Fajstavr proti České republice: odsouzení na základě výpovědí spolupracující obviněné

ESLP rozhodl, že odsouzení stěžovatele za organizovaný obchod s drogami, založené převážně na výpovědi spolupracující obviněné není porušením jeho práva na spravedlivý proces. Vnitrostátní soudy při hodnocení výpovědi postupovaly v souladu s požadavky spravedlivého procesu.

Skutkové okolnosti případu

V červenci 2016 zahájila policie trestní stíhání proti N. M. pro obchodování s drogami. Obviněná se k této trestné činnosti doznala a výpověď doplnila tím, že se na vývozu a prodeji drog v zahraničí podílel i stěžovatel a jedna další osoba. Následně požádala, aby v řízení vystupovala jako spolupracující obviněná. Využila tak institutu zakotveného v trestním řádu, podle kterého může za určitých podmínek státní zástupce navrhnout obviněnému nižší trest výměnou za pomoc k odhalení trestné činnosti organizované skupiny.

Policie v listopadu 2016 díky výpovědi N. M. zahájila trestní stíhání proti ní, stěžovateli a jedné další osobě. V říjnu 2017 podalo krajské státní zastupitelství obžalobu, v níž byla N. M. výslovně označena jako spolupracující obviněná.

Průběh řízení před soudem

Stěžovatel popřel svoji účast na činnosti organizované skupiny. Tvrdil, že N. M. je motivovaná mstou vůči němu a vypovídá nepravdivě, protože ji v minulosti urazil. Soud nezjistil žádné skutečnosti nasvědčující nevěrohodnosti či účelovosti jejích tvrzení. Stěžovatelovy námitky vyhodnotil jako nepodložené, jeho alibi považoval za nevěrohodné.

Výpověď N. M. byla potvrzena dalšími svědky a jinými důkazy. Státní zástupce připustil, že N. M. není bezúhonná, ale sama se svou výpovědí usvědčila ze závažnějšího trestného činu tím, že přiznala, že trestnou činnost páchala v rámci organizované skupiny. Zároveň pomohla jejich trestnou činnost rozkrýt, když usvědčila další členy.

Krajský soud odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a spolupracující obviněnou v trvání 3 roky. Stěžovatel neúspěšně vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky. Obrátil se na Evropský soud pro lidská práva, kde namítal porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Poukázal zejména na to, že jeho odsouzení bylo založeno na výpovědi spolupracující obviněné, kterou nelze považovat za důvěryhodnou, protože svou výpověď učinila výměnou za snížení trestu. Namítal také, že tento institut postrádá jakékoli záruky. Je zcela na uvážení státního zástupce, zda bude obviněný označen jako spolupracující. Ten tak může výhodu pouze očekávat, a to bez záruky jejího poskytnutí, čímž může být motivován vypovídat nepravdivě.

Obecné zásady z judikatury ESLP

ESLP připomněl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví pravidla hodnocení důkazů a jeho úlohou není posuzovat vnitrostátní právní úpravu. Soud do této oblasti zasahuje pouze, pokud lze závěry vnitrostátních soudů považovat za svévolné nebo zjevně nepřiměřené. Oblast přezkumu se tak týká toho, zda bylo konkrétní řízení vedeno spravedlivě a zda nebyla nepřiměřeně omezena práva obžalovaného na řízení se účastnit.

Použití výpovědi spolupracujícího obviněného nesvědčí samo o sobě o tom, že by řízení bylo nespravedlivé. Vždy záleží na specifických okolnostech daného případu. Soud posuzuje zejména, zda obhajoba znala identitu svědka i existenci jeho dohody se státním zastupitelstvím, zda soud tuto dohodu prověřil a zohlednil její výhody pro svědka, zda byla zmíněna u hlavního líčení a zda obhajoba mohla výpověď či důkazy zpochybnit. Dále zkoumá, nakolik si soud uvědomoval rizika spojená s výpovědí spoluobviněného, zda k ní přistupoval obezřetně a přesvědčivě odůvodnil její věrohodnost, zda ji podporují objektivní důkazy a zda závěry o svědkovi přezkoumaly i vyšší soudy.

Názor soudu na případ stěžovatele

Případ zhodnotil tak, že identita spolupracující obviněné i toto její označení byly stěžovateli i jeho obhájci od počátku známy. N. M. navíc poprvé vypovídala proti stěžovateli v době, kdy jí za to ještě nebyl přislíben žádný benefit.

Za svou spolupráci nezískala N. M. imunitu, ale pouze možnost navrhnutí nižšího trestu. Ten navíc byl určen a odůvodněn soudem. Její výpověď proti stěžovateli byla v přípravném řízení potvrzena dalšími osobami i důkazy objektivní povahy, které svědčí o její věrohodnosti. Třebaže je možné vnitrostátní soudy kritizovat za to, že jasně nezvážily vliv výpovědi spolupracující obviněné na celkovou spravedlivost řízení, nelze říct, že by si nebyly vědomy snížené důkazní hodnoty její výpovědi nebo nezkoumaly dostatečně kriticky a pečlivě její věrohodnost.

Nic nenasvědčuje tomu, že by české soudy hodnotily důkazy svévolně nebo že by byl stěžovatel odsouzen na základě důkazů, u nichž nemohl plně uplatnit svá práva na obhajobu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy při hodnocení výpovědi spolupracující obviněné uplatnily vyvažující záruky a požadavky spravedlivého procesu.

Odlišné stanovisko

Soudce Serghides se v odlišném stanovisku zaměřil na značné snížení trestu, kterého docílila spolupracující obviněná. Původně čelila trestu s horní hranicí 18 let, ve výsledku jí byl uložen trest tříletý. Soudce také poukázal na dvě teoretická pojetí „spravedlivosti řízení“.

První přístup je založen na jednotlivých dílčích zárukách dle čl. 6 Úmluvy, kdy soud zkoumá dodržení celkové spravedlnosti řízení a nedostatek jedné ze záruk může být vyvážen zárukami dalšími. Druhý přístup je takový, že každá jednotlivá záruka spravedlivého procesu má vlastní zásadní hodnotu, a tedy její porušení nelze vyvážit dodržením jiných záruk. V takovém případě porušení jakékoliv z těchto zásad automaticky znamená porušení spravedlivosti řízení. Tento přístup dle soudce Serghidese lépe odpovídá účelu čl. 6 Úmluvy.

V případě stěžovatele dle něj došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Výpověď založenou na očekávání výhody nelze považovat za nestrannou a tedy věrohodnou, a pokud je soudem přijata jako důkaz, nelze tento nedostatek kompenzovat jinými procesními zárukami. Tím spíše, pokud se jedná o důkaz zásadní, bez něhož by k odsouzení nedošlo. Nevyváží jej ani zájem na potírání organizovaného zločinu, neboť zásady spravedlivého procesu nelze relativizovat účelovými úvahami.

Závěr

Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu v zásadě reflektuje požadavky plynoucí z judikatury ESLP. Institut spolupracujícího obviněného má v českém trestním právu stabilní místo, ale je vnímán jako nástroj s mnoha riziky. Judikatura jej připouští jako legitimní prostředek v boji s organizovanou kriminalitou, avšak trvá na pečlivém hodnocení motivace spolupracujícího obviněného a možné účelovosti jeho výpovědi. Státní zástupce má při jeho využití značnou diskreci, a proto musí soudy věrohodnost výpovědi posuzovat mimořádně přísně a vždy ji konfrontovat s ostatními důkazy.

Rozhodnutí ESLP potvrzuje, že institut spolupracujícího obviněného může být použit, ale jen tehdy, pokud soudy zajistí dostatečné vyvažující záruky. Česká praxe odpovídá evropským standardům ochrany lidských práv, pokud je důsledná. Zdůrazňuje také, že ochrana spravedlivého procesu musí i nadále stát nad efektivitou trestního práva.

 

 

Zdroje:

Evropský soud pro lidská práva (2025). Rozsudek ze dne 16. září 2025 ve věci Fajstavr proti České republice. Dostupné z https://hudoc.echr. coe.int/fre#%7B%22itemid%22:%5B%22001-244682%22%5D%7D.

Fotografie:

[1] Spolupracující obviněný v trestním řádu. Autor: Anna Slezáková, 25. 11. 2025, zdroj: vlastní archiv