Dopis hlav devíti států EU, které žádají „novou a otevřenou debatu o výkladu Evropské úmluvy o lidských právech“ se zřetelem na migraci, vyvolal v mezinárodním společenství obavy z oslabení rovnosti a univerzality lidských práv, hrozbu politizace soudu a ohrožení právního státu.

Dopis

Dne 22. května 2025 vydala koalice devíti evropských států, vedená Dánskem a Itálií, otevřený dopis, v němž vyzývá k posunu v interpretačním přístupu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) v oblasti migrace v případech týkajících se nelegální  migrace a vyhošťování cizinců, kteří se dopustili trestných činů

Dopis byl zveřejněn na závěr bilaterálního setkání mezi dánskou premiérkou Mette Frederiksen a italskou premiérkou Giorgiou Meloni. K dopisu se připojilo také dalších sedm členských států EU: Rakousko, Belgie, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko a Česká republika. Přestože Dánsko vede sociálnědemokratická vláda, její migrační politika je označována za „mimořádně restriktivní“. Stejně tak Meloniová od jejího nástupu do úřadu v roce 2022  prosazuje tvrdý postup proti migraci.

Dopis začíná opětovným potvrzením odhodlání signatářů hájit „evropské hodnoty, právní stát a lidská práva“, přičemž tento závazek vychází z myšlenky „nedotknutelné důstojnosti každého jednotlivce“. Zároveň připomíná význam mezinárodního práva a úlohu klíčových multilaterálních organizací, jako jsou OSN, EU a NATO. Krátce nato však přichází výzva k revizi stávajících pravidel, konkrétně k zamyšlení nad tím, „nakolik mezinárodní úmluvy odpovídají dnešním výzvám“.

Signatáři s odkazem na historické souvislosti tvrdí, že podmínky, za nichž byla Evropská úmluva o lidských právech vytvořena po druhé světové válce, se zásadně liší od situace dnešní Evropy. Za nový a mimořádně složitý problém označují zejména nelegální migraci. Kritizují přítomnost migrantů, kteří se podle nich odmítli integrovat a žijí v uzavřených komunitách mimo většinovou společnost, přičemž naznačují spojitost mezi nelegální migrací a kriminalitou. Jakékoli snahy o zpřísnění migrační politiky proto vítají.

Až v této části dopisu se objevuje zmínka o ESLP, který je zde vykreslen jako překážka v řešení popisovaných problémů. Podle signatářů soudní výklad Úmluvy zašel příliš daleko ve srovnání s původním záměrem jejího přijetí. Zdůrazňují, že ochrana bezpečnosti a pořádku pro „drtivou většinu řádně se chovajících občanů“ musí být na prvním místě.

Z textu vyplývají tři konkrétní požadavky:(i) aby státy měly větší volnost při vyhošťování cizinců, kteří se dopustili trestných činů; (ii) aby měly širší možnosti sledovat osoby, které sice nelze vyhostit, ale dopustily se trestné činnosti; (iii) aby se zvýšila schopnost států bránit se proti zneužívání migrace jako politického nástroje, zejména na hranicích s nepřátelskými státy.

Diskuse

Tento dopis vyvolal značnou odezvu mezi mnoha evropskými odborníky na lidská práva. Byl zevrubně analyzován na odborných právních blozích a rovněž se stal terčem kritiky řady lidskoprávních nevládních organizací, z nichž některé jej označily například za „popření hodnot, které podkopává samotné základy právního státu“. Podle názoru těchto autorů je tento dopis pozoruhodný přinejmenším ve třech ohledech:

Za prvé, je zde odkaz na určitý hodnotový žebříček, který je v rozporu s dosavadním právním výkladem lidských práv:  „Podle našeho názoru je bezpečnost a ochrana obětí a drtivé většiny řádně se chovajících občanů zásadním a rozhodujícím právem. A obecně by měla mít přednost před jinými hledisky.“ Právě toto tvrzení může být nejvíce znepokojivým signálem, který dopis vysílá. Už samotná povaha soudního rozhodování v oblasti lidských práv totiž zahrnuje vyvažování různých práv a zájmů. Žádné jednotlivé právo nemá absolutní prioritu nad jiným a otázky veřejné bezpečnosti a ochrany společnosti do tohoto procesu běžně vstupují. 

ESLP opakovaně uznal, že ochrana obyvatelstva a boj proti kriminalitě představují legitimní cíle, jak ostatně stanoví i více ustanovení samotné Úmluvy, a že státy mají v těchto otázkách určitý prostor k rozhodování. Nicméně jakýkoli zásah musí vždy odpovídat lidskoprávním standardům. Výroky z dopisu, které naznačují, že existují práva nebo lidé nadřazení jiným, jsou v rozporu s klíčovým principem rovnosti práv a lidské rovnosti obecně. Přestože kriminalita představuje vážný a reálný problém, nelze při jejím řešení mimochodem narušovat základní principy lidských práv, nejen kvůli riziku postupného oslabování těchto práv  ale zejména kvůli tomu, že lidská práva musí platit pro všechny, včetně těch, kteří jsou ve společnosti vnímáni jako nejméně hodní ochrany. Skutečnost, že dopis hovoří o tom, že judikatura ESLP chrání v některých případech „nesprávné osoby“ (tj. cizince odsouzené za trestné činy), je v tomto ohledu výmluvná  a z pohledu ochrany lidských práv i potenciálně nebezpečná.

Za druhé, tento dopis lze chápat jako veřejný a přímý zásah, jehož cílem je narušit autoritu Štrasburského soudu. Generální tajemník Rady Evropy Alain Berset na něj reagoval 24. května, kdy připomněl, že ESLP není žádným vnějším subjektem, ale právním pilířem samotné Rady Evropy, instituce, kterou si členské státy samy vytvořily vlastním svrchovaným rozhodnutím. Jak Berset zdůraznil, „zatímco debata je zdravá, politizace soudu není, a v právním státě by žádná soudní instituce neměla čelit politickému tlaku.“ 

Úlohou ESLP není jen vyvažovat mezi státními zájmy a právy jednotlivců, ale především hájit univerzální závazek, který Úmluva představuje. Potvrzení „nedotknutelné důstojnosti jednotlivce“ zde neslouží jako prázdné heslo, naopak tvoří zásadní ochranný prvek proti tendencím vylučovat z ochrany ty, kteří jsou společensky označováni za nehodné či nežádoucí. Princip univerzality lidských práv pak neznamená, že by ochrana některých musela probíhat na úkor jiných, zajišťuje však rovný standard pro všechny a slouží jako bariéra proti svévoli a selektivnímu přístupu. Tím, že byl dopis zveřejněn, daly zúčastněné vlády najevo svůj postoj v rámci širšího evropského právního rámce. Nicméně pokusem o ovlivnění právního výkladu prostřednictvím veřejného tlaku riskují politizaci instituce, jejíž autorita a důvěryhodnost jsou založeny právě na její nezávislosti.

Za třetí, tento dopis podává zkreslený obraz judikatury ESLP. Rozhodovací praxe ESLP v oblasti migrace totiž historicky staví na respektu k suverenitě států jako na výchozím principu. Tento princip lze omezit jen výjimečně a pouze za pečlivě stanovených podmínek. Případy týkající se migrace proto zpravidla začínají potvrzením suverénního práva členských států regulovat vstup a pobyt cizinců.

Mezi nejvýznamnější rozhodnutí ESLP v oblasti migrace patří například Soering proti Spojenému království (1989), v němž ESLP zakázal vydání stěžovatele do země, kde by mu hrozilo nelidské či ponižující zacházení. Je však nutné zmínit, že zásada non-refoulement (zákaz vracení migrantů), která byla v tomto případě aplikována, nepředstavuje standard, ale spíše výjimečné pravidlo. Tato zásada se totiž uplatní pouze tehdy, hrozí-li reálné riziko závažného porušení základních práv, například porušení zákazu mučení či práva na život. V ostatních situacích se práva migrantů zpravidla vyvažují s důvody veřejného pořádku a národní bezpečnosti.

Ve světle často opakované kritiky, že Úmluva brání vyhošťování nebezpečných pachatelů, je přitom důležité připomenout, že ESLP v řízeních vedených podle článku 8 (právo na soukromý a rodinný život) zpravidla poskytuje vnitrostátním orgánům značný prostor pro uvážení. Děje se tak zejména prostřednictvím tzv. procesního přezkumu, v jehož rámci Soud klade důraz především na kvalitu a důkladnost rozhodovacího procesu v daném státě – nikoli primárně na hmotněprávní výsledek.

Od rozhodnutí ve věci Ndidi v. Spojené království z roku 2017 se ESLP opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že pokud dojde ke střetu mezi právem migranta na soukromý a rodinný život a veřejným zájmem na jeho vyhoštění, musí pro zásah Soudu existovat „závažné důvody“, aby mohl přehodnotit rozhodnutí vnitrostátních orgánů. Tento přístup však předpokládá, že vnitrostátní instituce posoudily případ podle zásad stanovených judikaturou Soudu a řádně zvážily zájmy jednotlivce v kontextu ochrany veřejnosti jako celku.

 

Zdroje

Buyse A. (2025, květen, 23). Nine States Call for 'Open-Minded Conversation' on ECHR and Migration. Získáno z: https://www.echrblog.com/2025/05/nine-states-call-for-open-minded.html.

Çalı B. (ed). (2021). Migration and the European Convention on Human Rights. Migration and the European Convention on Human Rights. Oxford: Oxford University Press.

Chinnéide, H. a Sevrin E. (2025, červen, 17). Restoring Balance: A Critical Response to the Open Letter on Migration and Human Rights [příspěvek na blogu]. Získano z: https://strasbourgobservers.com/2025/06/17/restoring-balance-a-critical-response-to-the-open-letter-on-migration-and-human-rights/. 

Hilpold, P. (2025, květen, 30 ). Challenging Strasbourg [příspěvek na blogu]. Získáno z: https://verfassungsblog.de/may-2025-letter-and-the-pushback-against-the-european-court-of-human-rights/.

Steininger, S. (2025, červen, 2). What Are Human Rights For? [příspěvek na blogu]. Získáno z: https://verfassungsblog.de/letter-human-rights-european-court-migration/.