 

Veřejný ochránce práv. (2026). Vyjádření veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí ve věci sp. zn. I. ÚS 1599/26. Dostupné z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/15026  

Veřejný ochránce práv. (2026). Vyjádření veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/26. Dostupné z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/14456

Fotografie

[1] Veřejný ochránce práv vyjádřil před Ústavním soudem ke třem případům lidí s PAS.  Budova Ústavního soudu (2), autor Jakub Dubják.