Koncem roku rozhodl Nejvyšší soud o zamítnutí nároku na ušlý zisk, kterého se domáhala maloobchodní společnost. Uzavírá tak další spor, který byl vyvolán vládními opatřeními v reakci na pandemii covid-19. Na základě čeho tak rozhodl a o jaké argumenty se opírala žalující strana?

Žaloba byla podána proti České republice – Ministerstvu vnitra v reakci na vládní opatření týkající se pandemie covid-19 v roce 2020, která limitovala provoz prodejen. V žalobě se maloobchodní společnost domáhala zaplacení 1 139 123 Kč jako ušlého zisku. Po zamítavých rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze se žalující strana dovolala k Nejvyššímu soudu (NS), který ovšem rozhodl totožně. 

Argumenty žalující strany: Účelová mezera v zákoně?

Jedním z klíčových témat tohoto rozhodnutí bylo vymezení pojmu škoda v § 36 zákona č. 240/2000 Sb. (krizový zákon). Žalující strana zde argumentovala pro obecnou definici škody, kdy by se pod tento pojem zahrnoval i ušlý zisk. Své odůvodnění pro tuto definici spatřují v chybějící specifikaci škody v tomto zákoně. Dále poukazují na později přijatý pandemický zákon, ve kterém již zákonodárcem specifikoval o jakou škodu se jedná. Opomenutí specifikace škody v krizovém zákoně tak muselo být dle názoru žalujících ze strany zákonodárce účelné. Podle argumentace žalující strany je tak stát odpovědný za ušlý zisk způsobený krizovými opatřeními v rámci nouzového stavu.

Posouzení Nejvyšším soudem: Kontext a smysl zákona

Nejvyšší soud při svém rozhodování nejprve ukotvil problematiku do ústavněprávního rámce. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/21, podle něhož je omezení vlastnického práva bez náhrady přípustné tehdy, pokud dopadá na všechny vlastníky teoreticky (míněno bez ohledu na konkrétní stav či poměr) stejně. Z tohoto východiska pak nadále NS čerpá při posuzování účelu krizového zákona.

Při zkoumání zákonného rámce a tedy již § 36 krizového zákona dospěl NS k závěru že je ustanovení potřeba brát v kontextu celkového předpisu. Cílem zákonodárce nebylo odškodnění za jakékoli omezení práv, ale pouze za případné škody (např. úraz), které vzniknou uložením konkrétní povinnosti ze strany státu (např. pracovní výpomoc). Tím Nejvyšší soud nevylučuje ani případnou náhradu ušlého zisku, ale v tom případě by musela žalující strana prokázat konkrétní povinnost danou státem, což se dle NS v daném případě nestalo.

Odrazující efekt a odpovědnost státu

Nejvyšší soud dále konstatuje, že by interpretace dle žalující strany mohla mít na zákonodárce odrazující účinek , který by během nouzového stavu přijímal opatření výrazně pomaleji, čímž by krizový zákon postrádal smysl. 

Závěr

Stát tak dle posouzení NS není odpovědný za veškerou újmu na jmění, která v důsledků aplikace krizového zákona mohla vzniknout. Tímto rozsudkem se tak pravděpodobně uzavírá jedna z vln žalob, které se táhnou již od počátku pandemie[1].

 

Poznámky:

[1] Nejvyšší soud tento rozsudek již stihl aplikovat v případě sp. zn. 30 Cdo 2089/2025, které se rovněž týkalo § 36 krizového zákona.

Fotografie:

Nejvyšší soud zamítl náhradu škody za pandemická opatření maloobchodů. Aleš Ležatka, autor: Aleš Ležatka, 22. března 2022. Upraveno: oříznutí.

Zdroje: 

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.listopadu 2025, sp. zn. 30 Cdo 2060/2024. Dostupné z: https://rozhodnuti.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/9F8A5D4FAA8E7F4AC1258D730052B00E?openDocument&Highlight=0

Nejvyšší soud(2025). Nejvyšší soud: Stát nemusí hradit ušlý zisk za covidové uzávěry obchodů podle krizového zákona. Získáno z: https://www.nsoud.cz/pro-verejnost-a-media/tiskove-zpravy/detail/nejvyssi-soud-stat-nemusi-hradit-usly-zisk-za-covidove-uzavery-obchodu-podle-krizoveho-zakona

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2025, sp. zn. 30 Cdo 2089/2025. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/nscr/30-cdo-2089-202