ÚS se již v minulosti vyjádřil k otázce, zdali má oběť trestného činu právo na potrestání pachatele. Doposud však byla odpověď záporná. Relativně pozitivní vývoj práva na účinné vyšetřování jak v judikatuře ESLP, tak v judikatuře ÚS ji následující otevírá prostor pro další diskusi. Jak ÚS přispěl k dosavadní rozhodovací praxi tentokrát? Dočkají se (nezletilé) oběti znásilnění přiznání práva na potrestání pachatele?

Právo na potrestání pachatele…

O právu na účinné vyšetřování jste se již mohli dočíst například v posledním bulletinu (viz Bulletin duben 2025, str. 36). Nabízí se otázka, zdali existuje i právo oběti trestného činu na potrestání pachatele. Judikatura Ústavního soudu (ÚS) byla doposud v tomto směru zdrženlivá a právo poškozeného na potrestání pachatele nedovozovala.

K tomu lze uvést usnesení II. ÚS 821/20, ve kterém ÚS shrnul, že „v trestním řízení nejde primárně o věc poškozeného a jeho právo na potrestání pachatele, nýbrž o povinnost státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné“. Dále v usnesení IV. ÚS 140/24 ÚS v kontextu majetkové trestné činnosti vyloučil, že by v daném případě právo na účinné vyšetřování zakládalo právo na potrestání pachatele.[1]

S podobnými závěry se lze setkat i u přestupkového řízení. ÚS tak např. ve svém usnesení II. ÚS 345/01 konstatoval, že, a to vzhledem k tomu, že stíhání a případné potrestání pachatele správního deliktu je vztahem mezi ním a státem, neexistuje „ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána“.[2]

Klíčovým pro další vývoj je závěr Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci M.G. proti Litvě, kde shledal, že uložit příliš mírný trest za znásilnění nezletilého je v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Uvedl zde následující: „Ačkoli neexistuje absolutní povinnost, aby všechna trestní stíhání skončila odsouzením nebo uložením určitého trestu, vnitrostátní soudy by neměly za žádných okolností dovolit, aby závažné útoky na fyzickou a duševní integritu zůstaly nepotrestané, nebo aby byly závažné trestné činy potrestány příliš mírnými tresty“.

Čerstvá věc před ÚS

Ve svém čerstvém nálezu [3] ÚS poskytl poněkud kontroverznější příspěvek k výše nastíněnému judikaturnímu vývoji. Na případu nezletilé dívky (stěžovatelka) znásilňované partnerem její matky (obžalovaný)  shledal, že Krajský soud v Brně (KS) porušil její právo nebýt podrobena nelidskému a ponižujícímu zacházení. I přes vyslovení porušení stěžovatelčiných práv však napadené rozhodnutí nakonec nezrušil.

Obžalovaný matky byl nejprve okresním soudem shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu znásilnění a rovněž i přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií. Toho se dopustil tím, že si pořídil videonahrávku pohlavního styku mezi ním a nezletilou stěžovatelkou (nejspíš již ve věku šestnácti let stěžovatelky). Následovně ji opakovaně (až pětkrát týdně) nutil k pohlavnímu styku pod pohrůžkou zveřejnění fotografií či dané videonahrávky. Stěžovatelka nakonec otěhotněla, a to před dosažením plnoletosti.

V reakci na odvolání obžalovaného KS pod zrušil výrok o způsobu výkonu trestu. KS výkon trestu podmíněně odložil a vyslovil nad obžalovaným dohled, jelikož shledal, že „u obviněného existovala reálná naděje, že účelu trestu bude dosaženo bez přímého výkonu ve věznici“. Jedním z důvodů zde bylo nedostatečně podložené tvrzení, že první krok vedoucí k pohlavnímu styku měla učinit stěžovatelka. Toto rozhodnutí pak stěžovatelka napadla ústavní stížností.

V mezičase však ÚS řízení přerušil, jelikož ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona Nejvyššímu soudu (NS) proti napadenému rozsudku. NS pak rozhodl, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon ve prospěch obviněného.[4] K tomu shledal, že KS zcela nevhodně vyhodnotil závažnost spáchaných trestných činů. KS dle NS vinu navíc částečně, a to nesprávně, přenášel na stěžovatelku. ÚS v návaznosti na rozhodnutí NS rozhodl o pokračování v řízení o ústavní stížnosti.

Argumentace ÚS

Ve stručnosti ÚS napadené rozhodnutí KS nezrušil s ohledem na následující skutečnosti: I) právo nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení má pouze procesní charakter; II) přímý právní vztah mezi poškozeným a obviněným není v trestním právu dán; III) nelze bez dalšího upřednostňovat ochranu základních práv oběti před základními právy obviněného; IV) oběť trestného činu nemá základní právo na (dostatečné) potrestání pachatele trestného činu.

ÚS zde zohlednil vývoj v judikatuře ESLP ohledně práva na účinné vyšetřování a požadavků „na trestání závažných útoků na fyzickou a duševní integritu oběti“. Uzavřel však, že v dané věci těmto závazkům odpovídá „právo na pečlivé posouzení všech okolností“ a „dostatečné a přesvědčivé odůvodnění ospravedlňující uložení podmíněného trestu“. Čili zde přímo nefiguruje právo oběti trestného činu na potrestání pachatele.

ÚS nijak nepopřel, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. V podstatném rozsahu se také ztotožnil se závěry NS, nicméně poukázal i na potřebu brát ohled na základní práva obviněného. Zdůraznil, že „[e]xistence pozitivního závazku automaticky nevede k pozastavení negativních závazků“. Uvedl, že klíčovou je zde celosystémová promyšlená reakce, která nemůže spočívat pouze v aktivitě trestních soudů s podporou ÚS suplujícího nejvyšší soud v rámci kontroly adekvátnosti trestů.

Obsáhlé odlišné stanovisko

Skupina celkem čtyř ústavních soudkyň spolu s jedním soudcem (skupina) k nálezu podala své odlišné stanovisko. V něm poukázala na to, že se ÚS dostatečně nevypořádal s námitkami stěžovatelky nad rámec „pouhého“ porušení jejího práva nebýt podrobena nelidskému a ponižujícímu zacházení (z procesního hlediska). ÚS se tak měl skrze své rozhodnutí nezrušit napadené rozhodnutí odchýlit od jeho dosavadní judikatury. Nadto skupina dodala, že ÚS dostatečně neodůvodnil, proč v daném případě upřednostnil právní jistotu před ochranou základního práva.[5]

Skupina tak upozornila na to, že se ÚS dostatečně nevypořádal s námitkami stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na ochranu lidské důstojnosti a soukromí. Krajský soud měl dle skupiny stěžovatelku redukovat na pouhý objekt svého posuzování, a navíc o ní skrze své odůvodnění zveřejnil nepodložená tvrzení.

K možnosti zrušení výroku o trestu pomocí „vtažení“ poškozené do trestněprávního vztahu mezi státem a obviněným skupina zdůraznila, že i přesto, že „přímý právní vztah mezi poškozeným a obviněným v trestním právu není dán“, platí, že se poškození „mohou u trestních soudů dovolávat svých zákonných i základních práv vůči státu, což může mít nepřímý dopad do právní sféry obviněného“.

Skupina vznesla otázku ohledně budoucí aplikace závěrů ÚS. Má být výsledkem to, že „nelze k ústavní stížnosti oběti zrušit rozhodnutí o trestu nikdy“? Dle skupiny zatím nelze učinit definitivní odpověď. Podstatnou pro tento závěr je však skutečnost, že ÚS ve svém nálezu neposkytl přímou odpověď. Je tedy otázkou, do jaké je tento krok příznivý.

Skupina vyslovila neblahou předzvěst, že „nález poukazující na procesní systémové limity trestní spravedlnosti údajně omezující a bránící poskytnutí ústavní ochrany základním právům obětí, žádoucí důvěru neposílí“.

 

Poznámky

[1] ÚS se takto vypořádal s odkazem stěžovatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 10. 2008 ve věci Blumberga proti Lotyššsku, č. stížnosti 70930/01.

[2] Dále lze zmínit rozsudek NSS č.j. 2 As 134/2011–200, ve kterém vyloučil možnost kolize práva na nezávislý a nestranný výkon soudní moci s právem na potrestání pachatele přestupku., jelikož takové právo dle něj neexistuje.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 19. března 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24. Dostupné z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2025/Pl._%C3%9AS_17-24_AN_v%C4%8D_disentu.pdf.

[4] NS sám konstatoval, že KS udělil obviněnému excesivně mírný trest.

[5] Skupina rovněž poukázala na nedostatečné rozlišování ÚS dvou dílčích aspektů posuzování toho, zdali je trest excesivně mírný: I. trest musí být dostatečně odůvodněný; II. teprve poté lze posuzovat, zdali je excesivně mírný, tj. zcela nepřiměřeně nízký.

Zdroje

Dimun, P. (2024, duben). Soud se dopustil excesů proti pravidlům právního státu, namítá ústavní stížnost v případu podmínky za znásilnění. Dostupné z: https://www.ceska-justice.cz/2024/04/soud-se-dopustil-excesu-proti-pravidlum-pravniho-statu-namita-ustavni-stiznost-v-pripadu-podminky-za-znasilneni/.

Nález Ústavního soudu ze dne 19. března 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24. Dostupné z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2025/Pl._%C3%9AS_17-24_AN_v%C4%8D_disentu.pdf.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2013, č. j. 2 As 134/2011-200. Dostupné z: https://vyhledavac.nssoud.cz/DokumentOriginal/Text/628811.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. února 2024, č. stížnosti 6406/21. Česky dostupné například z: https://eslp.nsoud.cz/vyber/22057/.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2001, sp. zn. II. ÚS 345/01. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/uscr/ii-us-345-01.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2020, sp. zn. II. ÚS 821/20. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=111583&pos=6&cnt=7&typ=result.

Fotografie

Budova Ústavního soudu. Ústavní soud focený večer, autor: Jakub Dubják.