Česká republika má od 1. července 2025 novou instituci – dětského ombudsmana, který má posílit ochranu práv dětí a jejich hlas ve veřejném prostoru. Přestože samotná volba ještě neproběhla, už nyní se rýsují osobnosti, které mohou tuto klíčovou roli zastávat. Dětského ombudsmana volí Poslanecká sněmovna na šestileté funkční období ze šesti kandidátů navržených prezidentem republiky, Senátem a zástupci vysokých škol. Z nominačního procesu vzešli tři kandidáti, které jsme požádali o rozhovor: Jsou jimi opatrovnický soudce Martin Beneš, předsedkyně vládního výboru pro práva dítěte a zástupkyně vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva, Eva Petrová a advokát a bývalý ministr pro legislativu Michal Šalomoun. Každý z nich přináší odlišnou zkušenost i pohled na ochranu práv dětí, což činí nadcházející volbu mimořádně zajímavou. S jakou vizí se o post ochránce / ochránkyně práv dětí uchází a co od této role očekávají?
Martin Beneš
- Jaké jsou podle Vás klíčové vlastnosti dětského ombudsmana/ombudsmanky?
Dětský ombudsman by měl být schopný dobře komunikovat s těmi, kvůli nimž vznikl – s dětmi a mladými lidmi. Měl by je umět přesvědčit (slovy i činy), že zde je pro ně. Že stát se o ně, jejich potřeby a názory jeho prostřednictvím zajímá. Měl by být odvážný, protože naplnění jeho úkolů nemusí být vždy populární. Na druhou stanu by měl být schopný komunikovat svoji činnost neideologicky, bez zbytečné společenské polarizace tak, aby byla co nejvíce přijímána – protože ke skutečným změnám nedochází novelizací právních předpisů, ale především změnou přístupu lidí ve společnosti. A rozhodně by měl být schopen dobře prioritizovat, protože témat je mnoho a je třeba neztratit se v nich.
- Jak chcete vy osobně pojmout fungování této instituce?
Věcně, jako službu, se zaměřením na výsledek. Chci přispět ke zlepšení fungování důležitých systémů tak, aby se dětem a mladým lidem u nás dařilo lépe.
- Co považujete za váš největší osobní přínos roli ochránce práv dětí?
Jednoznačně kontakt s realitou. Práce opatrovnického soudce, zvláště v takovém regionu, jakým je Mostecko, člověku poskytne přehled o tom, co funguje a co ne. Pokud jde o vedení KVOP, určitě bych zužitkoval svou zkušenost s vedením Okresního soudu v Mostě jako obdobně velké organizační jednotky státu. Soud se mi (spolu s mými kolegy ve vedení a všemi zaměstnanci) podařilo zásadně proměnit a udělat z něj efektivní a moderní justiční instituci.
- Jaké jsou témata, kterými byste se jako dětský ombudsman/ombudsmanka prioritně zabýval/a?
Dobré a regionálně symetrické nastavení systému sociálněprávní ochrany dětí včetně všech jeho návazností. Poctivá příprava na zákaz umisťování dětí do 7 let věku do ústavní výchovy, který nastane za dva roky. Reforma ústavní výchovy. Zajištění potřeb dětí a mladých lidí v oblasti duševního zdraví. Rovný přístup dětí nejen ke vzdělání, ale také k dalším životním potřebám, jako je zdravotní péče a důstojné bydlení.
- Dětský ombudsman bude působit vedle stávající instituce ombudsmana i dalších monitorovacích mechanismů v rámci jeho kanceláře (včetně NHRI). Jak chcete předcházet překryvům působnosti a zajistit efektivní spolupráci bez institucionálního tření?
Nepochybuji o tom, že všichni tři funkcionáři, tedy oba ochránci a zástupce se tentokrát bez potíží dohodnou na dělení agend a pravomocí tak, aby se úřad mohl věnovat tomu, co je jeho úkolem a neztrácel energii ve zbytečných vnitřních sporech.
- Před jakými výzvami dětský ombudsman stojí?
Z hlediska věcné náplně jsou to oblasti, které jsem popsal výše v odpovědi na otázku prioritních témat. V nejobecnější rovině je myslím důležité jednak dát najevo dětem a mladým lidem, že ochrance je zde pro ně, že je připraven je vyslyšet, že stát se o ně zajímá, že jejich hlas je pro něj důležitý. Má to smysl kromě jiného i jako dílčí nástroj zlepšení duševní pohody dětí a mladých lidí, když nezájem a nevyslyšení je jedním z faktorů, který duševní pohodu zhoršuje. Také považuji za důležité přesvědčovat společnost, že názorům dětí a mladých lidí je prospěšné naslouchat. Nekonfrontačním způsobem ve veřejném prostoru posilovat otevřenost a důvěru k dětem a mladým lidem, obrušovat (víceméně tradiční) neporozumění mladé generaci. Jsem hluboce přesvědčený o tom, že hlas dětí a mladých je hlasem budoucnosti s fascinujícím potenciálem a neuvěřitelnou (často neprávem vysmívanou) citlivostí k tomu, co bude důležité. Z hlediska vnitřního fungování pak je nutné založit dobře fungující a respektovanou instituci.
- Jak hodnotíte připravenost orgánů veřejné moci na vznik dětského ombudsmana a jaký přístup z jejich strany očekáváte – spolupracující, zdrženlivý či formálně akceptující?
Na hodnocení je zatím brzo. Upřímně věřím ve spolupráci, která je klíčová pro realizaci potřebných změn. V uplynulých měsících jsem se setkal s ministry práce a sociálních věcí a školství současné vlády (tedy nejdůležitější exekutivní partnery budoucího ochránce v systémových otázkách) a nabyl jsem přesvědčení, že jsou spolupráci otevřeni.
- Jaké je podle Vás postavení práv dětí v současné české společnosti a jak byste reagoval/a na názor, že děti mají „příliš mnoho práv a málo povinností"?
Myslím, že jde spíše o projev mezigeneračního neporozumění a věřím, jak jsem uvedl výše, že dětskému ombudsmanovi se podaří alespoň trochu tyto hrany obrousit.
- Podle jakých kritérií by mělo být na konci Vašeho funkčního období posuzováno, zda instituce dětského ombudsmana naplnila svůj smysl a účel? Kde byste ji chtěl/a v tomto okamžiku vidět?
Chtěl bych, aby dětský ombudsman byl etablovanou institucí, těšící se důvěře jak těch, kvůli nimž vznikl především, tedy dětí a mladých lidí, ale i zbytku společnosti. Aby byl institucí dobře a efektivně fungující. Aby dokázal pomoci tam, kde je potřeba. Aby byl vnímán jako erudovaný a důvěryhodný partner při nastavování všech důležitých systémů a politik, které se dotýkají dětí a mladých lidí. Měřitelná „KPI“ asi teď předložit nedokážu. Ale řeknu jedno subjektivní. Pokud dostanu příležitost se dětským ombudsmanem stát, chtěl bych, až po šesti letech znovu obléknu talár opatrovnického soudce u Mosteckého soudu vědět, že dětem se skutečně daří lépe a že práce, kterou má systém jejich ochrany vykonávat není bezúčelná, ale naopak vysoce funkční, správná a efektivní. Byl by to pro mě skvělý pocit a závěr pracovní kariery.
Eva Petrová
- Jaké jsou podle Vás klíčové vlastnosti dětského ombudsmana / ombudsmanky?
Za klíčové vlastnosti považuji především nezávislost, odbornost a schopnost naslouchat dětem. Dětský ombudsman musí rozumět právům dětí i jejich reálnému životu, umět srozumitelně komunikovat s dětmi i dospělými a současně být schopen vystupovat autoritativně vůči institucím veřejné moci. Důležitá je také empatie, odolnost a schopnost hledat systémová řešení, nikoli pouze reagovat na jednotlivé případy.
- Jak chcete vy osobně pojmout fungování této instituce?
Instituci dětského ombudsmana chci pojmout jako otevřenou, aktivní a viditelnou. Nejen jako místo, kam se podávají podněty, ale jako partnera dětí, rodičů i odborné veřejnosti. Důraz bych kladla na prevenci, vysvětlování práv dětí, systematickou práci s institucemi, podporu dobré praxe a hledání systémových řešení. Za samozřejmou a nezbytnou součást práce dětského ombudsmana považuji zapojování dětí do všech témat, která se jich týkají.
- Co považujete za Váš největší osobní přínos pro roli ochránce práv dětí?
Za svůj hlavní přínos považuji schopnost propojovat právní odbornost s praktickým pohledem na fungování institucí a zároveň citlivě vnímat perspektivu dětí a naslouchat jim. Umím komunikovat s různými aktéry, hledat konsenzus, ale zároveň trvat na ochraně práv dětí. Velmi dobře znám prostředí státní správy, legislativní proces, mám zkušenosti s prováděním systémových změn i se zastupováním státu v soudních řízeních na mezinárodní úrovni. Jako předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte kladu důraz na participaci dětí a mladých dospělých a zapojuji je do témat, která se jich týkají.
- Jaká témata by pro Vás byla prioritní?
Mezi priority by patřila zejména následující témata:
posílení participace dětí na všech záležitostech, které se jich týkají;
duševní zdraví dětí;
bezpečí dětí v digitálním prostředí;
nepřijatelnost veškerého násilí na dětech;
rovný přístup ke kvalitnímu vzdělávání a ochrana před diskriminací;
deinstitucionalizace;
ochrana dětí v zranitelných situacích - děti v náhradní péči, děti se zdravotním postižením, děti v konfliktu se zákonem.
Současně považuji za nezbytné, aby úřad fungoval flexibilně, byl schopen pružně reagovat na aktuální společenské výzvy a aktivně přizpůsobovat svou činnost měnícím se potřebám dětí v současné společnosti.
- Jak chcete předcházet překryvům působnosti a zajistit spolupráci s ostatními mechanismy?
Klíčové je jasné vymezení kompetencí, pravidelná komunikace a sdílení informací mezi ochráncem práv dětí, veřejným ochráncem práv a jejich zástupcem a v rámci celé kanceláře.
Dětský ombudsman by neměl konkurovat ostatním mechanismům, ale doplňovat je specifickou perspektivou práv dítěte. Spolupráce musí být založena na vzájemném respektu a praktické koordinaci.
- Před jakými výzvami dětský ombudsman stojí?
Mezi hlavní výzvy patří vybudování důvěry u dětí i veřejnosti, nastavení funkční spolupráce s orgány veřejné moci a zvládnutí očekávání, že dětský ombudsman „vyřeší vše“. Výzvou bude také prosazování změn tam, kde jsou problémy dlouhodobé a systémové. Klíčové je také nastavení srozumitelné a respektující komunikace směrem k dětem a vytvoření multioborového týmu dětského ombudsmana. Pracovní tým složený z expertů z různých oblastí je nezbytný pro schopnost úřadu pokrýt ochranu širokého spektra práv dětí.
- Jak hodnotíte připravenost orgánů veřejné moci?
Očekávám, že postoj úřadů k nové instituci bude pestrý. Jedná se o v českém systému novou roli, která vyvolává mnohá očekávání i nedůvěru. Mou rolí bude srozumitelně vysvětlovat smysl dětského ombudsmana a proměňovat formální respekt ve skutečnou spolupráci. Do této role nevstupuji jako nováček; ochraně práv dětí se věnuji řadu let. Právě kontinuita mé práce, síť kontaktů a znalost praxe jsou klíčem k tomu, aby dětský ombudsman nebyl jen další úřad, ale funkční a respektovaný partner.
- Jaké je podle Vás postavení práv dětí v české společnosti?
Práva dětí jsou formálně uznávaná, ale v praxi nejsou vždy plně respektována. Na názor, že děti mají „příliš mnoho práv a málo povinností“, bych reagovala tím, že práva dětí nejsou privilegiem, jsou nezcizitelnou součástí bytí každého dítěte. Nejsou tu od toho, aby dětem dávala moc, ale aby jim zajišťovala bezpečí, důstojnost a prostor pro růst. Naší povinností není tato práva dětem „dávat“, ale důsledně je chránit a respektovat.
- Podle čeho by se mělo hodnotit naplnění smyslu instituce?
Úspěch instituce by měl být hodnocen podle toho, zda:
Děti vědí, že se na dětského ombudsmana mohou obrátit. Úřad je srozumitelný zejména pro děti, kterým je určen.
Došlo ke zlepšení praxe institucí v otázkách práv dětí. Úřad dokáže posouvat jednotlivé případy do roviny navržení systémových změn, které dokáží předcházet obdobným situacím nebo v nich dítě efektivně ochránit.
Byla otevřena a řešena klíčová systémová témata. Úřad umí pojmenovat aktuální témata a výzvy a reagovat na ně.
Hlas dětí byl slyšitelnější v rozhodovacích procesech. Úřad dokáže zapojit děti, má funkční dětský poradní orgán.
Na konci funkčního období bych chtěla vidět dětského ombudsmana jako fungující, respektovanou, stabilní a důvěryhodnou instituci, jejíž činnost má reálný dopad na život dětí v České republice.
Michal Šalomoun
1. Jaké jsou podle Vás klíčové vlastnosti dětského ombudsmana / ombudsmanky?
Za klíčové považuji institucionální zdrženlivost spojenou s odbornou autoritou. Dětský ombudsman musí být schopen jednat nezávisle, s respektem k dětem i k ostatním institucím veřejné moci, a zároveň mít dostatečnou odbornou i osobní váhu, aby byl brán vážně. Nezbytné jsou rovněž empatie, schopnost naslouchat, důraz na nejlepší zájem dítěte, ale také schopnost prioritizace a rozhodnosti v situacích, kdy průtahy nebo nečinnost státu dítě fakticky poškozují.
2. Jak chcete vy osobně pojmout fungování této instituce?
Instituci ochránce práv dětí nechápu jako paralelní či alternativní systém péče o děti, ani jako „stínovou exekutivu“ v oblasti práv dítěte. Jeho rolí je přimět stávající institucionální rámec péče o děti – správní orgány, soudy, školy, zdravotnická a sociální zařízení – aby fungoval předvídatelně, koordinovaně a v souladu s právy dítěte a jeho nejlepším zájmem. Smyslem je minimalizovat pochybení, a to jak individuální, tak systémová, a současně dětem nabídnout srozumitelný a bezpečný kontaktní bod.
3. Co považujete za váš největší osobní přínos roli ochránce práv dětí?
Za svůj hlavní přínos považuji kombinaci praktické právní a politické zkušenosti z advokacie, krajského úřadu, vlády, zákonodárných sborů, poradních orgánů vlády, tedy znalosti fungování justice, legislativního a institucionálního rámce státu. Jsem schopný realisticky rozlišit, kdy je namístě individuální zásah, a kdy je naopak třeba pojmenovat systémový problém a předat jej politické reprezentaci k řešení.
4. Jaká témata byste jako dětský ombudsman prioritně řešil?
Za prioritní bych jako dětský ombudsman považoval především oblast duševního zdraví dětí, a to nejen z hlediska dostupnosti péče, ale i návaznosti služeb tak, aby se dítě a rodina v systému neztrácely a pomoc na sebe navazovala. Neméně důležité je bezpečné školní a digitální prostředí – prevence a účinné řešení šikany a kyberšikany i situací spojených se sexuálním nátlakem. Zvláštní pozornost bych věnoval dětem vyrůstajícím mimo vlastní rodinu, včetně kontroly pobytové péče a podpory při přechodu do dospělosti. Dále bych prosazoval dětsky přívětivou justici, aby řízení netrvala nepřiměřeně dlouho, dítě bylo skutečně slyšeno a předběžná opatření byla včasná a efektivní. V neposlední řadě bych řešil nerovnosti ve vzdělávání, včetně segregace a dostupnosti podpůrných opatření.
5. Dětský ombudsman bude působit vedle stávající instituce ombudsmana i dalších monitorovacích mechanismů v rámci jeho kanceláře (včetně NHRI). Jak chcete předcházet překryvům působnosti a zajistit efektivní spolupráci bez institucionálního tření?
Zvolený institucionální model je výsledkem rozpočtového a politického kompromisu, nikoli ideálního systémového řešení. Právně jde o dvě samostatné instituce – veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí – které jsou však z praktických důvodů integrovány do jedné kanceláře. Kancelář byla historicky nastavena jako zázemí pro monokratický orgán, což vyžaduje jasná pravidla, aby nedocházelo k překryvům působnosti.
V důsledku toho je ochránce práv dětí v praktickém fungování do určité míry závislý na institucionální vstřícnosti veřejného ochránce práv, a to přesto, že mu zákon v některých ohledech svěřuje rozsáhlejší a novější pravomoci. Tuto tenzi nebylo možné plně vyřešit legislativně; klíčem bude praktické nastavení vnitřních vztahů v rámci Kanceláře veřejného ochránce práv a každodenní spolupráce.
Klíčovou roli proto bude hrát dohoda mezi veřejným ochráncem práv a ochráncem práv dětí, za aktivní účasti zástupce veřejného ochránce práv. Dohoda by měla vymezit dělbu agend, pravidla sdílení kapacit, způsob interní koordinace a mechanismy řešení sporů. Bude nezbytné hledat takové uspořádání, které co nejvíce posílí institucionální autonomii dětské agendy při zachování funkčního fungování společné kanceláře. Při vzájemném respektu lze dosáhnout spolupráce bez institucionálního tření a s jasnou odpovědností obou funkcí.
6. Před jakými výzvami dětský ombudsman stojí?
V první řadě půjde o omezené personální a rozpočtové kapacity, které jsou typické pro start nové instituce a mohou ovlivnit rychlost i rozsah, s jakým bude možné reagovat na podněty a současně rozvíjet systémové aktivity. Současně bude klíčové vybudovat povědomí o tom, že tato instituce existuje, k čemu přesně slouží a jaké jsou její limity. Bez srozumitelné komunikace a důsledné práce s očekáváními hrozí buď nerealistické představy o jejích možnostech, nebo naopak nedůvěra a nízká ochota ji využívat – a to jak u dětí, tak u širší veřejnosti. Za mimořádně citlivou považuji také otázku vztahu k soudní moci, zejména v souvislosti s novou kompetencí vstupu do řízení. Bude nezbytné vyvažovat aktivní ochranu práv dětí s respektem k nezávislosti soudů a volit zdrženlivé, jasně vymezené pojetí této pravomoci. Smyslem by mělo být zasahovat pouze v extrémních situacích, kde je ochrana dítěte zjevně ohrožena, nikoli vytvářet dojem, že ombudsman může fungovat jako jakýsi revizní mechanismus pro rodiče, kteří neuspěli v opatrovnickém řízení se svou představou péče o dítě. Právě správné nastavení této hranice bude rozhodující pro důvěryhodnost instituce i pro to, aby její zásahy byly vnímány jako legitimní a skutečně ve prospěch dítěte.
7. Jak hodnotíte připravenost orgánů veřejné moci na vznik dětského ombudsmana a jaký přístup z jejich strany očekáváte – spolupracující, zdrženlivý či formálně akceptující?
Očekávám zdrženlivě spolupracující přístup, stejně jak je patrné na monitorovacích zprávách nebo zprávách o šetření jednotlivých případů, které v agendě dětí realizoval VOP. V tomto ohledu se nic na kompetenci dětského ombudsmana nemění a neočekávám zásadní změny v přístupu správních orgánů.
U nové kompetence vstupování do soudních řízení očekávám podstatně větší rezistenci, zejména v situacích, kdy nezafungují jiné mechanismy a vstup bude motivován např. průtahy v řízení. Zde neočekávám přátelský přístup. Ohledně využití pravomoci při zahájení řízení očekávám neutrální postoj.
8. Jaké je podle Vás postavení práv dětí v současné české společnosti a jak byste reagoval/a na názor, že děti mají „příliš mnoho práv a málo povinností"?
Právní rámec práv dítěte včetně Úmluvy o právech dítěte máme; výzvou je, aby se tato práva promítala do každodenní praxe škol, úřadů, zdravotnictví i justice a aby existovala dostupná ochrana, když systém selhává.
Práva dětí se prosazují ve světě dospělých, kde má společnost mnohdy problém s respektem k právům obecně – ať už jde o participaci, soukromí, nebo tendence normalizovat tělesné tresty. Dítě je vůči dospělému vždy v nerovnějším postavení, proto nejsou tato práva privilegiem, ale nezbytným korektivem moci dospělých.
Povinnosti dětí se přirozeně rozvíjejí s věkem a vyspělostí. Odpovědnost za respektování práv dítěte však leží primárně na dospělých a na státu. Úlohou ochránce práv dětí je hlídat, aby tuto odpovědnost instituce skutečně nesly.
9. Podle jakých kritérií by mělo být na konci Vašeho funkčního období posuzováno, zda instituce dětského ombudsmana naplnila svůj smysl a účel? Kde byste ji chtěl/a v tomto okamžiku vidět?
Na konci funkčního období by mělo být zřejmé, zda instituce dětského ombudsmana naplnila svůj smysl především podle toho, jak dokázala pomoci v individuálních případech – zda byla pro děti dostupným, bezpečným a účinným kontaktním bodem, který umí zasáhnout, když systém selhává. Stejně důležité bude, zda dokázala identifikovat a pojmenovat systémové problémy vedoucí k opakovaným pochybením a proměnit je v konkrétní doporučení.
Významným ukazatelem bude míra důvěry dětí a veřejnosti, protože ta se promítá do ochoty obracet se na instituci i do toho, jak vážně její stanoviska berou úřady, školy, poskytovatelé služeb či soudy. S tím souvisí kvalita a dopad zpráv předkládaných Poslanecké sněmovně: měly by být věcné, opřené o data i praxi a srozumitelné. Za klíčový dopad bych považoval i snížení extrémních selhání a neodůvodněných průtahů.
V tomto okamžiku bych chtěl instituci vidět jako stabilní, respektovanou a institucionálně ukotvenou, s jasnou rolí v systému a předvídatelnými procesy. Tedy jako orgán, který průběžně kultivuje praxi a přispívá k lepší ochraně práv dětí a jejich nejlepšího zájmu.
Grafika
Kandidáti na pozici ochránce / ochránkyně práv dětí, autor: Radek Tesař.
