V rozsudku Sahiner proti Rakousku Evropský soud pro lidská práva (ESLP) neshledal porušení základních práv stěžovatelky, které matriční úřady odmítly změnu křestního jména. ESLP nechává státům v této otázce široký prostor pro uvážení, a proto posoudil rakouskou vnitrostátní praxi povolování jmen jako legitimní.

Skutkové okolnosti případu

Stěžovatelka Sahiner se narodila v roce 1996 v Rakousku. Otec jí zvolil křestní jméno Özlem, které je tureckého původu, matka však trvala na jméně Lemilia. I přes odlišné rodné jméno byla stěžovatelka od narození mezi příbuznými a přáteli známa jako Lemilia. Rodiče stěžovatelky se posléze rozvedli a s otcem se vůbec nestýkala, a proto zažádala místní úřady o změnu křestního jména na jméno Lemilia. 

Úřad v Innsbrucku stěžovatelku již na začátku informoval, že jméno Lemilia nebylo zaznamenáno v žádné databázi se seznamem jmen. Konzultoval také jazykovědnou instituci, která potvrdila, že jméno Lemilia neexistuje, a to ani v italštině či ve španělštině. Podle platné právní úpravy tedy úřady nemohly změnu jména povolit, protože nesplňuje podmínku „obvyklosti“.

Podle čeho orgány posuzují, zdali je jméno obvyklé?

Zákon mimo jiných podmínek vyžaduje, aby jméno člověka bylo „obvyklé“ (něm. gebräuchlich). Dále však nevysvětluje, jak tento pojem v praxi vykládat, a je tedy na uvážení úřadů, zdali jméno povolí či nikoli. Stěžovatelka tvrdila, že jméno je obvyklé ve světě, což podložila snímky z internetového vyhledávání, konkrétně profily osob na sociálních sítích se jménem Lemilia a řidičským průkazem ženy z Brazílie. 

I přesto matriční úřad její žádost zamítl, s čímž se ztotožnily i odvolací orgány, a poté také ústavní a nejvyšší správní soud. Orgány pojem obvyklosti vykládají jako vlastnost jména, které má určitou úroveň četnosti, běžnosti a významu ve společnosti. Důkazy užití jmen v zahraničí orgány nepovažovaly za relevantní, protože například v Latinské Americe pro povolování jmen neplatí tak přísné podmínky.

Vrcholné soudy potvrdily, že jméno Lemilia není rozšířené v Rakousku ani v zahraničí, takže nesplňuje nutnou podmínku pro jeho povolení. Doplnily, že je nutné, aby křestní jméno mělo reálný odkaz ve společenském vývoji jmen a že je nežádoucí, aby si jméno lidé volně vymýšleli.

Právo na soukromý a rodinný život

Stěžovatelka podala stížnost k ESLP, ve které namítala porušení čl. 8 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, tedy porušení práva na soukromý a rodinný život a zákazu diskriminace. Stěžovatelka tvrdila, že zásah ze strany úřadů nebyl nezbytný v demokratické společnosti a odkazovala se na předchozí judikaturu, kdy ESLP shledal porušení základních práv v souvislosti s nepovolením změny jména.

ESLP nejprve odlišil případ stěžovatelky od jiných podobných případů. Soud vyzdvihl zejména to, že jméno Lemilia v Rakousku vůbec neexistuje, a proto jiné případy, ve kterých se jednalo o povolení již existujících jmen, analogicky aplikovat nemohl.

Soud v případě stěžovatelky konstatoval, že vnitrostátní orgány požívají široký prostor pro uvážení vzhledem k tomu, že mezi členskými státy Rady Evropy neexistuje jednotný konsenzus v praxi povolování změny jmen. Praxe států se od sebe totiž velmi liší na základě historických, jazykových, náboženských a kulturních faktorů. Soud tedy nechal Rakousku kompletní svobodu v nastavení podmínek pro změnu jména. Zároveň zdůraznil, že jeho úkolem není nahradit rozhodování správních orgánů, ale pouze zkoumat, zdali výkon moci úřady porušuje základní práva. V tomto případu k porušení nedošlo, protože vnitrostátní orgány spravedlivě vyvážily ochranu veřejného zájmu nad individuálním zájmem stěžovatelky.

Zákaz diskriminace

Stěžovatelka také namítala nerovné zacházení ve srovnání se situacemi, kdy si osoby narozené v zahraničí po imigraci do Rakouska mohou ponechat své původní jméno, a tedy hypoteticky i jméno Lemilia. ESLP zde také neshledal porušení čl. 14, protože proces úřední změny jména a proces naturalizace nejsou srovnatelnými situacemi. Podle Soudu stěžovatelka přesvědčivě nevysvětlila analogickou či jinak relevantní podobnost mezi svou situací jakožto osobou narozenou v Rakousku žádající o změnu jména, a lidmi narozenými v zahraničí, kteří by byli v souladu s jinými zákony a pod jinou jurisdikcí pojmenováni Lemilia. 

Kritické zhodnocení rozsudku

Ačkoli je postoj ESLP k danému případu poměrně předvídatelný a nelze od něj očekávat velký zásah do vnitrostátního správního rozhodování, je přesto jeho omezená lidskoprávní argumentace velkým zklamáním. 

Rakouská vláda jako legitimní cíl omezení uvedla zajištění přesné registrace jmen v populaci a ochranu osobní identifikace. Dále dodala, že si stěžovatelka mohla vybrat jakékoli jiné jméno, např. Emilia. Přestože soudy s odůvodněních krátce zmínily význam jména pro formování identity člověka, nedokázaly se vžít do situace stěžovatelky a bagatelizovaly důležitost úřední změny jména i v každodenních životních situacích, tedy mimo styk se státními orgány.

Rakouský zákon mimo neobvyklá jména zakazuje také jména, která jsou směšná či urážlivá, anebo taková, která vytvářejí pochybnosti o pohlaví člověka. Jméno Lemilia nesplňovalo pouze podmínku obvyklosti, a proto se jeví jako nepřiměřeně přísné změnu jména nepovolit. Argument vlády o ochraně veřejného zájmu není přesvědčivý vzhledem k tomu, že pro stát není příliš zatěžující jméno do seznamu jmen přidat. Pro stěžovatelku je naopak velmi náročné žít se jménem, se kterým se neztotožňuje.

Po rakouských orgánech samozřejmě nelze požadovat, aby vyhověly každému žadateli o změnu jména nebo aby úplně změnily současnou právní úpravu. Je však vhodné se zamyslet, jaký je smysl a účel omezení změny jména a zdali stát již příliš nezasahuje do autonomie jednotlivce.

 

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva (2025). Rozsudek ve věci Sahiner proti Rakousku. Dostupné z https://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-243364.