Ačkoli se problému násilí na ženách v posledních letech dostává stále více pozornosti, nově zaváděná regulace stále cílí primárně na ochranu proti fyzickým útokům. Jak je tomu ale v případech, kdy žena trpí důsledkem psychického nátlaku? Podle zprávy Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE) v této oblasti existuje velký prostor pro zlepšení.

Čísla jsou přitom alarmující. V celé EU se téměř polovina žen (43 %) v minulosti stala obětí psychického násilí ze strany partnera a přibližně třetina (35 %) zažila tzv. kontrolující chování. [1] Ač se může zdát, že s tím, co není na první pohled vidět, nebývají spojeny vážnější následky, opak je pravdou. Zkušenost s psychickým násilím může být spouštěčem deprese, posttraumatické stresové poruchy a v určitých případech může vést až k sebevraždě.  

Chtít vidět neviditelné

Jak je tedy možné, že tak závažný fenomén je ze strany evropských zákonodárců spíše opomínán? Důvodem je nedostatečné obecné povědomí o rozšířenosti a nebezpečí psychického nátlaku. Kvůli tomuto nastavení společnosti se z otázky psychického násilí na ženách doposud nestalo politické téma.  

Jde nicméně o bludný kruh - slabá nebo až nulová politická vůle totiž má za následek nedostatek finančních prostředků, které by bylo potřeba vynaložit nejen na vytvoření efektivní strategie prevence, ale také osvěty. Nedá se však předpokládat, že podnět ke změně zaručeně přijde ze strany žen - obětí. Otázka psychického násilí je totiž relativně obtížně uchopitelná jak v rámci veřejného diskurzu, tak i ve světě práva. 

Zbraň jménem právo a jak ji (ne)používat

Pouze čtyři členské státy (Dánsko, Irsko, Španělsko a Francie) mají zvláštní ustanovení trestního zákona pro psychické násilí. Ta potenciálním obětem poskytují alespoň nějakou míru právní jistoty. V dalších 14 zemích bývají podobné praktiky podřazovány pod skutkovou podstatu domácího násilí.

Problémem ovšem je, že i v těchto zemích při posuzování konkrétních případů stále převládá kazuistický přístup, což širší veřejnosti prakticky znemožňuje rozpoznat psychické násilí jako trestné jednání a z této skutečnosti dovodit praktické důsledky.

Další nástrahou klasifikace psychického nátlaku jako průvodního jevu domácího násilí je, že se tímto způsobem relativizuje jeho závažnost. Lze si tak představit situace, kdy se závažným případům psychického násilí nedostává pozornosti jen proto, že se s ním nepojí násilí fyzické. Aby docházelo k efektivnímu potlačování nátlakového jednání, je tak zapotřebí označit za protiprávní takové chování samo o sobě.

Zvlášť zranitelné skupiny

Podle EIGE je pak nutné věnovat zvláštní pozornost skupinám žen, které vzhledem ke stereotypnímu nastavení společnosti bývají oběťmi psychického nátlaku nejčastěji. Primárně jde o ženy patřící ke komunitě LGBTQ+, ženy handicapované a ženy, které náležejí k některé z přistěhovaleckých komunit.  

V nebezpečné situaci se nacházejí také matky, neboť děti mohou být často předmětem vyhrožování nebo vydírání. Jde především o situace, kdy dochází k rozpadu vztahu a partner zneužívá matčina citového rozpoložení a skutečnosti, že zájmu dítěte zpravidla přikládá vysokou váhu.

V neposlední řadě jsou jednou z nejohroženějších skupin žen uživatelky internetu, které v závislosti na okolnostech mohou čelit různým formám online psychického násilí jako je cyberstalking,[2] vydírání nebo sdílení fotografií bez souhlasu.

Evropa, ve které se ženám bude žít lépe

Jak tedy může EU přispět ke zlepšení situace? Z legislativního hlediska by bylo vhodné, aby EU jako celek, tak i členské státy, které tak doposud neučinily, přistoupily k Istanbulské úmluvě, která představuje základní rámec ochrany žen před domácím násilím. V současné době je ČR jednou ze šesti posledních zemí EU, které Úmluvu dosud neratifikovaly.[3] 

Na praktické úrovni je potřeba zaměřit se na vytváření konkrétních strategií. Ty by měly primárně zahrnovat specifické mechanismy předcházení zvýšenému výskytu psychického násilí. Jejich druhou dimenzi by představovaly vzdělávací aktivity, které by vytvářely společenské povědomí o tomto problému.

Podstatný prostor pro akci nabízí také zmíněné online prostředí. Prvním krokem by mohla být kriminalizace cyberstalkingu, a to jak ze strany evropského zákonodárce (např. skrze připravovaný Akt o digitálních službách), tak v rámci vnitrostátních právních řádů. Doplňkovou možností je přijetí legislativy regulující kontrolu obsahu. 

Je dobré pozorovat, že téma domácího násilí pomalu přestává být tabu. Přesto by se dalo očekávat, že zejména na půdě EU budou zákonodárci na tento problém nahlížet z širší perspektivy tak, aby nově vytvářená legislativa efektivně cílila na jeho úplnou eliminaci. Ač tomu tak zatím není, k pozitivnímu vývoji může přispět i zájem a aktivita občanské společnosti.

 

Poznámky

[1] Kontrolující chování je působení na oběť například ve formě vyhrožování, ponižování a zastrašování, které agresor využívá k dosažení svého cíle.

[2] Cyberstalkingem se rozumí pronásledování oběti v online prostředí, např. ve formě opakovaného a dotěrného kontaktování skrze různé weby nebo komunikační kanály.

[3] Ze zemí EU Istanbulskou úmluvu dále neratifikovaly Bulharsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko a Slovensko. 

Zdroje

European Institute for Gender Equality. (2022). Combating coercive control and psychological violence against women in the EU Member States. Dostupné z https://eige.europa.eu/publications/combating-coercive-control-and-psychological-violence-against-women-eu-member-states 

Fotografie

[1] Katalyzátorem změn může být i občanská společnost, autor: smg_foto, 21. července 2022, zdroj: Pixabay, CC0, editace: ořez.