Po zásahu Evropského soudu pro lidská práva bylo před Ústavním soudem obnoveno řízení ve věci oznámeného jednání kněze, které mohlo naplňovat znaky trestného činu znásilnění. Evropský soud pro lidský práva totiž konstatoval, že Česká republika svým původním postupem a rozhodnutím porušila své závazky vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Procesní vývoj případu v řízení před OČTŘ a českými soudy

Orgány činné v trestním řízení (OČTŘ) zahájily v roce 2015 úkony trestního řízení z důvodu podezření ze spáchání trestného činu znásilnění, kdy se kněz římskokatolické církve měl dopustit sexuálního zneužívání stěžovatelky, a to mezi lety 2002–2014. Policejní orgán provedl výslechy dotčených osob i svědků, zajistil relevantní korespondenci a znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie.

Policie věc třikrát odložila, přičemž opakovaně uzavřela, že jednání nenaplňuje znaky trestného činu znásilnění, později ani sexuálního nátlaku, a to zejména s poukazem na to, že stěžovatelka intimní styky neodmítla fyzickým odporem a měla je strpět výměnou za hmotné zabezpečení sebe a své rodiny. Obvodní státní zastupitelství první dvě usnesení o odložení policejním orgánem zrušilo pro nedostatečné prověření a nedostatečné právní posouzení, zejména proto, že policejní orgán zvažoval pouze trestný čin znásilnění. Třetí usnesení o odložení již stěžovatelka nenapadla.

V roce 2020 podala stěžovatelka podnět k městskému státnímu zastupitelství k výkonu dohledu na činnost obvodního státního zastupitelství, na jehož základě městské státní zastupitelství konstatovalo, že závěry policie o dobrovolnosti nejsou odůvodněné a že jednání mohlo naplnit znaky sexuálního nátlaku spočívajícího ve zneužití náboženské závislosti a autority. Současně však uvedlo, že u tohoto trestného činu již uběhla pětiletá promlčecí lhůta.

Ústavní stížnost podaná stěžovatelkou byla následně odmítnuta s poukazem na vypořádání se s námitkami stěžovatelky městským státním zastupitelstvím, přičemž ÚS mimo jiné konstatoval jakési zadostiučinění, jež bylo poskytnuto tím, že městské státní zastupitelství v rámci dohledu shledalo pochybení policejních orgánů.

Zásah Evropským soudem pro lidská práva

Stěžovatelka se po neúspěchu před ÚS obrátila na Evropský soud pro lidská práva (ESLP) [1], u kterého se svou stížností proti České republice ve věci sexuálního napadení knězem uspěla. Ve svém rozhodnutí ESLP shledal porušení zákazu špatného zacházení [2] a práva na respektování soukromého života [3], jež ČR vyplývají z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Dospěl přitom k závěru, že Česká republika vykládala právní úpravu nekonsensuálních sexuálních aktů a zásahů do tělesné a morální integrity jednotlivce nepřiměřeně restriktivním způsobem.

Soud zdůraznil, že stát je nositelem pozitivního závazku nejen takové jednání kriminalizovat, ale též zajistit jeho účinné a nestranné vyšetření a případné stíhání. Příslušné orgány jsou povinny důsledně prověřit všechna relevantní tvrzení oběti a usilovat o úplné objasnění skutkového stavu, včetně identifikace odpovědných osob. Jen tak lze zabránit vzniku dojmu faktické tolerance obdobného jednání a současně garantovat reálnou ochranu základních práv.

Ačkoliv se ESLP nevyjádřil k otázce trestní odpovědnosti kněze, jelikož tato otázka přesahuje rámec jeho pravomoci, shledal v dané věci porušení základních práv stěžovatelky. V návaznosti na toto zjištění jí přiznal spravedlivé zadostiučinění ve formě náhrady nemajetkové újmy za utrpěné útrapy a úzkosti spojené jak s jednáním pachatele, tak s absencí účinného trestního stíhání.

Jak rozhodl ÚS v obnoveném řízení?

ÚS zohlednil závěry ESLP a shledal, že OČTŘ svým postupem porušily právo stěžovatelky na účinné vyšetřování, jež vyplývá z práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na respektování soukromého života. Současně zrušil sdělení městského státního zastupitelství a usnesení policie a vrátil ji k dalšímu řízení s tím, že svým nálezem nijak nepředjímá závěry o případné trestní odpovědnosti podezřelé osoby.

Jedna třetina  pléna ÚS [4] však uplatnila k nálezu odlišné stanovisko. Ústavní soudci s odlišným stanoviskem vyjádřili nesouhlas s procesním postupem většiny a namítli, že rozhodnutím ve prospěch stěžovatelky došlo k excesu. Podle disentujících soudců totiž stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonem předvídané procesní prostředky ochrany svých práv, když nepodala stížnost proti usnesení o odložení věci. Za této situace disentující soudci upozorňují, že ÚS porušil Ústavu, dopustil se svévole, vyvolal pochybnosti o své nestrannosti a riskuje ztrátu autority.

Dopady nálezu Ústavního soudu a jeho význam pro obdobné případy

ÚS ve svém nálezu konstatoval, že postup OČTŘ při prověřování podezření ze znásilnění vykazoval závažná pochybení, jež ve svém důsledku vedla k tzv. sekundární viktimizaci [5]  poškozené. Ve svém odůvodnění podrobně identifikoval konkrétní deficitní momenty vyšetřování, zejména nedostatečně citlivý přístup k výpovědi poškozené a absenci adekvátního zohlednění specifik sexuálního násilí. Současně ÚS formuloval několik zásad a interpretačních vodítek pro budoucí praxi dotčených orgánů, která mohou přispět k posílení ochrany obětí sexuálního násilí v trestním řízení.

Soud akcentoval povinnost OČTŘ aplikovat existující právní úpravu způsobem, jenž reflektuje zvláštní zranitelnost obětí sexuálních trestných činů, a to v souladu s ústavněprávními požadavky na ochranu lidské důstojnosti, osobní integrity a práva na účinné vyšetřování, čímž se mají OČTŘ v co nejvyšší míře vyhnout právě výše zmiňované sekundární viktimizaci obětí. ÚS konstatoval nepřípustnost očerňování obětí, přenášení viny za sexuální násilí na oběti či bagatelizaci jejich újmy. Zmínil i nutnost schopnosti OČTŘ posuzovat skutkové okolnosti případu i z hlediska oběti, nikoliv pouze z hlediska podezřelého. V neposlední řadě je navíc povinností OČTŘ veškerá tvrzení a důkazy prošetřit natolik důsledně, aby o skutkových okolnostech nebyly žádné pochybnosti. Je stěžejní, aby z odůvodnění rozhodnutí dotyčného orgánu vyplývalo, která konkrétní skutková tvrzení se v průběhu dokazování potvrdila či vyvrátila, a zda závěry nenaplňují znaky skutkové podstaty některého z trestných činů.

Jak ostatně zdůraznil i ÚS, samotná existence trestněprávní úpravy ochrany obětí neznamená naplnění pozitivních závazků státu vyplývajících z mezinárodních úmluv. Rozhodující je, zda jsou tato ustanovení v praxi efektivně aplikována, a to včetně zohlednění okolností každého jednotlivého případu. Přijetí zákona, který zůstane jen na úrovni formální deklarace bez řádné implementace, může totiž důvěru obětí v právní stát podkopat dokonce zásadněji než samotná absence takové právní úpravy. 

Tento nález by měl přispět k posunu způsobu řešení těchto případů v ČR směrem k vyšším standardům citlivosti a profesionality, odpovídajícím specifické povaze sexuálně motivovaných deliktů, a ke snížení projevů sekundární viktimizace. Ideálním stavem je procesní prostředí, v němž oběti nebudou vystaveny pochybnostem o smyslu podání oznámení, o řádném a nestranném prověření jejich tvrzení ani o tom, zda jejich výpovědi bude přiznána patřičná váha.

Zároveň je však třeba realisticky připustit, že samotné rozhodnutí nemůže představovat zásadní zlom, neboť proměna dané oblasti nepředstavuje proces, který by mohl být náhle transformován jediným nálezem. Přesto je tento nález bezpochyby významným krokem směřujícím k posílení ochrany obětí sexuálního zneužívání a ke zvýšení standardů procesních postupů při řešení těchto trestných činů.

 

Poznámky

[1] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. prosince 2024 ve věci č. 10145/22, Y proti České republice.

[2] Čl. 3 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod

[3] Čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod

[4] Disentní stanovisko uplatnili ústavní soudci Tomáš Langášek, Milan Hulmák, Veronika Křesťanová, Dita Řepková a Jan Wintr.

[5] Sekundární viktimizací se rozumí situace, kdy je oběť po primárním zásahu do své integrity vystavena dalšímu traumatizujícímu zacházení v důsledku necitlivých či nevhodně nastavených procesních postupů a dochází tak k opětovnému prožití traumatu v rámci samotného trestního řízení.

Zdroje

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Získáno z https://www.echr.coe.int/documents/d/echr/convention_ces. 

Nález Ústavního soudu ze dne 7. ledna 2026, sp. zn. Pl. ÚS 27/25. Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Y. proti ČR - účinné vyšetřování znásilnění a sexuálního nátlaku ze strany duchovního. Získáno z https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=Pl-27-25_2 . 

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. prosince 2024 ve věci č. 10145/22, Y proti České republice. Získáno z https://mezisoudy.cz/databaze-judikatury/detail-rozhodnuti/9d4c7bc7-b8ed-11ef-be17-005056b43026_y.

Kamila Abassi (2026, leden). Policie musí došetřit nahlášené jednání kněze, které by mohlo naplňovat znaky znásilnění [tisková zpráva]. Získáno z https://www.usoud.cz/aktualne/policie-musi-dosetrit-nahlasene-jednani-kneze-ktere-by-mohlo-naplnovat-znaky-znasilneni.

Ústavní soud (2026). Otázky a odpovědi k nálezu Ústavního soudu ve věci práva na účinné vyšetřování oběti možného znásilnění ze strany kněze (nález sp. zn. Pl. ÚS. 27/25). Získáno z https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2026/Ot%C3%A1zky_a_odpov%C4%9Bdi_%C3%BA%C4%8Dinn%C3%A9_vyset%C5%99ov%C3%A1n%C3%AD_2026.pdf.

Fotografie

[1] Po rozsudku ESLP rozhoduje v obnoveném řízení před Ústavním soudem plénum, tedy v plném složení všech soudců. Plénum Ústavního soudu, autor: Lukáš Dolíhal, zdroj: Ústavní soud.