Letos si připomínáme kulaté 80. výročí konce největšího válečného konfliktu, který nezvratně změnil nejen politické poměry celého světa, nýbrž i náhled lidstva na sebe samo. Postačí uvést, že OSN je „dítětem“ této války, aby bylo zřejmé, že atmosféru poválečných poměrů stále dýcháme. Jedním ze základních kamenů nových poměrů měl být i vznik systému mezinárodní ochrany lidských práv. Duševní i duchovní otřes, který po bezprostředním konci války lidstvo při alespoň částečném odhalení jejích projevů zažilo, vyvolal pochopitelnou snahu vytvořit nástroje, kterými by se dalo opakování podobné systematické brutality zabránit.

První nástroje měly retribuční povahu. Bezprecedentní porušování lidských práv bylo sice jen jedním z bodů obžaloby v hlavním procesu konaném s nacistickými zločinci v Norimberku, přesto však v očích širší veřejnosti zanechalo nejsilnější (ne-li jediný) otisk pro pochopení smyslu a legitimizaci tohoto tribunálu. V soudní síni poprvé promítané filmové záběry nechvalně známých hrůz z koncentračních táborů se do povědomí světové veřejnosti musely zapsat více než polemiky o porušování válečného námořního práva.

Na poli „normotvůrném“ lze hned po válce pozorovat všeobecnou snahu dát pošlapávaným lidským právům institucionální ochranu. V roce 1948 OSN přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv, která již ve své preambuli odkazuje na popsanou historickou zkušenost tak, že  „zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbavení strachu a nouze, se budou těšiti svobodě projevu a přesvĕdčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu.“ Na evropském kontinentu následovalo přijetí Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v roce 1950.

Lidskoprávní dokumenty, vnímané občas jako projev kulturního kolonialismu ve válce zvítězivšího Západu, se nepochybně staly jedním z institucionálních pilířů současného světa. Základní mocenské rysy dnešní společnosti jako nezávislost soudů, férové volby nebo novinářské svobody nachází svou právní ochranu právě v nich. Na posledně uvedeném institutu svobody projevu novinářů, který je podle ESLP základním a neodmyslitelným kamenem demokratické společnosti[1], chceme ukázat jistý paradox tehdejší doby, v níž jedna ruka státu vytvářela novou lidskoprávní etiku zakotvující široká novinářská privilegia jako prevenci systematického bezpráví, aby druhá ruka tehdejší moci vynášela nad novináři píšícími pro nacistický režim tresty smrti. 

V mezinárodním měřítku je nejznámějším případ Julia Streichera, který byl popraven v Norimberku jako vydavatel nejhoršího antisemitského plátku. K podobným procesům však došlo i v Československu. Přitom si sami novináři v ČSR byli vědomi toho, že největší procento ze všech vězňů nacistického režimu tvořili právě oni. V poválečné ČSR byl zřejmě nejznámější novinářskou obětí okupace Julius Fučík, z jehož nejznámějšího díla, jsme si v pozměněné podobě vypůjčili název tohoto článku[2]. 

Jedinečným zdrojem našeho poznání je v tomto směru kniha Evy Janečkové[3], která poskytuje historickou analýzu série procesů s tzv. aktivistickými novináři. My bychom se nyní chtěli krátce zastavit nad trestními a lidskoprávními aspekty zejména toho, z čeho byli tzv. aktivističtí[4] novináři obžalováni a jak na to tehdejší ČSR reagovala. Toto poznání považujeme za aktuální nejen ve světle oslav výročí porážky nacismu, nýbrž i nových zapálených debat o postavení novinářů a toho, jak se určitá média v českém veřejném prostoru chovají. Jakékoliv konkrétní srovnání chování odsouzených a současných novinářů ponecháváme na čtenáři.

Během let 1946 a 1947 bylo před speciální Národní soud (zřízený pro procesy podle tzv. retribučních dekretů) postaveno šest známých aktivistických novinářů (mezi ně nejsou započítáni novináři, kteří byli odsouzeni za přímou udavačskou spolupráci s nacistickými represivními orgány). Šlo vesměs o šéfredaktory tištěných médií, která psala články podle „německých not.“ S výjimkou jednoho (E. Vajtauera, jehož osud po květnu 1945 není znám, a byl proto souzen v nepřítomnosti) byli všichni bezprostředně po válce zatčeni. Potenciálně matoucí název „sedmička“ do skupiny zahrnuje i Karla Lažnovského, kterého však již během války otrávil speciálně připravenými chlebíčky předseda protektorátní vlády v zápletce hodné akčního filmu. Nacisté následně z tohoto novináře udělali mučedníka říšské myšlenky a pojmenovali po něm dnešní Rašínovo nábřeží.

Přestože bylo možné čekat silný důkazní materiál (články samotných obžalovaných), musel se soud vypořádat s trvající obhajobou, podle které byl „aktivismus“ způsob, jaký považovali obžalovaní za nejlepší k přežití co největšího množství lidí. Jinak řečeno, během protektorátu bylo jejich úmyslem okupanty uspokojovat „žvaněním“ do novin, avšak vedle toho zajišťovat klid v zemi a zachránit co největší množství lidí. Zazněla dokonce obhajoba, že uklidňováním nacistů oslavnými články vznikalo prostředí, ve kterém se více dařilo odboji. Podle obžalovaných bylo rovněž důležité, aby noviny zůstaly v jejich rukou, neboť jinak hrozilo, že je přeberou přímo okupanti anebo jejich aktivní čeští podporovatelé (známé byly spory mezi aktivisty a tzv. vlajkaři). Konečně obžalovaní, v duchu i dnes se objevujících názorů, namítali, že jako novináři chtěli psát dialekticky a často v nadsázce, aby si čtenář mohl vybrat „to či ono“.

Soud se však s žádnými jejich námitkami neztotožnil. V sérii rozsudků shledal všech šest obžalovaných vinných zločiny proti republice a proti konkrétním osobám a odsoudil čtyři k trestu smrti a dva zbývající k dlouhým trestům odnětí svobody. Polemika, do níž se soud s obžalovanými novináři pustil, je i dnes cenným dobovým příspěvkem k možnému chápání role novinářů ve společnosti a jejich svobod.

Nejprve si krátce uveďme, čeho se podle soudu všichni dopouštěli. Mezi jejich hříchy soud zařadil hrubé „fixlování s dějinami“ a veřejnou podporu dějinných mýtů o československém národě. Útočili na demokracii a ČSR. Rozšiřovali lži o Židech a dále „devalvovali“ představitele spojenců, zejména SSSR. Nejhrubším způsobem napadali prezidenta republiky jako symbol státnosti a šťastné národní budoucnosti. Naproti tomu chválili opatření okupantské vlády a říšských myšlenek. Podporovali rovněž kolektivní vinu rodin, spolků a politických stran. Schvalovali a omlouvali popravy a snažili se k aktivismu přesvědčit ostatní.  Tím vším přispívali ke „zmalomyslnění národa“ ve snaze rozvracet jeho „mravní, národní a státní vědomí“.

Jejich motivaci soud shledal v kombinaci strachu a prospěchářství. Vinu dovodil přímo z textu článků, které podle něj prokazují skutečné úmysly obžalovaných. Jako novináři měli být znalci cítění a přání národa a svou činnost upravit podle přání jeho většiny. Strach z okupantů nemohl být podle soudu ani příliš polehčující okolností, neboť obžalovaní měli možnost ze svých pozic odejít, službě nepříteli se nepropůjčit a nepodkopávat tím snahu národa po svobodném státu.

O charakteru tohoto druhu procesu svědčí i rychlost výkonu rozsudku. Všechny tři tresty smrti pro přítomné obžalované byly vyměřeny dne 22. 4. 1947 zhruba o půl jedné. Obžalovaní neměli možnost odvolání, mohli pouze požádat o milost a odklad popravy o jednu hodinu. Jednomu z nich prezident republiky změnil trest smrti na doživotní žalář. Další dva byli téhož dne ve čtyři hodiny odpoledne popraveni.

Na proces je pochopitelně nutné nahlížet optikou tehdejší poválečné společenské atmosféry. Za zajímavé však považujeme, že se obžalovaných ani zdaleka nezastali v novinách jejich kolegové (v procesech jinak často svědčící v jejich prospěch), očekávající od budoucnosti širokou paletu novinářských svobod. Historikové považují za úspěch, že alespoň dvoje noviny (z několika desítek) ctily během procesů presumpci neviny. Tehdejší média naopak kritizovala malý zájem veřejnosti (soudní síň byla poloprázdná), která již byla poválečnými procesy zřejmě trochu „unavena“, resp. dávala přednost procesům zajímavějším. 

My zmíněné procesy považujeme za zajímavou připomínku tohoto, z jakých méně známých kořenů před 80 lety začal systém lidských práv vyrůstat. To, co je dnes považováno za nezpochybnitelné (ba dokonce nezbytné) subjektivní právo („napadání prezidenta republiky“ nebo „fixlování s dějinami“), bylo pro poválečnou demokracii deliktem hodným trestu smrti. Nahlížíme-li na současnost jako na probíhající hybridní informační válku, může se současná právní ochrana osob přispívajících do veřejného prostoru jevit naopak extrémem opačným.

 

Poznámky

[1] Viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Goodwin proti Spojenému království ze dne 27. 3. 1996, č. 17488/90.

[2] K historickému kontextu jeho díla viz https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce/julius-fucik-historicky-kontext/ 

Fotografie

Pamětní deska na Kounicových studentských kolejích. Autor a zdroj: Lucie Nechvátalová.