Libye po více než dekádě konfliktů oficiálně uznala jurisdikci Mezinárodního trestního soudu k vyšetřování válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Tímto krokem zásadně proměnila dosavadní vztah s touto institucí a otevřela prostor pro důkladné mezinárodní vyšetřování a zajištění spravedlnosti pro tisíce obětí Kaddáfího režimu.
Libye se od roku 2011 potýká s hlubokou politickou a bezpečnostní krizí, která vedla k rozsáhlému rozpadu státních institucí, vzestupu ozbrojených milic a závažnému porušování lidských práv. V zemi došlo k několika ozbrojeným konfliktům mezi soupeřícími frakcemi, které si vyžádaly tisíce obětí z řad civilního obyvatelstva. Absence vymahatelnosti práva a faktické selhání vnitrostátního soudnictví vytvořily prostředí, v němž se násilí stalo každodenní realitou.
Libye není smluvní stranou Římského statutu. Situaci v zemi tudíž Mezinárodnímu trestnímu soudu (MTS) předložila v roce 2011 Rada bezpečnosti OSN. Krátce poté MTS vydal zatykače na vůdce tamního režimu Muammara Kaddáfího a ve stejném roce byla spuštěna vojenská operace NATO s názvem “Unified Protector” prosazující rezoluce Rady bezpečnosti OSN.[1] V zemi ale vypuklo ozbrojené povstání, jež vyeskalovalo v občanskou válku, ve které byl Kaddáfí zabit. Po jeho smrti se země propadla do hluboké bezpečnostní krize s absencí silného státu a přítomností velkého množství různých ozbrojených skupin.
Rada bezpečnosti v hlavní roli
Jurisdikce MTS v Libyi je výjimečná tím, že nevyplývá z přistoupení k Římskému statutu, ale z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Ta v únoru 2011 schválila rezoluci č. 1970, kterou postoupila situaci v Libyi k vyšetřování MTS. Podle Římského statutu totiž může Rada bezpečnosti předat jakoukoli situaci MTS, a to i v případě, že dotčený stát není smluvní stranou.[2] Tuto pravomoc Rada bezpečnosti dosud využila pouze dvakrát. Prvním případem byla situace v súdánském Dárfúru v roce 2005, druhým případem je Libye.
Jurisdikce vyplývající z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN může být ovšem problematická kvůli možnému nesouhlasu daného státu s vyšetřováním. Tato situace byla pro Libyi charakteristická až do května 2025, kdy libyjská vláda uznala jurisdikci MTS a přislíbila spolupráci s vyšetřováním minulých i možných budoucích zločinů – Libye totiž uznala jurisdikci MTS až do roku 2027.
Přijetí jurisdikce MTS uprostřed politické krize a obnovených ozbrojených střetů v Tripolisu vyvolává také otázku, jaká motivace stojí za náhlou změnou postoje k MTS. Kritici tento krok vnímají jako politický manévr premiéra Dabaiby, jehož prozatímní vláda čelí veřejnému odporu i opozici z východu země ovládaného maršálem Haftarem. Přijetím jurisdikce MTS může Dabaiba získat podporu mezinárodního společenství, zejména Západu, a prezentovat svou vládu jako legitimního partnera v boji proti beztrestnosti. Zároveň tím může signalizovat ochotu k reformám a distancovat se od milic, které byly s jeho vládou dlouhodobě spojovány.
Z květnového rozhodnutí vlády národní jednoty dobrovolně uznat jurisdikci MTS vyplývají pro vyšetřování v Libyi konkrétní praktické důsledky. Především to znamená, že libyjské orgány formálně přislíbily spolupráci při klíčových krocích vyšetřování. Jak uvedl žalobce MTS před Radou bezpečnosti OSN, jde o „důležitý krok k obnovení platformy pro kolektivní akci“, přičemž vyjádřil uznání „za odvahu, vůdčí schopnosti a rozhodnutí libyjských orgánů“. Přijetí jurisdikce tak podle něj umožní MTS „posílit důvěru obětí a svědků, kteří se dosud báli spolupracovat“.
Válečné zločiny i zločiny proti lidskosti
Vyšetřování v Libyi se zaměřuje na zločiny spáchané od roku 2011. Jde především o válečné zločiny a zločiny proti lidskosti podle čl. 7 a 8 Římského statutu, konkétně vraždy, mučení, věznění, nelidské zacházení nebo perzekuce.
Aktuálně se vyšetřování soustředí na čtyři hlavní oblasti. První se týká násilí páchaného během občanské války v roce 2011, především v souvislosti s aktivitou syna Muammara Kaddáfího - Sajfa al-Isláma Kaddáfího. Druhou oblastí jsou zločiny v detenčních zařízeních, které jsou v mnohých případech ovládány kriminálními gangy nebo paramilitárními organizacemi. Třetí se zaměřuje na vojenské operace z let 2014–2020, zejména masové vraždy v Tarhuně, které vyústily ve vydání šesti zatykačů. Čtvrtou oblastí jsou systematické zločiny páchané na migrantech při jejich tranzitu přes Libyi.
Plánované ukončení vyšetřování zatím připadá na začátek roku 2026. Tým MTS má do té doby v plánu shromáždit důkazy, vyslechnout svědky, identifikovat nové podezřelé a předložit případné návrhy na vydání zatykačů. Podle žalobce MTS je klíčem k úspěchu plná spolupráce libyjských úřadů a mezinárodního společenství.
Vydané zatykače
Již během občanské války v roce 2011 MTS vydal mezinárodní zatykače na Kaddáfího a jeho syna, který byl ke konci vlády svého otce de facto druhým nejmocnějším mužem v zemi. Sajf al-Islám Kaddáfí i 14 let po pádu režimu jeho otce stále zůstává na svobodě a soudní proces je tedy na mrtvém bodě. Součástí zatykačů spojených s Kaddáfího režimem je i zatykač na bývalého velitele vojenské rozvědky Abdalláha Sanúsího. Ten byl zatčen v roce 2012 v Mauritánii a poslán zpět do Libye, kde byl souzen libyjskými úřady. V červenci 2015 byl odsouzen k smrti, rozsudek ale zatím nebyl vykonán.
Dalších šest zatykačů bylo vydáno na viníky tzv. Tarhunského masakru. Město Tarhuna se v pokaddáfíovské Libyi stalo sídlem milice Kaniyat napojené na známou rodinu Al Kani. Milice ve městě ovládala úřady, soudy, policii i věznice. Během roku 2019 zde byly zavražděny stovky lidí a údajné zločiny obžalovaných obsahují i kruté zacházení, mučení, sexuální násilí a znásilnění.
Nejnovější zatykač se týká Osamy Najima, velitele tripoliské věznice Mitig, kde se měl dopouštět mj. krutého zacházení, mučení, znásilnění nebo vražd. V lednu 2025 byl Najim na základě zatykače MTS zatčen v Turíně. Itálie se však rozhodla poslat ho namísto do Haagu zpět do Tripolisu (blíže k tomuto incidentu viz březnový Bulletin, s. 10).
Poznámky
[1] Operace NATO nazvaná Unified Protector trvala od března roku 2011 do října téhož roku. Jejím hlavním cílem bylo zajištění bezletové zóny nad Libyí, prosazení sankcí uvalených na Kaddáfího režim, včetně zbrojního embarga, a podpora libyjských povstalců.
[2] Viz článek 13 písm. b) Římského statutu.
Zdroje
BBC. (2015). Profile: Abdullah al-Senussi. BBC. Získáno z: https://www.bbc.com/news/world-middle-east-17414121
Cappaci M. (2025). The ICC in Libya’s quagmire. Justiceinfo. Získáno z: https://www.justiceinfo.net/en/146538-icc-libya-quagmire.html
Daily Sabah. (2025). Libya acknowledges ICC's authority to investigate war crimes. Získáno z: https://www.dailysabah.com/world/africa/libya-acknowledges-iccs-authority-to-investigate-war-crimes
Human Rights Watch. (2025). Libya: ICC’s Role Critical for Justice. Získáno z: https://www.hrw.org/news/2025/05/14/libya-iccs-role-critical-justice
International Criminal Court. (2025). Darfur, Sudan. Získáno z: https://www.icc-cpi.int/darfur
International Criminal Court. (2025). Libya accepts ICC jurisdiction over alleged crimes from 2011 to the end of 2027. Získáno z: https://www.icc-cpi.int/news/libya-accepts-icc-jurisdiction-over-alleged-crimes-2011-end-2027
International Criminal Court. (2025). Libya. Získáno z: https://www.icc-cpi.int/situations/libya
International Criminal Court. (2025). Statement of ICC Prosecutor Karim A.A. Khan KC to the United Nations Security Council on the Situation in Libya, pursuant to Resolution 1970 (2011). Získáno z: https://www.icc-cpi.int/news/statement-icc-prosecutor-karim-aa-khan-kc-united-nations-security-council-situation-libya-0
Le Monde. (2023). In Libya, 'the perpetrators of the Tarhuna massacre must not enjoy impunity'. Le Monde. Získáno z: https://www.lemonde.fr/en/le-monde-africa/article/2023/12/27/in-libya-the-perpetrators-of-the-tarhuna-massacre-must-not-enjoy-impunity_6381737_124.html
