Klimatická žaloba před NSS opět neuspěla. I přes průlomový vývoj v judikatuře ESLP nedošlo k významným změnám závěrů NSS. Vývoj se však neomezil pouze na judikaturu, ale došlo i ke změnám v legislativě. Na co narazili žalobci tentokrát a proč NSS v podstatě setrval na předchozím závěru?

V Centru již delší dobu sledujeme vývoj tzv. klimatické žaloby. Vše začalo podáním žaloby proti „nedostatečné aktivitě státu při ochraně životního prostředí“, která se alespoň z počátku setkala s částečným úspěchem (viz Bulletin červenec-srpen 2022, str. 39 a násl.). Klíčovou otázkou zde bylo (ne)přijímání dostatečných mitigačních a adaptačních opatření ČR v rámci snah čelit klimatickým změnám.

Mezi žalobci figurují především spolek Klimatická žaloba ČR z. s., Česká ornitologická společnost – Jihomoravská pobočka a obec Svatý Jan pod Skalou (žalobci). Žalovanými byla původně vláda a Ministerstva životního prostředí, průmyslu a obchodu, zemědělství a dopravy (zjednodušeně „ČR“).

Po prvotním úspěchu následoval pro žalobce neblahý závěr před Nejvyšším správním soudem (NSS) [1] (viz Bulletin duben 2023, str. 39 a násl.). NSS zrušil dva klíčové výroky rozsudku Městského soudu v Praze (MS), kterými shledal, že „nestanovení konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990 [bylo] nezákonn[é]“.

Klíčovou zde byla skutečnost, že závazek snižování emisí je v rámci EU kolektivní [2], přičemž nebylo za tehdejší právní úpravy možné přesně vymezit rozsah závazku samotné ČR. Přílišnou proaktivitu soudů pak NSS shledal za nežádoucí. Nijak však nevyvracel existenci klimatických změn a povinnosti ČR na ně reagovat a odkázal na postupný vývoj v klimatické právní úpravě. Věc se tak vrátila před MS k opětovnému projednání.

Zpátky před městským soudem

Žalobci v reakci na rozhodnutí NSS upravili žalobní petit. Poukázali na nepřípustnost toho, aby MS rezignoval na „určení spravedlivého podílu státu na globálním uhlíkovém rozpočtu“. Odkázali na různé metodiky a znalecké posudky podstatnou měrou založených na principech zakotvených v Pařížské dohodě. Dále upozornili na skutečnost, že ČR doposud nepřijala vlastní tzv. národně určený příspěvek (NDC) [3], kterým by byl přesně kvantifikován její závazek.

V neposlední řadě žalobci upozornili na závazky ČR vyplývající ze sektorových unijních předpisů. Jednalo se o povinnosti v „oblasti stanovené úrovně ročních a kumulovaných úspor“ pramenící ze směrnice o energetické účinnosti. Dále o povinnosti „v oblasti podílu energie z obnovitelných zdrojů […] v dopravě“ vyplývající ze směrnice o podpoře využívaní energie z obnovitelných zdrojů. Rovněž upozornili na povinnosti ČR v oblasti emisí skleníkových plynů a jejich pohlcování v důsledku využívání půdy a lesnictví ve smyslu nařízení 2018/841 neboli tzv. nařízení LULUCF[4].

MS žalobě nevyhověl. Ve svém rozsudku se nevěnoval přepočtu globálního uhlíkové rozpočtu na národní a ani výpočtům potřebné míry mitigace pomocí žalobci předložených metodik. Uvedl, že i za předpokladu, že by žalobci byli klimatickou změnou zasaženi na svých základních právech, „nebyl by za současného právního řádu s to zjednat nápravu způsobem, který žalobci požadují“.

S odkazem na rozhodnutí NSS zdůraznil MS, že ČR samotné nevyplývá z aktuální právní úpravy povinnost snížit emise skleníkových plynů pod 55 %, natož v rámci úrovní navrhovaných žalobci. Dále upozornil na skutečnost, že pokud nedostačuje v daném případě pro dosažení ambicí žalobců ani unijní úprava, pak jejich námitky překračují rámec zásahové žaloby, a tudíž cílí na oblast unijní normotvorby, která přísluší EU, nikoliv českým soudům.[5]

Lidskoprávní argumentaci žalobců MS shledal lichou. Poukázal na přílišnou obecnost lidskoprávních závazků ČR a na skutečnost, že v době jeho rozhodování Evropský soud pro lidská práva (ESLP) ještě nevyslovil závěr, že „nedostatečná mitigační opatření jsou způsobilá zasáhnout do některého z práv chráněných EÚLP“.

Ohledně sektorových unijních předpisů MS uzavřel, že žalobci žádali o to, aby ČR přijala mitigační opatření vedoucí k celkovému snížení emisí skleníkových plynů v určité výši. Čili ne o to, aby došlo ke „snížení emisí skleníkových plynů produkovaných v konkrétních odvětvích“.

MS upozornil na to, že se jedná o závazek průběžný, nikoliv okamžitý. V návaznosti na to uzavřel, že „[n]ic však nenasvědčuje tomu, že by již nyní bylo možné s vysokou mírou pravděpodobnosti uzavřít, že ČR svůj závazek v roce 2030 nesplní“. Proti rozhodnutí městského soudu žalobci opět podali kasační stížnost.

Opětovný neúspěch před NSS

NSS na otázku, zdali ČR jednala v rozporu se zákonem, když nepřijala opatření potřebná k dosažení snížení emisí skleníkových plynů o hodnoty určené správními soudy, opět odpověděl záporně. Ve svém nejnovějším rozhodnutí [6] shledal, že výše uvedeným způsobem kvalifikovaný závazek zatím z ničeho pro ČR nevyplývá, a to ani při zohlednění aktuální judikatury ESLP. Kasační stížnost tedy zamítl jako nedůvodnou.

Vyčkávání na ESLP?

O vztahu lidských práv a klimatických změn, v němž případ KlimaSeniorinnen sehrál klíčovou roli, jste se již v Bulletinu mohli dočíst (viz Bulletin květen 2024, str. 3 a násl.). NSS v dané věci dočasně přerušil řízení právě proto, že vyčkával na rozhodnutí ESLP v této a dalších dvou věcech.

Na základě testu aplikovaného v bodech 545 až 555 průlomového rozhodnutí žalobci tvrdili, že ČR porušila své závazky vyplývající z čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), když: i) „nestanovil[a] cíle snižování emisí a zbývající uhlíkový rozpočet v souladu s dostupnými vědeckými důkazy a požadavky na ochranu lidských práv“; ii) „nepřijal[a] opatření k ochraně klimatu na úrovni zákona“; iii) „nepřijal[a] opatření směřující k dosažení klimatické neutrality během následujících tří dekád“; iv) „nestanovil[a] průběžné cíle snižování emisí v závazném regulačním rámci“.

Odůvodnění NSS

NSS zohlednil žalobci namítané přesné hodnoty, o které mají být sníženy emise skleníkových plynů. Upozornil však, že ČR má pouze jeden jasně kvantifikovaný závazek. Jedná se o povinnost snížit emise skleníkových plynů ve zbytkovém sektoru, ve kterém nelze obchodovat s emisními povolenkami, a to o 26 % do roku 2030 (výchozí hodnoty se váží k roku 2005). Tento závazek stanovilo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/857 ze dne 19. 4. 2023, tj. přijaté po vydání prvního rozhodnutí NSS v dané věci. NSS odmítl možnost stanovit povinnost výhradně na základě žalobci namítaných posudků a metodik.

Význam měla i ČR namítaná početná klimatická opatření, jejichž plněním NSS nepřímo podmínil svůj závěr, že ČR prozatím čelí klimatickým změnám dostatečně.

Jednalo se např. o Zelenou dohodu pro Evropu s cílem snížit emise skleníkových plynů z dopravy EU záměnou silniční nákladní přepravy za železniční a vodní. Dále ČR odkázala na EU NDC a mitigační opatření přijatá na základě legislativního balíčku Fit for 55 k jeho splnění. V neposlední řadě odkázala i na návrh aktualizace Politiky ochrany klimatu ČR, který by měl stanovit cíl pro snížit emise do roku 2030 alespoň o 55 % a dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.

Stejně jako ve svém minulém rozhodnutí NSS zdůraznil, že lze očekávat další změny v právní úpravě vzhledem k rychlému vývoji klimatické právní úpravy. Je tedy otázkou, zdali případný úspěch klimatické žaloby nebude spočívat ve vytrvalosti žalobců projevené skrze ústavní stížnost či stížnost k samotnému ESLP.

 

Poznámky

[1] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. února 2023, č. j. 9 As 116/2022 - 166.

[2] V rámci argumentace žalobců byla klíčovou Pařížská dohoda o změně klimatu dostupná zde https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=celex%3A22016A1019%2801%29.

[3] Nationally Determined Contributions neboli národně určený příspěvek, kterým je zde myšlen příspěvek k plnění klimatických cílů zakotvených v Pařížské dohodě.

[4] LULUCF je akronymem pro Land Use, Land-Use Change and Forestry neboli využití půdy, změna ve využití půdy a lesnictví. Bližší informace lze nalézt na stránkách OSN zde: https://unfccc.int/topics/land-use/workstreams/land-use--land-use-change-and-forestry-lulucf.

[5] V tomto směru žalobci později před NSS argumentovali čl. 193 Smlouvy o fungování EU, který umožňuje členským státům přijímat a zachovávat přísnější ochranná opatření, než přijímá sama EU.

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2024, č. j. 9 As 264/2023 – 128.

 

Zdroje

Dubják, J. Klimatická žaloba míří zpátky před Městský soud v Praze aneb co přinesl rozsudek nejvyššího správního soudu. Bulletin lidských práv, Bulletin lidských práv, XV. Ročník (3. číslo), s. 39-43. Dostupné z: https://www.centrumlidskaprava.cz/sites/default/files/attachement/bulletin/Dubnov%C3%BD%20Bulletin.pdfh.

Lhotský, J. (2024). Lidská práva a Klimatické změny: od Urgendy přes KlimaSeniorinnen a dál. Bulletin lidských práv, XVI. Ročník (4. číslo), s. 3-5. Dostupné z: https://www.centrumlidskaprava.cz/sites/default/files/attachement/bulletin/kvetnovy_bulletin.pdf.

Pařížská dohoda Úř. věst. L 282, 19.10.2016, s. 4—18. Dostupná z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=celex%3A22016A1019%2801%29.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. února 2023, sp. zn. 9 As 116/2022 - 166. Dostupné z: https://vyhledavac.nssoud.cz/DokumentOriginal/Text/708466.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2024, sp. zn. 9 As 264/2023 – 128. Dsotupné z: https://vyhledavac.nssoud.cz/DokumentOriginal/Html/736862.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. dubna 2024 ve věci Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a další proti Švýcarsku, č. stížnosti 53600/20. Dostupné z: https://climatecasechart.com/wp-content/uploads/non-us-case-documents/2024/20240409_Application-no.-5360020_judgment-1.pdf. 

Šudová, D. (2022). Klimatická žaloba – český boj za lepší životní prostředí. Bulletin lidských práv, XIV. ročník (6. číslo), s. 39-40. Dostupné z: https://www.centrumlidskaprava.cz/sites/default/files/attachement/bulletin/Bulletin%20%C4%8Dervenec-srpen%202022.pdf.