Ženevská akademie je pro ty, které zajímá právo ozbrojených konfliktů (mezinárodní humanitární právo), něco jako splněný sen. Marco Sassòli, Jean-Marie Henckaerts, Gloria Gaggioli nebo Nils Melzer jsou zde od toho, aby Vás provedli nejzapeklitějšími otázkami tohoto letitého a krásně kodifikovaného odvětví mezinárodního práva. A když toho během dne nemáte dost, tak večer strávíte na nějaké další přednášce pořádané Mezinárodním výborem Červeného kříže nebo s podobně založenými spolužáky u piva debatujete o preventivním zákazu plně autonomních zbraní.   

Jako mnoho dalších, i já patřím mezi právníky, kteří většinu předmětů na fakultě nějak přežili a pak si pomocí volitelných předmětů, stáží a moot courtů vynahrazovali svou nepříliš praktickou vášeň pro mezinárodní právo. Jako mnoho dalších, i já patřím mezi ty, kteří nevyhráli v loterii ani se nenarodili se zlatou lžičkou v puse. Proto si dobře vybavuji ten pocit, když jsem brouzdávala na stránkách Ženevské akademie a říkala si, že tam patřím, že to je přesně to, co chci – specializovaný studijní program na právo ozbrojených konfliktů, mezinárodní trestní právo a lidská práva se světově uznávanými odborníky. Zároveň jsem si ale nemohla nespočítat, že i kdybych si na poplatky za toto studium odkládala třeba tři tisíce měsíčně po dobu následujících pěti let (!), pořád bych neměla ani na jejich polovinu. A k tomu studentský život v jednom v nejdražších měst na světě… 

Praktičnost na prvním místě

Ženevská akademie mezinárodního humanitárního práva a lidských práv (dále také jen „Akademie“) vznikla spojením odborníků z Ženevské univerzity a ženevského Graduate Institute of International and Development Studies, kteří chtěli zkoumat a učit zejména tyto odvětví mezinárodního práva. Dnes má pověst nejlepšího místa na světě, kde se dá právo ozbrojených konfliktů studovat a patří mezi jedno z nejlepších míst pro studium lidských práv. Právo ozbrojených konfliktů je ústředním bodem výuky, a tak se prolíná i v ostatních předmětech (lidská práva, uprchlické právo, mezinárodní právo trestní atd.). Člověk tím získává ucelený právní pohled, neboť se neučí právo po oddělených odvětvích. Také se učí analyzovat situaci z různých úhlů pohledu v závislosti na tom, jakou pozici zastává (NGO, stát, soud atd.). Právo na Akademii není náboženství, ale praktický nástroj pro konkrétní účel, zejména ochranu obětí konfliktů. 

Výuka probíhá prakticky, kromě klasických přednášek a tutoriálů, kde se řeší případy, je zde důraz na psaní kratších textů, nácvik prezentací a moot courtů. Čtení (minimálně společenský) život ohrožujícího množství akademických článků a knih je naprostou samozřejmostí. Právo ozbrojených konfliktů obvykle učí profesor Marco Sassóli. Profesor Sassóli je nejen velký odborník, skvělý pedagog a vypravěč, ale také člověk, ze kterého přes neustálé a zpravidla velmi vtipné cynické poznámky srší hluboká lidská laskavost. A ačkoliv jsou jeho (obvykle pondělní) přednášky pro mnohé matoucí, byla jsem z nich vždycky nadšená. Vlastně jsem do té doby nikdy v pondělí ráno nevstávala s takovou chutí. Mezinárodní právo trestní pak na Akademii vyučuje William Schabas, lidská práva hned čtyři odborníci po blocích své expertízy, mezi nimi i Yuval Shany, předseda Výboru OSN pro lidská práva. Prostředí a jednání vyučujících je vyloženě přátelské, mají vesměs opravdový zájem o ty, kterým přednáší.  

Akademie, to nejsou jen přednášky

Odměnou za zachování příčetnosti navzdory obrovské náloži práce v prvním semestru je studijní výlet. Místo a program si organizují studenti sami, resp. jejich volení zástupci. Náš ročník cestoval do Srbska, kde jsme skrz setkávání s místními právníky studovali (ne)vyrovnání se této země se svou minulostí. Kromě výuky je součástí programu v druhém semestru i stáž v jedné z mezinárodních organizací, moot court (Norimberský, Jean Pictet či Mandela), případně volitelné předměty (např. islámské právo ozbrojených konfliktů či právo upravující způsoby vedení boje). Nabídka stáží je tak široká, že kdo chce, téměř vždy tu svou vysněnou získá. 

Protože Akademie sídlí v Ženevě, člověk snadno propadá převážně klamnému pocitu, že vše důležité se děje kolem něj. OSN je od Akademie, která sídlí v krásném parku u ikonického jezera, co by kamenem dohodil. Mezinárodní výbor Červeného kříže je pár minut chůze do kopce, kousek před ním člověk narazí na Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. S trochou nadsázky je každý druhý dům v Ženevě sídlem nějaké organizace (a pak tam hledejte bydlení…). Zasedání, přednášky, semináře, konference a jiné akce jsou zde tak četné, že logisticky schopný a časově flexibilní student by nejspíš mohl docela dobře žít z rautů. Z vlastní zkušenosti však můžu říct, že snaha pochytit všechno, co se v Ženevě děje, jednoho dost vyčerpá.  

Poplatky – epilog 

No a jak to teda dopadlo s těmi poplatky? Nebudu Vás napínat, banku jsem nevykradla a žádný orgán jsem neprodala. Zato tak, jak už to někdy v životě bývá, zasáhla náhoda. Kamarád, který studoval na jiné univerzitě v Ženevě o rok dříve mi řekl, že na Akademii dostává 40 % studentů stipendium. Nakonec se ukázalo, že s těmi čísly si to malinko popletl. Ale to nevadí, protože mě to povzbudilo dostatečně na to, abych si žádost podala a stipendium placené International Bar Association získala. Jinak, kdyby mě tehdy napadlo přečíst si výroční zprávu, věděla bych, že o stipendium žádá zhruba 500 uchazečů ročně a obdrží jej dvanáct žadatelů. Z platících uchazečů (kolem stovky) je pak vybrána převážná část ročníku. 

V ženevské bublině

Tímto se dostávám k poslednímu důležitému aspektu Akademie – jejím studentům. Jako ročník nás učitelé i asistenti pedagogů měli rádi, protože jsme k sobě byli nejen slušní, ale hlavně hodní. Vzájemně jsme si pomáhali a vzniklo zde mnoho silných přátelství.  Co mě však zprvu zarazilo a posléze zklamalo, je to, že jsem před začátkem studia opravdu věřila, že se zde setkám s lidmi, kteří konfliktem sami prošli, že zde potkám lidi z uprchlických rodin, příbuzné obětí mezinárodních zločinů či spolužáky pocházející z jinak komplikovaných podmínek a majících pohnuté osudy. Nebo že to alespoň nebude přehlídka privilegií. Dobře, když už ne mezi platícími studenty, tak alespoň mezi stipendisty... 

Velmi dobře si pamatuji na konverzaci v prvním týdnu studia, kterou jsem měla se dvěma dalšími stipendistkami v návaznosti na komentář o nákladech života v Ženevě před dveřmi Mezinárodního výboru Červeného kříže. Obě spolužačky mi tehdy zarytě tvrdily, že nikdo, kdo nepochází z dobře zajištěné a vzdělané rodiny, na Akademii studovat nemůže. Po čtvrtém zopakování, že „možná existují výjimky“ jsem to vzdala. Ony samy ani ostatní stipendisté ze skromných poměrů nepocházeli. Jejich úvaha do určité míry dává smysl. Abyste totiž na stipendium mohli myslet, musíte mít vystudováno právo, což v mnoha zemích není levná záležitost. Musíte mít zahraniční zkušenosti (děkuji Ti, Evropská unie), letní školy (na kterých třeba spíte přes Couchsurfing), moot courty (takže ideálně ke studiu moc nepracovat…), k tomu jazyky a zpravidla rodiče, kteří Vás ke studiu alespoň v dětství vedou.  

Zlatá brána 

V dnešní době se alespoň na Západě hodně dbá na diverzitu, což více než schvaluji, protože ji považuji za základní aspekt legitimity všech institucí. Její pojetí je ale většinou omezené, v současnosti je např. důraz kladen na geografické zastoupení. Tudíž stipendium dostávají lidé z chudých zemí, nikoliv však nutně z chudých rodin. Na sociální stratifikaci nikdo, koho se netýká, příliš nemyslí, a ten, koho se týká, o ní zpravidla nemluví. Není se čemu divit, téma je to složité, vzbuzuje příliš mnoho emocí a zdánlivě neřešitelných problémů. A tak se pak stane, že jeden ze spolužáků-stipendistů z jedné ze zemí třetího světa pochází z rodiny, která má nejen slušný majetek, ale i „dětské služebnictvo“ – děti z chudých rodin, které za byt a stravu dělají domácí práce. Ironie na druhou. 

Až téměř ke konci studia jsem zjistila, že i na Akademii se najde těch výjimek víc (jmenovitě dva z více než čtyřiceti). Od těch ostatních brilantních a zapálených studentů je odlišoval pouze zničující imposter syndrom, na jehož rozbor a úvahu, proč to tak je, zde není prostor. Protože Akademie je jedna ze vstupních bran do světa mezinárodních organizací, je tak i jednou z institucí, které přispívají k tomu, že v mezinárodních organizacích poté pracují vesměs lidé z velmi dobrých poměrů a přispívá tak dále k nerovnosti tohoto světa. A to navzdory dobře míněnému a štědrému stipendijnímu programu. 

To je ale snad jediná výtka, kterou vůči Akademii mám. Množství vědomostí a schopností, které jsem zde za necelý rok získala, mě posunuly rozhodně o kus dál na cestě k tomu být lepším právníkem a smysluplnějším člověkem. Proto všem, kteří mají zájem, tento program z celého srdce doporučuji.  

 

Pokud byste se na něco chtěli doptat, navázat kontakt za účelem spolupráce, či se se mnou třeba o něčem přít, neváhejte se na mě obrátit na e-mail eliska.mockova@graduateinstitute.ch. 

 

Fotografie

První den akademického roku – studenti u Ženevského jezera vedle sídla Akademie, zdroj: Geneva Academy of International Humanitarian Law and Human Rights