Může členský stát odmítnout uznat manželství dvou mužů uzavřené v jiném členském státě proto, že uznávající členský stát sám ve svém vnitrostátním právu manželství stejnopohlavních párů nepovoluje? O tom rozhodoval Soudní dvůr Evropské unie. Byť jeho závěr zní na první pohled jasně, budí některé otázky.
Pro koho je přeshraniční uznání manželství důležité?
V Evropské unii žije zhruba 16 milionů mezinárodních párů. Zároveň 17,9 milionů lidí, kteří žijí v EU, se narodilo v jiném členském státě EU. Je statisticky pravděpodobné, že zhruba 10% z nich jsou LGBT+ lidé. Celá západní Evropa (mimo Itálie) a rostoucí počet států z bývalého komunistického bloku (Slovinsko, Estonsko) umožňují manželství stejnopohlavním párům. Lze tedy předpokládat, že velká skupina ne-heterosexuálních občanek a občanů EU stojí před otázkou - pokud se vrátím domů, ztratím tam svoje manželství? Případ dvou z nich řešil Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v rozhodnutí č. j. C-713/23 ve věci Wojewoda Mazowiecki.
Jakub Cupriak-Trojan a Mateusz Trojan jsou dva muži, oba občané EU, kteří uzavřeli manželství v Německu. Když chtěli toto manželství uznat v Polsku, polské úřady to odmítly proto, že polské právo manželství stejnopohlavních párů nezná. Polské soudy pak položily SDEU tuto předběžnou otázku: Může členský stát odmítnout uznat stejnopohlavní manželství uzavřené v jiné členské zemi proto, že uznávající stát sám manželství dvou mužů nebo dvou žen nepovoluje?
Závěr soudu
SDEU na to odpověděl jednoznačně - nemůže. Polsko nesmí odmítnout uznat manželství dvou mužů “z důvodu, že právo tohoto členského státu nepovoluje manželství mezi osobami stejného pohlaví [...]”. Zároveň Polsko nesmí odmítnout “provést přepis oddacího listu do matriky prvního členského státu, pokud je tento přepis jediným prostředkem, který tento členský stát stanoví pro takové uznání”.
Soud došel k závěru, že neuznání manželství vzniklého v Německu brání výkonu práva svobodného pohybu (čl. 21 Smlouvy o fungování Evropské unie) a zároveň je v rozporu s právem na respektování soukromého a rodinného života (čl. 7 Listiny základních práv EU) a zákazem diskriminace (čl. 21 odst. 1 Listiny), protože:
- Brání manželům pokračovat v Polsku v rodinném životě, který si vytvořili nebo upevnili v Německu v důsledku uzavření manželství (bod 50);
- překážkou pokračování v rodinném životě je nemožnost požívat “tohoto právního postavení, které je jisté a jehož se lze dovolávat vůči třetím osobám” (bod 52), a nemožnost “při mnoha činnostech každodenního života, a to jak ve veřejné, tak v soukromé sféře, uplatnit svůj rodinný stav” (bod 53);
- neuznání manželství způsobí manželům “značné administrativní, profesní a soukromé obtíže” (bod 51).
Soud na několika místech výslovně stanoví, že uznávající stát (Polsko) musí uznat přesně ten institut vzniklý v hostitelském státě (Německo). Má povinnost umožnit páru “požívat rodinného stavu, který vznikl v hostitelském členském státě” (bod 61) a “uplatnit svůj rodinný stav, který vznikl v hostitelském členském státě” (bod 53). Nikde v rozsudku soud neříká, že kdyby Polsko mělo nějaký institut jiný než manželství, uznávající svazky dvou mužů, nebo dvou žen, nemuselo by plnohodnotně uznávat manželství.
Stát má povinnost uznat zahraniční manželství “výhradně pro účely výkonu práv, která tyto osoby dovozují z unijního práva” (bod 61).
Národní soudy nemohou použít výhradu veřejného pořádku při uznávání stejnopohlavního manželství, protože “[t]aková povinnost uznání tak neporušuje národní identitu ani neohrožuje veřejný pořádek členského státu původu” (bod 62).
Musí manželství uznat i Česká republika, i když má institut partnerství?
Při výkladu rozsudku se mezi veřejností objevilo několik otázek. Tomu se nelze divit, vzhledem k určité stručnosti a někdy nejasnosti vysvětlení ze strany soudu. Jednou z nich je, zda povinnost uznat manželství jako manželství má i stát, který sice nemá ve svém vnitrostátním právu manželství stejnopohlavních párů, ale má jinou úpravu jejich svazku. Jinými slovy zda má i Česká republika povinnost uznat manželství dvou žen nebo dvou mužů jako manželství, nebo jej může překvalifikovat a uznat pouze jako partnerství?
Proti povinnosti uznávat manželství jako manželství v důsledku rozsudku SDEU lze ve veřejném prostoru vysledovat tři základní argumenty. Dovoluji si níže provést syntézu těchto argumentů z různých zdrojů a reagovat na ni svým hodnocením.
- Soud říká, že uznávat manželství jako manželství musí stát jen tehdy, pokud stanoví “jediný způsob uznání” (bod 75). Z toho plyne, že pokud má i jiný způsob, jako je například adaptace na partnerství, může adaptaci provést a neuznávat manželství jako manželství, ale jen jako partnerství.
Domnívám se, že toto soud neříká. Soud výslovně rozlišuje mezi „uznáváním“ (v anglické verzi rozsudku „recognition“, ve francouzské verzi rozsudku „reconnaissance“) a „způsobem uznávání“ (anglicky „procedures for recognising“, francouzky „modalités de reconnaissance“). Uznání je výsledek, způsob uznání je proces vedoucí k tomu výsledku. U uznání soud opakovaně stanoví, že manželství má být uznané jako manželství. U způsobu uznání říká, že je na členském státě, jaký způsob zvolí, že jich může být i více. V Polsku je jen jeden a to přepis zahraničního oddacího listu do polské matriky. Pokud by měl nějaký stát více způsobů, může si vybrat, jaký způsob zvolí. Ať už ale zvolí stát jakýkoli způsob (proceduru) uznání, musí ji aplikovat stejně na páry opačného pohlaví i na páry stejného pohlaví, jinak se jedná o diskriminaci založenou na sexuální orientaci (bod 75).
- Soud říká, že účelem uznání manželství jako manželství je výkon práv vyplývajících z unijního práva. Pokud český institut partnerství dává partnerům téměř všechna práva jako manželům, včetně práv vyplývajících z práva EU (například pobytová práva), nemusí Česká republika uznávat manželství jako manželství a může ho adaptovat na partnerství.
Z odůvodnění rozsudku (viz výše) vyplývá, už samotné neuznání manželství jako manželství je porušením práv vyplývajících z práva EU, jmenovitě práva na svobodný pohyb, práva na respektování soukromého a rodinného života a práva na rovné zacházení. Toto porušení nemůže dle mého názoru zhojit žádný katalog vnitrostátních práv. Ani kdyby vnitrostátní právní řád dával partnerům stejná práva pobytu jako manželům, jakékoli překvalifikování nebo adaptace rodinného stavu vzniklého v hostitelské zemi, představuje omezení svobody pohybu.
- SDEU nemá vůbec pravomoc stanovovat členským státům povinnosti v oblasti rodinného práva, to je ve výlučné kompetenci členských států. Nemůže proto státům přikázat uznat zahraniční manželství.
Soud samozřejmě nemůže nařizovat členským státům, aby zavedly do svého vnitrostátního práva manželství stejnopohlavních párů, a ani to neměl v úmyslu (bod 47). Nemá na to kompetence, tato oblast rodinného práva je výlučně v kompetenci členských států. Evropská unie má ale pravomoci v případech, kdy rodinněprávní vztahy mají přeshraniční prvek (například i v přeshraničním uznávání rodičovských práv). A právě situací s přeshraničním prvkem se zde zabýval soud.
Otázkou, která s tímto souvisí (ale jejíž zodpovězení přesahuje prostor daný tomuto příspěvku) je, jaký efekt bude uznání mít. Jaký katalog práv budou mít stejnopohlavní manželé, jejichž manželství bylo v České republice uznáno jako manželství? Stejný jako mají manželé, nebo jen jako partneři? Nicméně ať už je odpověď na ni jakákoli, nemění to nic na povinnosti uznávat manželství jako manželství.
Povinnost uznat manželství dávno stanoví i naše vnitrostátní právo
Byť se debata o přeshraničním uznávání manželství zintenzivnila v důsledku vynesení výše rozebraného rozsudku, je důležité nezapomínat na to, že Česká republika měla povinnost uznávat zahraniční stejnopohlavní manželství už před vynesením tohto rozsudku. A to z důvodů spočívajících v jejím vlastním vnitrostátním právu. Uznání rozhodnutí a důkazní moc veřejných listin cizích států upravuje zákon o mezinárodním právu soukromém (ZMPS). Ten nikde nerozlišuje manželství podle pohlaví manželů. A proto české úřady mají povinnost postupovat stejně ve věcech týkajících se manželství párů opačného pohlaví i stejného pohlaví. To, že Česká republika sama manželství stejnopohlavních párů nemá, na tom nic nemění. Speciální úprava uznávání registrovaných partnerství a obdobných poměrů v ZMPS není zmocněním pro zvláštní matriku, aby překvalifikovala zahraniční manželství na partnerství.
Dnešní praxe je bohužel jiná. Pokud stejnopohlavní pár, který uzavřel manželství v jiné zemi EU, požádá o zápis tohoto manželství do české matriky, provede zvláštní matrika tzv. adaptaci. Ve správním řízení rozhodne o tom, že nevydá oddací list osvědčující vznik manželství, ale pouze oddací list osvědčující partnerství. Tak česká veřejná listina osvědčuje něco, co nikdy nenastalo.
Zvláštní matrika pravděpodobně odmítá uznávat stejnopohlavní manželství i v důsledku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 8 As 230/2017-41. Nicméně velká část jeho tehdejší právní argumentace (jakkoli již tehdy kritizované) je dle mého názoru dnes již překonaná, včetně například argumentace rozporu s veřejným pořádkem. Což ostatně deklaruje i SDEU (viz výše).
Závěr
Česká republika má povinnost uznávat manželství stejnopohlavních párů uzavřených v zahraničí jako manželství. Překvalifikovat tento rodinný stav na partnerství je v rozporu s českým vnitrostátním právem. A v případě manželství uzavřených v členském státě EU je tento postup také v rozporu s judikaturou SDEU.
Adéla Horáková je advokátka a externí konzultantka organizace Jsme fér
Zdroje:
Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25.11. 2025 ve věci C-713/23 Jakub Cupriak-Trojan a Mateusz Trojan v. Wojewoda Mazowiecki
