V prosinci oslavilo naše Centrum 16. narozeniny. Za dobu své existence jím prošlo více než 200 stážistů, převážně studentů právnických fakult. Hlavní náplní Centra byla od samého počátku osvětová činnost o vývoji lidských práv a demokracie, zejména prostřednictvím odborně-popularizačních článků publikovaných v Bulletinu lidských práv. Za uplynulých 16 let vydalo Centrum okolo 160 Bulletinů s více než dvěma tisíci články. Mohlo by se proto zdát, že společnost je již v této oblasti dostatečně informovaná a dalších osvětových aktivit není třeba – je tomu ale skutečně tak? Jaké výzvy dnes stojí před společností i samotným Centrem? Na to jsme se zeptali jeho zakládajících členů: Huberta Smekala, Ladislava Vyhnánka, Lubomíra Majerčíka a Lukáše Hodera.

O vzniku Centra

1. Začněme otázkou k samotnému založení Centra. Jak vlastně tento nápad vznikl? Pamatujete si, kdy nebo při jaké příležitosti to bylo a v čí hlavě se tato myšlenka zrodila?

Na podrobnosti si dnes už asi nikdo nevzpomene. Bylo to v době, kdy jsme se všichni čtyři pokoušeli o doktorské studium, takže jsme měli plno času. Spojovaly nás také společné zájmy a frustrace z toho, jak se v běžném tisku píše o některých tématech. Případně se o nich nepíše vůbec. Viděli jsme, jak lidskoprávní centra fungují v zahraničí a chtěli jsme se dopracovat k podobnému modelu. Od začátku u nás fungovala směs elánu, optimismu a naivity. Postupně jsme poznávali klasický akademický provoz a zjišťovali, že pro existenci podobných center, zaměřených na popularizaci tématu, není úplně prostor. 

2. Jak těžký byl samotný proces vzniku? Jak se budovala důvěra a institucionální zázemí?

Zázemí jsme neměli žádné, scházeli jsme se „po hospodách“ nebo u Ladi Vyhnánka na terase. Ze začátku jsme ani nebyli spolkem. Záštitu jsme hledali na půdě Fakulty sociálních studií MU. Důvěru měl poskytnout už onen honosný název centra. Získávali jsme si ji ale i tím, že jsme na konference zvali uznávané odborníky a v Bulletinu otevírali témata, kterým se věnoval málokdo. Nějaký čas jsme fungovali pod Mezinárodním politologickým ústavem, ale ten se poté chtěl profilovat jako čistě výzkumná instituce. Podobně naše občasné konverzace s Právnickou fakultou nevedly k žádnému institucionálnímu provázání. Jak FSS, tak Právnická fakulta nám každopádně poskytovaly prostory třeba ke konferencím, za což jim patří velký dík.

Velmi nám pomáhaly malé granty Masarykovy univerzity na podporu studentské činnosti. Měli jsme internetové stránky, sazba Bulletinu taky něco stála, provoz Centra zkrátka vyžadoval určité prostředky. Bohužel, tyto malé granty časem zanikly a shánění prostředků na provoz Centra bylo stále složitější. My jsme samozřejmě dělali vše na čistě dobrovolné bázi a ve volném čase.

3. Jaký jste si vytkli na počátku cíl? Naplnilo ho Centrum?

Často jsme si jen chtěli svolat konferenci k tématům, která nás osobně zajímala. To se vždy lépe řeší pod oficiálnější hlavičkou než jednotlivě. Také se nám zdálo, že vedle „grassroot“ aktivistických organizací je v ČR dost prostoru i pro akademičtější think-tank v oblasti lidských práv. Obecně jsme se snažili o prohloubení zájmu o téma lidských práv. To se snad podařilo. Moderní manažeři by z nás asi radost neměli, žádné přesné, měřitelné termínově specifikované ambice jsme si nedefinovali. Vždy jsme měli obrovské štěstí na skvělé stážisty a stážistky, kteří nám dodávali nápady a elán. Navíc nám přály velké tuzemské lidskoprávní osobnosti. Hned na jednu z našich prvních větších akcí k Evropské úmluvě přijeli z Prahy Vít Schorm s Jiřím Kmecem a v aule FSS nebylo volného místa. Podobně, když dorazili Robert Fremr či Veronika Bílková a Pavel Šturma. Veronika Bílková a Kateřina Šimáčková psaly pro Bulletin o jednáních Benátské komise, to také byla velká věc. Podařilo se nám rovněž propojit světy FSS a práv či akademie a praxe. Naše akce navštěvovali lidé z brněnských soudů. V neposlední řadě, jak už jsme vyzdvihovali naše stážisty, tak někteří z nich zaujali soudce vrcholných soudů a poté u nich působili jako asistenti. Pavel Molek pak Centrum nazval “lidskoprávním inkubátorem”.

4. Kdybyste dnes zakládali Centrum znovu, udělali byste něco jinak?

Myslím, že ne. Neměli jsme ambice tvořit impaktovaný žurnál nebo finančně silnou nevládku. Kdybychom toto chtěli řešit od začátku, tak bychom možná ani nikdy nevznikli. Rozhodující bylo přátelství mezi všemi, kdo se na chodu Centra podíleli, společné hodnoty a prvotní nadšení. Samozřejmě by bylo krásné, kdyby se nám podařilo vybudovat profesionální lidskoprávní centrum jako třeba v Utrechtu, kde pracuje řada odborníků na lidská práva. Ale to bylo zcela nereálné. Byli jsme mladí doktorandi s nulovou kapacitou někomu nabízet úvazky. Podařilo se nám propojit s lidskoprávními odborníky, vznikla kniha o lidských právech (Lidská práva v mezinárodních vztazích), která byla používána jako učebnice nejen na FSS, napsali jsme studie pro Úřad vlády či ministerstvo zahraničí, působili jsme v Radě vlády pro lidská práva. A zejména, Centrum zažilo už několik kompletních obměn vedení a stále dělá skvělé věci. To je víc, než v co jsme doufali.

O Bulletinu lidských práv

5. Jak vznikl nápad vydávat Bulletin lidských práv? Bylo to součástí vize Centra už od začátku, nebo se myšlenka zrodila až později?

Bulletin byl od začátku naše vlajková loď. Psali jsme ho pro sebe a troufale ho rozesílali mailem na všechny strany. Chtěli jsme zaplnit mezeru mezi často ne zcela informovanými novinovými články a vzdáleným světem odborných periodik, která reagují na aktuální témata s třeba i dvouletým odstupem.

6. Pamatujete si na první Bulletin lidských práv? Jaké bylo jeho přijetí mezi čtenáři?

ĽM: My vlastně přijetí mezi čtenáři nikdy moc nesledovali. Chtěli jsme přinášet témata, o kterých se nikde nepsalo, ale nás zajímala. Když si ho dnes otevřeme, tak vidíme, jak se už v roce 2009 vyjadřoval k otázkám, které jsou dodnes aktuální – budoucnost Ruska v Radě Evropy, odškodňování za protiprávní sterilizace, vztah USA a ICC, konflikt v Súdánu, omezování svéprávnosti. Neformálně nám několik českých osobností sdělilo, že díky Bulletinu se dozví o tématech, které by se k nim jinak nedostaly. To nás samozřejmě vždy velmi potěšilo.

LV: Pamatuji si, že když jsme Bulletin rozesílali na e-mailové adresy, existovala samozřejmě možnost říci “ne” a odhlásit se z mailing listu. První a poslední, u koho si pamatuji, že této možnosti využil, byl Petr Hájek. To ovšem nijak zvlášť nezamrzí 😊. Ale jinak se Centrum vždy snažilo nepůsobit jednostranně aktivisticky a na konference jsme zvali i hosty, kteří stáli mimo klasický lidskoprávní mainstream. Konec konců taková debata s Romanem Jochem o sociálních právech u kávy o pauze byla zajímavá.

LH: Nad sazbou Bulletinu a grafikou jsem tehdy trávil poměrně dost času, takže to pak byla radost vidět ten výsledek. Celkově bylo zajímavé nejen psát o lidských právech, ale také ta práce okolo, organizovaní akci, hledaní nových témat, zajišťovaní rozhovorů, spolupráce se stážisty atd.,

7. Bulletin za šestnáct let publikoval na dva tisíce článků. Najdete mezi nimi text, na který jste dodnes obzvlášť hrdí?

Je potřeba si uvědomit, že ani my jsme nebyli specialisti na vše, co jsme v Bulletinu pokrývali, velkou část textů psali ještě studenti fakult. Zcela originální však byly naše rozhovory s často mezinárodně uznávanými experty. Cestovali jsme po konferencích a drze se nám dařilo na kus řeči odchytit osobnosti, jako je Roméo Dallaire, Roberto Spano, Peter Tomka, Theodor Meron, Luis Moreno Ocampo, Elena Trendafilova, Mukhtar Mai, Manfred Nowak nebo Petr Pavel ještě jako předseda vojenského výboru NATO. Řada z nich je stále dostupných na webu Centra.

Jak se podle vás proměnila kvalita a styl článků v průběhu let? Odráží to i vývoj samotného Centra nebo generací stážistů?

My jsme hned od začátku zavedli docela přísný systém korektur. V rámci sekce sdílený dokument komentovali všichni členové sekce, poté vedoucí sekce a pak ještě editor Bulletinu. Pak jsme ještě dělali korektury ve vysázeném Bulletinu. Pro stážisty jsme postupně začali pořádat krátké školení, jak psát. Vlastně největší problém nám dělala délka příspěvků. Tlačili jsme na krátké, srozumitelné a úderné, o čemž se ne vždy podařilo autory přesvědčit. Každopádně, obecný přístup, zdá se nám, přetrvává.

8. Jakou roli podle vás hraje Bulletin dnes, v době sociálních sítí a krátkých formátů?

Snad stále stejnou. Chtěli jsme, aby Bulletin shrnoval důležité a zajímavé informace z dané oblasti. Chápeme, že v konkurenci nových klipovitých formátů to je stále těžší, ale jako agregátor lidskoprávních novinek snad Bulletin stále poslouží.

O stážistech

9. Bylo pro Centrum obtížné v počátcích své existence získat stážisty?

Ne, prvotní zájem nás až zaskočil. Hned od začátku se nám podařilo nalákat skvělé stážisty, s mnoha z nich udržujeme i po letech kamarádské vztahy. Centrum byla vždy komunita, možná i tento aspekt mladé studenty lákal.

10. Jaké vlastnosti by podle vás měl mít ideální stážista Centra? A co mu může tato zkušenost do budoucna nejvíce dát?

Zápal, zvídavost, respekt k ostatním, týmovost. Stáž v Centru může otevřít dveře. Víme, že stáž v Centru pomáhala v životopise při různých výběrových řízeních. Stážisté se zlepší v psaní, přístupu k problematice, objeví zajímavé zdroje, vyzkouší si, jak funguje pořádání akcí, komunikují s váženými osobnostmi, ale zejména si vybudují síť kontaktů a stanou se součástí komunity.

11. Máte mezi bývalými stážisty příklady lidí, kteří se výrazně prosadili v oblasti lidských práv či justice?

Plno stážistů, se kterými jsme stále v kontaktu, nadále pracuje v oblasti lidských práv, ať už v justici, v akademické sféře, nevládním sektoru nebo třeba v Kanceláři veřejného ochránce práv. Odvádí tam záslužnou a často i neviditelnou práci. Jestli vás zajímá skutečně někdo viditelný veřejně nebo na mezinárodním poli, tak lze zmínit Kristinu Pelkiö (Horňáčková), diplomatku Stálé míse ČR při OSN v Ženevě, Moniku Marekovou, předsedkyni Amnesty International ČR či Katarínu Šipulovou, bývalou vedoucí Ústavu pro otázky soudnictví PrF MU. Petr Přibyla působil ve vysokých pozicích v misích EU v Africe či na Myanmaru.

Současnost a budoucí směřování Centra

12. Jak byste popsali roli Centra dnes, po šestnácti letech existence? Změnila se oproti původnímu poslání?

Nijak zásadně se nezměnila. Centrum by mělo přispět k šíření informací o přehlížených tématech, pomáhat kultivovat diskusi a vychovávat ke kritickému přemýšlení nad společenským děním v mezinárodních souvislostech.

13. Co považujete za největší úspěch Centra za dosavadní dobu jeho existence?

To, že nadále pokračuje jak v šíření Bulletinu, tak v pořádání zajímavých diskusí na aktuální témata.

14. A naopak — je něco, co se nepodařilo uskutečnit nebo co vás mrzí, že zůstalo jen v plánech?

Finanční stabilita zůstane asi neustálou výzvou pro celý český nevládní neziskový sektor.  

15. Kde byste chtěli vidět Centrum za dalších deset let? Jaké máte vize či sny do budoucna?

Budeme rádi, když si dnešní generace bude Centrum utvářet po svém. Nám se ani nezdálo, že tak dlouho vydrží.

Foto:

Ilustrační obrázek, autor: Centrum pro lidská práva a demokracii.