Evropský soud pro lidská práva vydal rozsudek, v němž shledává zavedení tříleté čekací doby pro žádost o sloučení rodiny za neslučitelné s právem na rodinný život. 

Dánsko a nový status dočasné ochrany

V roce 2015 v Evropě vrcholila tzv. uprchlická krize. V reakci na radikální nárůst přílivu uprchlíků přidalo Dánsko do svého zákona o pobytu cizinců možnost udělení pouze dočasného statusu ochrany. Takový status lze udělit na jeden rok s možností dalšího prodlužování a vztahuje se na situace, kdy o ochranu žádají cizinci, jejichž ohrožení života vychází z obecně závažné situace v zemi původu, charakteristické především nerozlišujícími útoky na civilní obyvatelstvo.

Dočasný status ochrany poskytuje jeho nositelům méně práv oproti právům uprchlíků se statusem podle Ženevské úmluvy [1] či držitelů doplňkové ochrany. Jedním z nejdůležitějších omezení bylo zavedení tříleté čekací doby, po kterou osoby s tímto statusem nemohou úspěšně žádat o sloučení rodiny a dostat tak do Dánska své rodinné příslušníky. Zpřísnění už tak dost přísné migrační politiky mělo za cíl učinit Dánsko pro migranty méně atraktivní. 

Krátce po zavedení změn obdržel dočasný status ochrany i šestapadesátiletý Syřan M. A. Po několika měsících podal žádost o sloučení pro svou manželku, se kterou v té době žil již přes 25 let a která prozatím zůstala v Sýrii. Dánské úřady však pro nedodržení zákonné čekací doby žádost zamítly. K námitce o porušování práva na rodinný život dánský nejvyšší soud jako poslední instance uvedl, že zavedení čekací doby spadá do prostoru pro uvážení státu, a proto není v rozporu s článkem 8 Evropské úmluvy o lidských právech („Úmluva“).

Nová otázka pro Štrasburk

Přestože se Evropský soud pro lidská práva („Soud“) ve své judikatuře již několikrát zabýval sloučením rodin uprchlíků, otázku slučitelnosti zákonné čekací doby s právem na rodinný život dosud neřešil. Sám tedy uznal, že Dánsku v tomto ohledu chybělo jasné vodítko k posouzení, zda je zavedení čekací doby v souladu s Úmluvou. Nicméně, i tak je možné z dosavadní judikatury vyčíst několik základních principů ke sloučení rodiny, dle kterých lze daný případ posoudit.

Soud nejprve zdůraznil, že zůstává věcí státu kontrolovat vstup a pobyt cizinců na jeho území a že z článku 8 Úmluvy bez dalšího nevyplývá pozitivní závazek vyhovět slučování rodin. Vždy je však třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu.  V úvahu je třeba brát například míru, do jaké byl rodinný život zasažen, sílu rodinných vazeb a zda existují nepřekonatelné překážky pro rodinný život v zemi původu. Pokud se případ týká nezletilých, stojí navíc v první řadě sledování jejich zájmu.

Tři roky čekání jsou moc

K samotnému zavedení čekací doby Soud vyjádřil, že v tomto by měl být státům poskytnut široký prostor pro uvážení. Nicméně i zde jsou určité hranice a otázkou tedy zůstává, zda byla její délka a použití přiměřené vzhledem k zájmům stěžovatele. 

Ve velkosenátním rozsudku Soud uznal tehdejší motivaci Dánska na zavedení striktnějších pravidel, kterou bylo zejména zajištění hospodářského blahobytu země a účinné integrace osob, kterým poskytlo ochranu, za současného zachování sociální soudržnosti. Sloučení rodiny však může integraci osob naopak přispět. Nadto je tříletá čekací doba dle Soudu příliš dlouhá a mohla by způsobit značné narušení rodinných vazeb. Samotná doba odloučení by přitom byla ještě delší, neboť teprve uplynutím čekací doby lze zahájit celý proces před imigračními úřady. 

Vzhledem k tomu, že zákonná úprava neumožňovala individuální posouzení případu, byla délka čekací doby závazná a bez možnosti případného zkrácení. Tím, že se dánské orgány omezily na použití obecného pravidla, selhaly v nalézání spravedlivé rovnováhy mezi zájmy státu a stěžovatele, tudíž došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Otázka, zda bylo zavedení tříleté čekací doby v souladu s Úmluvou, visela ve veřejných debatách již delší dobu. Své pochybnosti Dánsku sdělil i tehdejší Komisař pro lidská práva Rady Evropy a Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Uvedený rozsudek vyjasňuje názor Štrasburku a ukazuje důležitost hledání spravedlivé rovnováhy, kterou Soud ve své judikatuře dlouhodobě zastává. 

 

Poznámky

[1] Úmluva o právním postavení uprchlíků OSN ze dne 28. července 1951.

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva. Rozsudek velkého senátu ve věci M. A. proti Dánsku, 9. července 2021 (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-211178). 

Evropský soud pro lidská práva. Rozsudek velkého senátu ve věci M. A. proti Dánsku, 9. července 2021 [tisková zpráva] (http://hudoc.echr.coe.int/eng-press?i=003-7076299-9566176).

Thym, Daniel. The Limits of Indirect Deterrence of Asylum Seekers [online]. Verfassungsblog. 12. července 2021 (https://verfassungsblog.de/the-limits-of-indirect-deterrence-of-asylum-seekers/). 

Denmark: European Court of Human Rights says three-year rule violates refugees’ right to family life [online]. EUROPEAN WEB SITE ON INTEGRATION. 9. července 2021 (https://ec.europa.eu/migrant-integration/news/denmark-european-court-of-human-rights-says-three-year-rule-violates-refugees-right-to-family-life). 

Fotografie

[1] Dánsko zpřísnilo svou už tak přísnou migrační politiku. Kopenhagen (DK), Kastell von Kopenhagen, Dänische Flagge -- 2017 -- 1770, autor: Dietmar Rabich, 17. července 2017, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0, editace: ořez.