Domácí násilí a odpovědnost státu v případu Scuderoni proti Itálii

Stanovisko generální advokátky ve věci Aucrinde

Přezkum zajištění cizinců a zásada nenavracení ve věci Adrar

Domácí násilí a odpovědnost státu v případu Scuderoni proti Itálii

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) vydal v září 2025 rozsudek ve věci Scuderoni proti Itálii, v němž shledal porušení čl. 3 a 8 Evropské úmluvy o lidských právech (Úmluva). Žadatelka opakovaně upozorňovala italské orgány na nátlakové a kontrolující chování svého bývalého partnera, které zahrnovalo sledování jejích pohybů, obtěžování v domácnosti a vyhrožování v přítomnosti jejich nezletilého syna. Přesto vnitrostátní orgány podle ESLP jednaly liknavě a neposkytly jí účinnou ochranu.

Civilní soud zamítl její žádost o předběžné opatření zakazující přiblížení. Trestní řízení bylo navíc proti bývalému partnerovi vedeno pomalu a neúčinně. ESLP konstatoval, že italské orgány řádně nevyhodnotily riziko fyzického a psychického násilí, kterému byla žena vystavena, a tím porušily svou pozitivní povinnost zajistit ochranu fyzické integrity a soukromého života podle článků 3 a 8 Úmluvy.

Soud dále upozornil, že domácí soudy při hodnocení případu vycházely z přetrvávajících genderových stereotypů, které vedly k bagatelizaci domácího násilí jako pouhého „rodinného konfliktu“. Tento přístup podle ESLP přispěl k tomu, že pachatel zůstal nepotrestán, a oběť zůstala bez reálné ochrany.

Rozsudek navazuje na předchozí judikaturu soudu, zejména na rozsudky ve věci Talpis proti Itálii a P.P. proti Itálii, v nichž ESLP opakovaně kritizoval italské orgány za strukturální nedostatky v ochraně žen před domácím násilím a za přetrvávající neochotu trestně stíhat pachatele. Itálie byla již několikrát vyzvána, aby přijala účinnější opatření k prevenci, vyšetřování a trestání domácího násilí, a tento rozsudek znovu potvrzuje, že systémová změna je nezbytná.

Stanovisko generální advokátky ve věci Aucrinde

Ve věci Aucrinde (C-196/24) vydala generální advokátka Soudního dvora Evropské unie Tamara Ćapeta stanovisko, které se zabývá otázkou, zda lze podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1783 ze dne 25. listopadu 2020 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských a obchodních věcech povolit posmrtný odběr genetického materiálu pro účely určení otcovství.

V projednávaném případě italský soud požádal francouzské orgány o provedení odběru DNA z těla zesnulého muže, který mohl být biologickým otcem dítěte. Francouzský soud žádost odmítl s odkazem na své vnitrostátní předpisy, které takový zásah zakazují bez výslovného souhlasu dotčené osoby z důvodu ochrany veřejného pořádku.

Generální advokátka Ćapeta uvedla, že podle zásady vzájemného uznávání soudních rozhodnutí a spolupráce v civilních věcech členský stát nemůže odmítnout provedení žádosti o důkaz pouze na základě odlišné národní právní úpravy, pokud je tento důkazní prostředek povolen v právu členského státu, který žádost zaslal.

Při hodnocení zásahu do základních práv rozlišila dvě roviny ochrany podle Listiny základních práv Evropské unie. Čl. 1 Listiny, který zaručuje lidskou důstojnost, chrání i právo na respektování těla po smrti. Toto právo však podle advokátky v tomto případě není absolutní – nelze jej vykládat stejně široce jako právo na lidskou důstojnost samotnou. Na druhé straně čl. 7 Listiny, který zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života, zahrnuje i právo dítěte znát svůj původ.

Podle generální advokátky tedy musí být právo na respektování lidského těla po smrti vyvažováno s právem žijících osob, zejména pak dětí, na poznání vlastní identity a rodinných vazeb. Takové vyvažování je v souladu se zásadami unijního práva i se srovnatelnými přístupy v právních řádech členských států. Generální advokátka závěrem konstatovala, že Listina ani unijní právní předpisy posmrtný odběr DNA nevylučují, pokud je tento postup odůvodněn ochranou jiného základního práva a proveden v přiměřených mezích.

Přezkum zajištění cizinců a zásada nenavracení ve věci Adrar

Věc C‑313/25 se týká státního příslušníka Alžírska, kterému bylo pravomocně nařízeno správní vyhoštění z Nizozemska do jeho země původu a byl zadržován za účelem provedení tohoto navrácení. 

Nizozemský soud požádal Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) o výklad tzv. návratové směrnice. Dotaz směřoval na to, zda musí vnitrostátní soudy i bez návrhu dotčené osoby zkoumat, jestli by navrácení nebylo v rozporu se zásadou nenavracení (tzv. non-refoulement) nebo s jinými zájmy podle čl. 5 zmíněné směrnice  (např. rodinný život, nejlepší zájem dítěte).

Zásada tzv. non-refoulementu zakotvuje základní princip mezinárodního azylového práva. Představuje pravidlo, podle kterého nikdo nesmí být vrácen do země, kde by mu hrozilo pronásledování, mučení či jiné nelidské zacházení.

SDEU potvrdil, že v kontextu zadržení osoby za účelem navrácení členským státem existuje povinnost vnitrostátních soudů i z vlastní iniciativy ověřit, zda by navrácení nebylo v rozporu se zásadou non-refoulement nebo s čl. 5 návratové směrnice, pokud nastaly nové relevantní okolnosti. 

Dále soud zdůraznil, že zadržení musí být posouzeno s přihlédnutím k ustanovením Listiny základních práv Evropské unie (zejména k článkům 6 a 7). Pokud by takové ověření vedlo k závěru, že navrácení je v rozporu s těmito zásadami, zadržení by nemělo být prodlouženo a osoba by měla být propuštěna.

 

Zdroje:

Evropský soud pro lidská práva. (2025, září). Tisková zpráva ESLP č. 214 (2025) [tisková zpráva]. Získáno z: https://hudoc.echr.coe.int/fre-press#{%22itemid%22:[%22003-8330838-11751688%22]}

Soudní dvůr Evropské unie. (2025, září). Tisková zpráva SDEU č. 120/25 [tisková zpráva]. Získáno z: https://curia.europa.eu/jcms/upload/docs/application/pdf/2025-09/cp250120en.pdf

Soudní dvůr Evropské unie. (2025, září). Rozsudek ve věci C‑313/25 (Adrar). Získáno z: https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=303874&pageIndex=0&doclang=cs&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=8639835

Poznámky:

​​[1]  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice).