Rozsudek ESLP pod názvem H.F. a ostatní proti Francii si zaslouží pozornost z několika důvodů. Zaprvé, ESLP v něm upřesňuje pravidla týkající se extrateritoriální aplikace Úmluvy. Zadruhé, jde o první případ, ve kterém se ESLP zevrubně věnuje interpretaci práva každého vstoupit na území státu, jehož je občanem. A zatřetí, jde o rozhodnutí s významným politickým i mezinárodním přesahem.

Případ stěžovatelů a jejich rodin se vztahuje k situaci, která byla před několika lety tématem mnoha  politických diskuzí. V době vzestupu tzv. Islámského státu (ISIS) se někteří občané evropských zemí rozhodli odjet na Blízký Východ, aby se připojili k jejich bojovým jednotkám.

Tak tomu bylo také v případě dvou Francouzek, které se v letech 2014 - 2015 se svými partnery přesunuly z Francie do Sýrie. Na území v té době kontrolovaném ISIS se oběma párům následně narodily děti. Otcové obou rodin zahynuli v bojích a obě matky s dětmi byly následně zadrženy a deportovány do uprchlických táborů v severní Sýrii.

Není překvapením, že standardy v uprchických táborech nejsou nikterak vysoké. Mezinárodní výbor Červeného kříže však situaci v předmětných táborech označil jako “apokalyptickou”. Podvýživa, násilí ze strany běženců i dozorců, nedostatečné hygienické podmínky a praktiky blížící se mučení byly údajně na denním pořádku.[1]

Prosba o zprostředkování repatriace nevyslyšena

Ačkoli byly osoby v táboře zbaveny všech komunikačních prostředků, dcerám stěžovatelů se podařilo podat zprávu rodičům s prosbou, aby požádali francouzskou vládu o zprostředkování procesu repatriace. Stěžovatelé tak učinili prostřednictvím dopisů adresovaných francouzskému prezidentu, ministru zahraničí a národním soudům.

Mezi lety 2019 a 2022 Francie provedla repatriaci 70 dětí a 16 žen toho času pobývajících v táborech v severní Sýrii. Šlo o vybrané případy posuzované na individuální bázi, nicméně rodinní příslušníci stěžovatelů do repatriované skupiny zahrnuti nebyli. Stěžovatelé obdrželi od francouzských úřadů pouze jedno obecné vyjádření, že repatriace není možná. 

S ohledem na zamítavou odpověď francouzských úřadů namítali rodiče neúspěšných žadatelek o repatriaci, že došlo k porušení práva vstoupit na území státu, jehož jsou občany.[2] Vzhledem k podmínkám v táboře al-Hol se dovolávali též porušení zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení.[3]

Kdo odpovídá za podmínky v uprchlickém táboře?

Co do tvrzení porušení čl. 3 Úmluvy shledal ESLP stížnost nepřípustnou, neboť v daném případě nebyla dána jurisdikce Francie. Zopakoval, že národnost potenciálních obětí není dostatečným důvodem pro založení jurisdikce státu Rady Evropy na území státu jiného. Francie tak nemohla být odpovědná za podmínky života v uprchlickém táboře a v žádném případě jí nelze přičítat jednání tamních dozorců. 

Ačkoli Francie měla možnost na území poslat osoby, které by repatriaci zprostředkovaly, Úmluva ani mezinárodní humanitární právo negarantuje právo jedince na repatriaci. Přímé zprostředkování by mohlo představovat riziko pro vyslané zástupce Francie, a proto tato forma zákroku nemohla být nároková.

Jak (ne)reagovat na žádost o repatriaci

Jádrem rozsudku je však posouzení možného porušení čl. 3 odst. 2 Protokolu 4, podle kterého nikdo nemůže být zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je občanem. Jde o právo absolutní povahy existující na základě prosté existence občanství.[3] Krom zákazu bránit jednotlivcům-občanům překročit státní hranice do vlastního státu zahrnuje dle ESLP také pozitivní závazky, jako např. povinnost státu vydat vlastním občanům pas nebo zřídit hraniční přechody.

Ačkoli ESLP i na tomto místě odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval, že obecný nárok na zprostředkování návratu domů neexistuje, v kontextu repatriace představovala pozitivní závazek státu povinnost řádně a nearbitrárně posoudit žádost stěžovatelů.

Dle Soudu měly francouzské úřady v daném případě uvést jasné, legitimní a rozumné důvody zamítnutí žádosti, a to zejména v případě, kdy k repatriaci jiných jedinců žijících ve stejných podmínkách jako rodinní příslušníci stěžovatelů došlo. Vzhledem k tomu, že zamítnutí žádosti stěžovatelů nebylo odůvodněno vůbec, shledal ESLP porušení zmíněného ustanovení Úmluvy.

Je potřeba odůvodňovat politická rozhodnutí?

Ačkoli stěžovatelům nebylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění, Soud přijal opatření, kterým uložil Francii žádost stěžovatelů znovu prošetřit a řádně vyřídit. Přestože jde v otázce posuzování žádostí o repatriaci o záležitost spíše politickou, státy musí zajistit, že i takové rozhodování bude podrobeno řádnému procesu prostému arbitrárnosti. 

 

Poznámky

[1] Závěr o praktikách blížících se mučení spočíval ve faktu, že osobám v táboře hrozilo vážné zranění nebo smrt a byli vystaveni reálnému riziku sexuálního nebo jiného fyzického násilí.

[2] Čl. 3 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

[3] Čl. 3 Úmluvy.

Fotografie

[1] Mezi lety 2019 - 2022 Francie ze Sýrie repatriovala 70 dětí. 20210227-DSC_0971, autor: Anthony Gale, 27. únor 2021, zdroj: Flickr, CC BY-SA 2.0, editace: ořez.

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva. (2022). Rozsudek ve věci H. F. a ostatní proti Francii. Získáno z: https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-219333.

Evropský soud pro lidská práva. (14. září 2022). Requests for repatriation of applicants’ daughters and grandchildren held in camps in Syria rejected without any formal decision or judicial review ensuring lack of arbitrariness: violation of Article 3 § 2 of Protocol No. 4 to the Convention [tisková zpráva]. Získáno z: https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=003-7431242-10174513.

Rights and Security International. (2021). Abandoned to Torture: Dehumanising rights violations against children and women in northeast Syria. Získáno z: https://www.rightsandsecurity.org/assets/downloads/Abandoned_to_Torture_-_Final_Report.pdf