Maltský program „občanství za investici” byl dlouho trnem v oku evropským institucím. Nyní Soudní dvůr EU rozhodl, že takový způsob naturalizace porušuje unijní právo. Přelomový rozsudek vyvolal ostrou debatu o hranicích státní suverenity a o samotné povaze občanství Unie.

Maltské občanství za investici

V dubnu 2025 vydal Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozsudek, který výrazně zasáhl do dosud neotřesitelné pravomoci členských států udělovat občanství. Ve věci Komise v. Malta (C-181/23) rozhodl, že maltský systém občanství výměnou za investici – označovaný běžně jako „zlaté pasy“ – je v rozporu s unijním právem. Tento rozsudek není jen vyvrcholením dlouhodobého sporu mezi Maltou a Evropskou komisí, ale zároveň představuje precedent, který může do budoucna změnit vztah mezi národními státy a Evropskou unií v oblasti občanství.

Malta spustila svůj program v roce 2013 s cílem přilákat přímé zahraniční investice. Podmínky byly jednoduché: zájemce musel vložit určitou částku do státního fondu, případně investovat do nemovitostí nebo dluhopisů a prokázat bezúhonnost. Skutečná přítomnost v zemi nebyla nutná.  Výměnou Malta udělovala plnohodnotné občanství a s ním i automaticky občanství Unie. Díky tomu se nový občan mohl volně pohybovat po celé EU, volit v evropských volbách nebo využívat konzulární ochrany jiných členských států (body 84, 88, 90 rozsudku). V rozsudku taktéž jako důležitý aspekt zaznělo, že investiční maltské občanství bylo s vědomím maltské vlády promováno jako občanství Unie a právě možnost volného pohybu po celé EU byl prezentován jako jeho přednost (bod 119 rozsudku).

Argumenty Komise

Program vyvolával od počátku kontroverze. Kritici upozorňovali na riziko obcházení migračních pravidel a zneužívání evropských výhod bez skutečné integrace. Evropská komise se v roce 2020 rozhodla zasáhnout a zahájila řízení pro porušení povinností. Argumentovala, že udělování občanství na čistě ekonomickém základě bez „skutečné vazby“ ke státu podkopává důvěru mezi členskými státy a narušuje právní rámec Unie. Malta se bránila s odkazem na svou výlučnou pravomoc v oblasti občanství, přičemž poukazovala i na to, že program naposledy v roce 2020  již upravila po konzultaci s Komisí.

Komercializace občanství jako nepřípustná praxe

Soudní dvůr však žalobě Komise vyhověl. Ve svém rozsudku uvedl, že i když je pravomoc udělovat občanství nadále v rukou členských států, tato pravomoc nesmí být vykonávána v rozporu s unijním právem. Udělení občanství Unie přináší celou řadu práv, která mají přímý dopad na fungování evropského prostoru, a nelze jej tedy oddělit od společných hodnot. Soud výslovně odmítl, že by čistě finanční kritéria mohla stačit. Podle něj musí existovat alespoň minimální skutečný vztah mezi žadatelem a státem. V opačném případě dochází k porušení principu solidarity a důvěry mezi členskými státy.

Klíčovým pojmem, který rozsudek opakovaně používá, je „komercializace občanství“. Právě to Soudní dvůr označil za nepřípustné. Udělení občanství nelze vnímat jako obchodní transakci, protože tím dochází k oslabení podstaty občanství Unie jako „fundamentálního statusu“ všech občanů členských států. Rozhodnutí se opírá o výklad článku 20 Smlouvy o fungování Evropské Unie, ale také o hodnotový rámec zakotvený v článku 3 odst. 2 Smlouvy o Evropské Unii. Soud argumentuje, že Unie jako prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti nemůže tolerovat udělování unijního občanství bez vazby na stát, který jej poskytuje.

Odborné reakce: právní jistota versus hodnotový rámec

Rozsudek vyvolal ostrou odbornou polemiku. Profesor právních studií Dimitry Kochenov jej kritizoval jako porušení principů právního státu, zejména s ohledem na absenci opory v konkrétních ustanoveních unijního práva. Podle něj Soudní dvůr ignoroval svou vlastní judikaturu, především klíčový rozsudek Micheletti, v němž bylo výslovně potvrzeno, že rozhodnutí členského státu o udělení občanství nemůže být zpochybňováno jiným státem, pokud je učiněno v souladu s jeho právem.

V tomto ohledu stojí za připomenutí známý rozsudek Mezinárodního soudního dvora ve věci Nottebohm, v němž byla legitimitě občanství přiřazena podmínka „skutečné a efektivní vazby“ mezi jednotlivcem a státem. Tento přístup však Soudní dvůr EU výslovně odmítl právě ve věci Micheletti, když rozhodl, že občanství členského státu – pokud bylo uděleno v souladu s vnitrostátním právem – musí být ostatními státy Unie bez dalšího uznáváno, bez ohledu na existenci osobních či faktických vazeb.

Kochenov tak kritizuje, že rozsudek Komise v. Malta tento závěr z rozsudku Micheletti v podstatě ignoruje a vrací se k požadavku na „skutečnou vazbu“ zadními vrátky, čímž vytváří nové podmínky tam, kde dříve nebyly.

Naopak politický filozof Jaap Hoeksma, který se dlouhodobě věnuje konceptu demokratické integrace, rozsudek hájí jako legitimní obranu důvěry mezi členskými státy. Podle něj Unie není jen ekonomickým prostorem, ale i hodnotovým společenstvím, v němž je nutné chránit základní principy, na nichž je občanství Unie postaveno.

Otázky do budoucna aneb kam až může Unie sahat?

Rozhodnutí Soudního dvora tak neznamená jen konec maltského schématu. Nastavuje nový výkladový rámec pro posuzování státní naturalizační politiky ve světle unijních hodnot. Přestože rozsudek formálně respektuje pravomoci členských států, ve skutečnosti je omezuje – nově totiž podřizuje výkon těchto pravomocí kontrole v souladu s unijním právem a sdílenými hodnotami.

Není zřejmé, kde přesně bude vedena hranice mezi přípustnou a nepřípustnou praxí. Pokud investice a formální podmínky nestačí, co bude považováno za dostatečnou vazbu? A bude stejný standard uplatňován i na jiné typy naturalizace – například ty, které vycházejí z etnického původu, kulturního dědictví či sportovních zásluh?

Případ Komise v. Malta tak nepředstavuje pouze technický právní spor. Dotýká se samotné podstaty evropského občanství, vztahu mezi právem a hodnotami a rovněž hranic, kde končí suverenita členských států a začíná kolektivní odpovědnost za evropský projekt.

 

Zdroje

Soudní dvůr Evropské unie. (2025, duben). Tisková zpráva SDEU č. 52/25 [tisková zpráva]. Získáno z: https://curia.europa.eu/jcms/upload/docs/application/pdf/2025-04/cp250052en.pdf

Soudní dvůr Evropské unie. (2025, duben). Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 29. dubna 2025 ve věci C‑181/23. Získáno z: https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=298576&pageIndex=0&doclang=CS&mode=req&dir=&occ=first&part=1&cid=3701224

Soudní dvůr Evropské unie. (2025, duben). Shrnutí rozsudku Soudního dvora EU ze dne 29. dubna 2025 ve věci C‑181/23. Získáno z: https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?docid=298579&mode=req&pageIndex=1&dir=&occ=first&part=1&text=&doclang=CS&cid=3701224

Soudní dvůr Evropské unie. (1992, červenec). Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. července 1992 ve věci C-369/90. Získáno z: https://curia.europa.eu/juris/showPdf.jsf?text=&docid=97581&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=1734680

Hoeksma, J. (2025, 16. květen). Op-Ed: “Moral high Ground and legal Analysis: on Commission v. Malta (C-181/23)”  [příspěvek na blogu]. Získáno z: https://eulawlive-com.sare.upf.edu/op-ed-moral-high-ground-and-legal-analysis-on-commission-v-malta-c-181-23/.

Kochenov, D. (2025, 30. duben). Op-Ed: “Never mind the Law, again: Commission v. Malta (C-181/23)” [příspěvek na blogu]. Získáno z: https://eulawlive-com.sare.upf.edu/op-ed-never-mind-the-law-again-commission-v-malta-c-181-23/

Mezinárodní soudní dvůr. (1955, duben). Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 6. dubna 1955 ve věci Nottebohm (Liechtenstein v. Guatemala). Získáno z: https://www.icj-cij.org/sites/default/files/case-related/18/018-19550406-JUD-01-00-EN.pdf