Intervence třetích stran představují klíčový nástroj, který umožňuje členským státům, mezinárodním organizacím i občanské společnosti aktivně vstupovat do dialogu s Evropským soudem pro lidská práva. Tento procesní institut slouží k poskytování odborných názorů a alternativních pohledů, čímž zvyšuje kvalitu a legitimitu rozhodování. Článek shrnuje základní právní rámec těchto intervencí, procesní podmínky pro jejich připuštění a hodnotí jejich vliv.

Amicus curiae (lat. „přítel soudu“) je procesní nástroj běžně používaný před většinou mezinárodních soudů, tribunálů a podobných institucí. Hlavní funkcí amici curiae v mezinárodním řešení sporů je předávat informace soudu, aby mu pomohli učinit plně informované rozhodnutí vysoké právní kvality. Evropská úmluva o ochraně lidských práv (Úmluva) a jednací řád Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) namísto termínu „amicus curiae“ používají termín „intervence třetí strany“.[1]

Přijetím protokolu č. 11 k Úmluvě s účinností od 1. listopadu 1998 členské státy Rady Evropy výslovně uznaly možnost intervencí třetích stran v řízení před ESLP. Intervence třetích stran v řízení před ESLP jsou způsobem, jak mohou členské státy, jiné mezinárodní organizace a národní instituce pro lidská práva, jakož i občanská společnost aktivně vstupovat do dialogu s ESLP. Rovněž členské státy Rady Evropy v Kodaňské deklaraci z roku 2018 zdůraznily jejich význam: „podpora členských států, jakož i dalších zainteresovaných stran, k účasti v příslušných řízeních, kde mohou vyjádřit své názory a postoje, může poskytnout prostředek ke zvýšení autority a účinnosti systému Úmluvy.“[2]

Právní rámec a formy intervence

Možnost intervence třetích stran je založena článkem 36 Úmluvy a blíže upřesněna v článku 44 jednacího řádu ESLP. Tato ustanovení rozlišují tři možné formy intervence:

(i)  intervence Vysoké smluvní strany (tj. signatáře Úmluvy), jejímž státním příslušníkem je stěžovatel (čl. 36 odst. 1 Úmluvy);

(ii) intervence jakékoli Vysoké smluvní strany, která není účastníkem řízení, nebo jakékoli dotčené osoby (čl. 36 odst. 2 Úmluvy); a

(iii) intervence komisaře Rady Evropy pro lidská práva (čl. 36 odst. 3 Úmluvy).

První forma intervence odráží právo na diplomatickou ochranu, které dává státu možnost chránit své státní příslušníky v situaci, kdy utrpí újmu v důsledku porušení jiným státem.[3]

Nejvyužívanější formou intervence je intervence jakékoli Vysoké smluvní strany, která není účastníkem řízení, nebo jakékoli dotčené osoby – v praxi se jedná o široké spektrum subjektů (např. nevládní organizace, náboženské skupiny, mezinárodní organizace, ale i jednotlivce).

Od 1. června 2010 – tedy od účinnosti Protokolu č. 14 k Úmluvě – má možnost intervence rovněž komisař Rady Evropy pro lidská práva (čl. 36 odst. 3 Úmluvy).[4] Ten toto oprávnění poprvé využil ve věci Centre for Legal Resources jménem (on behalf of) Valentina Câmpeana proti Rumunsku (2014). Naposledy komisař své oprávnění využil dne 12. února 2026 ve věci Kavala proti Turecku (no. 2), kde jde o zadržení pana Kavaly po rozsudku ESLP (Kavala proti Turecku, no. 1) a trestního řízení, které vedlo k jeho odsouzení k přísnějšímu doživotnímu trestu odnětí svobody.

Procesní aspekty intervence třetích stran

Rozlišování forem intervence není pouze formální, ale má důležitý praktický dopad. Státy vykonávající diplomatickou ochranu a komisař Rady Evropy pro lidská práva mají na intervenci právo.[5] Lhůta pro uplatnění tohoto práva činí shodně 12 týdnů. Státům vykonávajícím diplomatickou ochranu běží od předání stížnosti takovému státu nebo od oznámení o konání ústního jednání. Komisaři lhůta běží od zveřejnění informace o oznámení stížnosti žalovanému státu.

U intervence státu, který není účastníkem řízení, nebo jakékoli dotčené osoby je pak nutné rozlišovat dva případy: intervenci na základě výzvy a intervenci z vlastní iniciativy na základě žádosti. Článek 36 odst. 2 Úmluvy totiž umožňuje předsedovi vyzvat tyto subjekty k podání písemných vyjádření nebo k účasti na slyšení. Článek 44 odst. 3 jednacího řádu ESLP pak poskytuje třetím stranám možnost podat žádost o intervenci z vlastní iniciativy.

Subjekty, které mají zájem získat postavení intervenienta v řízení před ESLP, musí požádat předsedu senátu o povolení předložit písemné vyjádření nebo zúčastnit se jednání. Žádosti musí být podány písemně ve francouzštině nebo angličtině nejpozději do dvanácti týdnů od zveřejnění informace o oznámení stížnosti žalovanému státu. Předseda senátu může lhůtu výjimečně prodloužit, pokud je prokázán dostatečný důvod (to platí i u ostatních forem intervencí). Žádosti o povolení intervence musí být řádně odůvodněny.

Předseda senátu má širokou diskreční pravomoc rozhodovat o přijetí žádosti – ten může povolit intervenci v zájmu řádného výkonu spravedlnosti. Netransparentnost tohoto procesu je často kritizována, neboť neexistuje žádný veřejně dostupný záznam o žádostech o povolení k intervenci a následných rozhodnutích.

Důvody pro neudělení povolení k intervenci lze rozdělit do následujících kategorií: (i) nesplnění požadavků jednacího řádu ESLP; (ii) irelevantnost podání (např. otázky nemají dostatečně úzkou souvislost s projednávaným případem); (iii) absence potřeby dodatečných informací či účasti třetí strany; a (iv) nedostatečná odborná způsobilost žadatele k dané problematice.

Role a význam v judikatuře ESLP

Intervence zvyšují kvalitu rozhodování ESLP. Díky expertním analýzám a alternativním pohledům totiž pomáhají soudu vydávat lépe odůvodněné a podložené rozsudky. Zároveň obohacují soudní debatu tím, že podporují účast odborníků, kteří rozhodnutí obohatí o své znalosti.

Intervence třetích stran demokratizují debatu tím, že otevírají komunikaci a umožňují institucím a odborníkům z občanské společnosti přispět svými názory k nalezení nejlepšího a nejspravedlivějšího řešení sporné věci. Ve svém důsledku tak posilují legitimitu rozhodnutí, protože otevírají diskusi o sporných otázkách širší veřejnosti a zasazují celé řízení do hlubšího společenského kontextu. 

ESLP nyní shrnuje téměř všechna přijatá podání amicus curiae ve svých rozhodnutích, a to obvykle  hned po podání stran o dané otázce. V samotném odůvodnění na ně však odkazuje jen zřídka. Kvůli tomu je obtížné posoudit, jakou váhu jim soud skutečně přisoudil při svém rozhodování. 

ESLP přesto řadu vyjádření třetích stran aktivně využívá k ověření tvrzení účastníků řízení nebo k podpoře svých právních závěrů. Tato skutečnost naznačuje, že mají nepominutelný vliv na tvorbu rozhodování ESLP.

Jako krátkou případovou studii ohledně vlivu intervenientů lze uvést rozsudek ESLP ve věci S.A.S. proti Francii, kde ESLP posuzoval francouzský zákon o zákazu zahalování obličeje na veřejnosti. V tomto řízení využilo možnost intervence hned několik subjektů, včetně vládních i nevládních organizací (např. belgická vláda, Amnesty International, Open Society Justice Initiative či Centrum pro lidská práva na univerzitě v Gentu).

ESLP pak na jejich stanoviska odkázal i v odůvodnění a vypořádal se s nimi, kdy výslovně uznal, že značný počet intervenientů považuje plošný zákaz za nepřiměřený. Reflektoval předložené sociologické studie a vzal v potaz upozornění na rizika spojená s takovým zákazem. Ačkoli ESLP nakonec akceptoval legitimitu cíle „společného soužití“ a přiznal státu široký prostor pro uvážení, stanoviska třetích stran mu umožnila posoudit spor v hlubším kontextu.

Amicus curiae v jiných systémech ochrany lidských práv

Evropský systém ochrany lidských práv není jediný, který intervence třetích stran umožňuje. Tuto možnost nalezneme i v ostatních regionálních systémech ochrany lidských práv.

Interamerický systém zakotvuje možnost participace pro amici curiae v článku 73 jednacího řádu Interamerického soudu pro lidská práva, který umožňuje vyzvat nebo připustit jakoukoli dotčenou stranu, aby předložila písemné stanovisko k otázkám, jichž se stížnost týká. Na rozdíl od ESLP zde tedy pro intervenienty není možnost účasti na slyšení.

V africkém systému je rovněž umožněna účast amici curiae. Africký soud pro lidská práva a práva národů přijal tzv. Praktické pokyny (Practice Directions), které v bodech 25 až 29 rovněž jako v evropském systému rozlišují intervenci na základě žádosti a na vyzvání soudu. Jednací řád Africké komise pro lidská práva a práva národů v článku 104 a násl. rozlišuje intervence amici curiae a intervence třetí strany, která má přímý zájem na věci.

Závěr

Intervence třetích stran se v průběhu let staly nepostradatelnou součástí řízení před ESLP. Představují významný nástroj, který posiluje kvalitu, legitimitu i transparentnost jeho rozhodování. Intervence umožňují, aby se do soudního dialogu zapojily nejen státy a mezinárodní instituce, ale také široká skupina subjektů občanské společnosti, jejichž odborné poznatky mohou zásadním způsobem obohatit právní argumentaci a přispět k přesvědčivosti výsledného rozhodnutí.

Současně však zůstává výzvou omezená transparentnost rozhodování o povolení intervence a skutečnost, že ESLP jen výjimečně výslovně odkazuje na argumenty intervenientů v odůvodnění svých rozsudků. Přesto je z judikatury patrné, že jejich podání často hrají důležitou roli při vyjasňování právních otázek, doplňování kontextu nebo potvrzování či vyvracení tvrzení stran.

Komparace s interamerickým a africkým systémem ukazuje, že evropský model není izolovaný, ale tvoří součást širšího trendu posilování participace třetích stran v oblasti mezinárodní ochrany lidských práv.

 

Poznámky

[1] ESLP a jeho zaměstnanci však používají oba termíny zaměnitelně. Nepřejímá tedy rozdělení používané některými soudy či orgány (např. tak rozlišuje jednací řád Africké komise pro lidská práva a práva národů), které rozlišuje mezi intervenující stranou (třetí stranou), která má zvláštní zájem na sporu, a amicus curiae, který takový zájem mít nemusí.

[2] Bod 34 Kodaňské deklarace z roku 2018.

[3] Takto účel článku 36 odst. 1 Úmluvy vyjádřil ESLP ve věci I proti Švédku (§ 42).

[4] Během jednání o Protokolu č. 14 k Úmluvě nebyl přijat návrh komisaře, aby mu bylo umožněno podávat stížnosti proti státům a členské státy se místo toho rozhodly udělit mu právo zasahovat z vlastní iniciativy.

[5] V určitých případech však ESLP může rozhodnout o tom, že článek 36 odst. 1 Úmluvy se neaplikuje. Tak tomu bylo např. v již zmíněném případě I proti Švédku, který se týkal žadatelů o azyl obávajících se ze špatného zacházení v případě návratu do země původu. ESLP dospěl k závěru, že článek 36 odst. 1 Úmluvy se nepoužije tehdy, pokud se stěžovatelé obávají navrácení do příslušného členského státu, který by je údajně vystavil zacházení odporujícímu článkům 2 a 3 Úmluvy.

Zdroje

Wiik, Astrid (2019). Amicus Curiae: African Court on Human and Peoples’ Rights (ACtHPR), African Commission on Human and Peoples’ Rights (ACommHPR). Oxford Public International Law. Dostupné z: https://opil.ouplaw.com/display/10.1093/law-mpeipro/e3646.013.3646/law-mpeipro-e3646#law-mpeipro-e3646-div1-3.

Wiik, Astrid (2018). Amicus Curiae before International Courts and Tribunals. 1. vydání. Nomos Verlagsgesellschaft. ISBN 978-3-8452-7592-5. Dostupné z: https://library.oapen.org/handle/20.500.12657/43984.

Van den Eynde, Laura (2019). Amicus Curiae: European Court of Human Rights (ECtHR). Oxford Public International Law. Dostupné z: https://opil.ouplaw.com/display/10.1093/law-mpeipro/e3753.013.3753/law-mpeipro-e3753.

Boillet, Véronique (2024). Amici curiae à Strasbourg : analyse de la portée de leur expertise à l’aune de l’affaire des Aînées pour le climat. Dostupné z: https://books.openedition.org/dice/17397.

European Network of National Human Rights Institutions (2020). Third Party Interventions Before the European Court of Human Rights. Guide for National Human Rights Institutions. Dostupné z: https://www.ennhri.org/wp-content/uploads/2020/10/Third-Party-Interventions-Before-the-European-Court-of-Human-Rights-Guide-for-NHRIs.pdf.

Fotografie

[1] Intervence třetích stran se v průběhu let staly nepostradatelnou součástí řízení před ESLP. Ilustrační foto Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, autor: Aneta Cermanová, 18. 12. 2024.