Stěžovatelé se po vydání stanoviska Výboru OSN pro práva dítěte domáhali vůči státu náhrady nemajetkové újmy za porušení svých ústavně garantovaných práv, přičemž svůj nárok uplatnili cestou správního soudnictví. Ústavní soud však mimo jiné konstatoval, že stanoviska Výboru OSN pro práva dítěte nejsou způsobilá sama o sobě založit nárok na náhradu újmy ve vnitrostátním právu a současně potvrdil, že takovou náhradu újmy mohou stěžovatelé požadovat skrze civilní vnitrostátní řízení, nikoliv správní.

Skutkový stav případu nezletilých dětí

Rozhodnutím obecných soudů bylo v roce 2019 nařízeno předběžné opatření, které spočívalo v umístění dvou tehdy nezletilých sourozenců do péče krizového centra pro děti a dospívající. Tento zásah do rodinné sféry byl následně předmětem přezkumu obecných soudů, přičemž ústavní stížnost [1] směřující proti rozhodnutí odvolací instance byla Ústavním soudem (ÚS) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Po vyčerpání veškerých vnitrostátních prostředků se stěžovatelé obrátili prostřednictvím oznámení dle Opčního protokolu [2] k Úmluvě o právech dítěte na Výbor OSN pro práva dítěte (Výbor), kde v souvislosti s umístěním do institucionální péče namítali porušení práv garantovaných Úmluvou o právech dítěte.

Výbor ve svém Stanovisku [3] konstatoval porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1–3 Úmluvy o právech dítěte, ve kterých je stanoveno, že při veškeré činnosti týkající se dětí musí být jejich nejlepší zájem předním hlediskem, a současně že k oddělení dítěte od rodičů lze přistoupit toliko výjimečně, je-li takový zásah nezbytný v jeho zájmu. Tento zásah je přitom nutno chápat jako opatření subsidiární povahy, přicházející v úvahu až za situace, kdy nelze dosáhnout ochrany zájmů dítěte prostřednictvím jiných prostředků, které do této rodinné sféry nezasahují. Rozhodnutí o odebrání dítěte z péče rodičů musí být přijato příslušným orgánem v řízení vedeném v souladu se zákonem za zajištění procesních práv všech dotčených osob, přičemž v případě rozhodnutí o odebrání je garantováno právo dítěte udržovat s rodiči pravidelný osobní kontakt, není-li to v rozporu s jeho nejlepším zájmem.

V roce 2023 se stěžovatelé dále obrátili na Ministerstvo spravedlnosti, respektive na Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, a žádali na základě  rozhodnutí Výboru náhradu nemajetkové újmy, jež Výbor konstatoval. Stěžovatelé svůj nárok opírali o Statut vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv [4], přičemž Ministerstvo jejich žádosti nevyhovělo s tím, že na projednávaný případ nelze daný mechanismus aplikovat. 

Následně se stěžovatelé obrátili na správní soudy, přičemž jejich žaloba byla Městským soudem v Praze odmítnuta pro věcnou nepříslušnost s odůvodněním, že uplatněný nárok má soukromoprávní povahu a náleží do pravomoci civilních soudů. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů zamítl a akcentoval nezávaznou povahu stanovisek Výboru. Nakonec stěžovatelé podali ústavní stížnost, v níž namítali, že jim v návaznosti na stanovisko Výboru náleží právo na přiměřenou finanční náhradu újmy, resp. účinný prostředek nápravy, jehož neposkytnutím mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručených práv.

Závěry ÚS o závaznosti stanovisek Výboru pro práva dítěte a jeho role

První senát Ústavního soudu ústavní stížnost zamítl [5], neboť porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů v daném případě neshledal. ÚS zdůraznil, že Výbor není soudním orgánem a jeho stanoviska nemohou sama o sobě založit, měnit ani deklarovat existenci subjektivního práva na náhradu újmy ve vnitrostátním právu, ani nemohou představovat přímo vykonatelný právní titul. Ačkoliv byla tedy ústavní stížnost zamítnuta, konstatoval ÚS v obecné rovině povinnost státu nahradit újmu, jež vznikne v důsledku porušení základních práv jednotlivce garantovaných Úmluvou o právech dítěte jednáním orgánů veřejné moci.

Současně také ÚS odmítl absolutní nereflektování předmětných stanovisek. Ty totiž představují významná interpretační vodítka při výkladu Úmluvy o právech dítěte a zdůraznil povinnost států se jimi v případě konkrétních doporučení Výboru zabývat a věnovat jim náležitou pozornost. Tato povinnost zahrnuje rovněž následnou reakci státu vůči Výboru, v níž je třeba uvést přijatá opatření k nápravě, popřípadě odůvodnit jejich nepřijetí.

V daném případě Výbor taktéž České republice stanovil několik obecných opatření k zamezení dalšího porušování Úmluvy o právech dítěte. Česká republika aktuálně stanovisku Výboru věnuje jistou pozornost, zejména  předkládá Výboru zprávy o tom, jakým způsobem implementuje předmětná doporučená opatření.

Participační právo dětí 

Participační právo dětí navazuje a úzce souvisí s výše zmíněnými články Úmluvy o právech dítěte, jež dle závěrů Výboru ČR porušila, a vyplývá z čl. 12 Úmluvy OSN o právech dítěte, z čl. 24 Listiny základních práv Evropské unie, ale jeho projev lze nalézt i ve vnitrostátní úpravě, a to konkrétně v § 867 občanského zákoníku [6]. Je tvořeno dvěma hlavními složkami, kterými jsou právo dítěte být informováno o jakýchkoliv řízeních, která s ním jakkoliv souvisejí a právo být slyšeno, tedy mít možnost do jisté míry ovlivnit výsledné rozhodnutí projevem svého názoru.

Dítě přitom nelze vnímat jako pouhý objekt řízení, nýbrž jako plnohodnotný subjekt nadaný základními právy, jehož názor je potřeba v průběhu řízení aktivně zjišťovat a reflektovat. Na jedné straně je třeba na názor dítěte nahlížet s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti, na straně druhé však nesmí být tento aspekt participačního práva zneužíván k nevyslechnutí názoru dítěte či k nedostatečnému zohlednění jeho stanoviska v rozhodovacím procesu.

Dodržování participačního práva dítěte je projevem uznání jeho autonomie a významu jeho názoru. Je stěžejní, aby bylo toto právo realizováno kontinuálně v průběhu celého řízení, nikoli pouze nahodile či jednorázově, jelikož takový přístup umožňuje budovat důvěru mezi dítětem a orgány veřejné moci a současně přispívá k přijetí rozhodnutí, která jsou nejen spravedlivá, ale i skutečně respektující základní práva dítěte.

 

Poznámky

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 15. října 2019, sp. zn. I. ÚS 2780/19.

[2] Opční protokol zavádějící postup předkládání oznámení je mezinárodní smlouva, která umožňuje jednotlivcům podávat stížnosti k Výboru pro práva dítěte pro porušení práv, jež jsou garantována Úmluvou o právech dítěte.

[3] Stanovisko Výboru pro práva dítěte J. B. a P. J. proti České republice (CRC/C/93/D/139/2021).

[4] Konkrétně stěžovatelé odkazovali na čl. 12 odst. 3, který umožňuje jednotlivcům poskytnout zadostiučinění v penězích, pokud některý ze jmenovaných orgánů, mezi kterými je i Výbor pro práva dítěte, shledal porušení jeho práv a svobod.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2026, sp. zn. Pl. I. ÚS 1905/25.

[6] Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

Zdroje

Anotace názoru výboru OSN pro práva dítěte J. B. a P. J. proti České republice. Získáno z: https://msp.gov.cz/documents/12681/771583/B.+J.+a+P.+J.+proti+%c4%8cesk%c3%a9+republice_anotace.pdf/e8153fc5-4cb9-4ee6-b980-ce841a865cfa

MEZISOUDY (2022, listopad). Mezisoudy #5: Procesní práva dětí [podcast]. Získáno z: https://ceskepodcasty.cz/podcast/mezisoudy/mezisoudy-5-procesni-prava-deti

Nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2026, sp. zn. Pl. I. ÚS 1905/25. Získáno z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2026/1-1905-25_AN_1.pdf.

Stanovisko Výboru OSN pro práva dítěte J. B. a P. J. proti České republice (CRC/C/93/D/139/2021). Získáno z: https://mezisoudy.cz/vykon-rozsudku-eslp-a-rozhodnuti-dalsich-mezinarodnich-lidskopravnich-organu/b-j-a-p-j-proti-cr

Ústavní soud (2026, březen). Stanoviska Výboru OSN pro práva dítěte nejsou způsobilá závazně založit právo na náhradu újmy ve vnitrostátním právu [tisková zpráva]. Získáno z: https://www.usoud.cz/aktualne/stanoviska-vyboru-osn-pro-prava-ditete-nejsou-zpusobila-zavazne-zalozit-pravo-na-nahradu-ujmy-ve-vnitrostatnim-pravu

Zespodu.cz. Když Výbor OSN řekne „došlo k porušení práv dítěte“, ještě to neznamená nárok na odškodnění. Získáno z: https://www.zespodu.cz/?p=2118 

Fotografie

[1] Budova Ústavního soudu, autor: David Bernard.