Ústavní soud se vyjádřil k právu dítěte znát jeho biologického otce. Jedná se o otázku obecně spadající pod právo dítěte znát své rodiče, které se již opakovaně věnoval Evropský soud pro lidská práva. Jaký zájem může dítě mít na tom znát své biologické rodiče i přesto, že má již jiné (právní) rodiče? Jak nakonec ÚS věc rozhodl a čím tedy přispěl do živé diskuse?

(Základní) právo dítěte znát svého biologického rodiče?

Rodině se dostává ochrany ze strany nejzákladnějších právních předpisů. Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod garantuje ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného života. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP) v čl. 8 zakotvuje právo na respektování rodinného života. Nicméně teprve čl. 7 Úmluvy o právech dítěte (ÚPD) výslovně stanovuje, že dítě má „pokud je to možné, právo znát své rodiče“. Pojem rodič však nedefinuje, je tudíž otázkou, zdali se jím myslí biologický rodič.

ČR k čl. 7 ÚPD zaujala výhradu, která se týkala institutu nezrušitelného osvojení v rámci umělého oplodnění. Úmyslem bylo zajistit, že nesdělení jmen biologických rodičů dítěti nebude v rozporu s daným ustanovením. Šínová a Westphalová upozornily na to, že ani ČR nemůže „zcela “ignorovat“ společenskou situaci umožňující zjištění biologického původu dítěte a jeho práva z toho vyplývající“ a biologickým otcům by bez dalšího neměla být brána možnost uplatňovat své rodičovství. [1]

Valc v kontextu EÚLP uvádí, že „relativní povaha práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy […] se vztahuje také k problematice práva dítěte znát svůj původ a okolnosti narození“. [2] Soud tedy do tohoto práva může zasáhnout jen v souladu se zákonem, pokud to je nezbytné v rámci demokratické společnosti, a to například v zájmu ochrany práv a svobod jiných.

Jádro problému aneb nejlepší zájem dítěte

Problematika práva dětí znát jejich biologické rodiče je značně obsáhlá. Pojímá v sobě případy od adopce či umělého oplodnění až po zatajování biologických otců jejich dětem a vice versa. Přímo k otázce nemanželských dětí, o které se stará jejich (právní) otec, který je obvykle také manželem matky. V kontextu dané otázky se lze setkat s názorem, že takové děti „mají právo znát svého biologického otce!“.[3] Jedná se o tzv. putativní otce.[4]

Ve sbornících stanovisek veřejného ochránce práv Rodina a dítě a Rodina a dítě II se lze dočíst, že nečinnost orgánů sociálně právní ochrany dětí může spočívat i v upřednostňování náhradní rodiny před biologickými rodiči. Na důležitost dohledu nad excesy orgánů sociální péče upozornil také Evropský soud pro lidská práva (ESLP) ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii. K biologickým otcům neuvedeným v rodném listě pak sborníky uvádějí, že spadají do okruhu osob dítěti blízkých, „[a] to za předpokladu, že s nimi má dítě citový vztah nikoli přechodného charakteru a je zřejmé, že by nedostatek styku […] pro dítě znamenal újmu“.

Ve věci Novotný proti České republice, kde byl možný zájem dítěte na zjištění identity jeho biologického otce, ESLP uvedl, že „neexistence řízení, které by uvedlo do souladu stav právní se stavem biologickým, je v rozporu s přáním dotčených osob a ve skutečnosti nikomu neprospívá“. ESLP však také ve věci Ilya Lyapin proti Rusku vyzdvihl svůj závěr, že čl. 8 EÚLP rovněž zaštiťuje „existující rodinné vazby mezi manželi a dětmi, o které se fakticky starají“. Tzv. sociální rodič tedy může „převážit“ nad tím biologickým.

Možný zájem dítěte na tom znát pravdu

Zájem dítěte na tom znát jeho biologické rodiče může spočívat v povědomí o jeho zdravotních predispozicích a péči o jeho duševní zdraví, ve snaze vyvarovat se incestu, v jeho zájmu o jeho kulturní identitu a jeho předky, po kterých mohlo podědit společné rysy. ESLP ve věci Jäggi proti Švýcarsku uvedl, že zájem jednotlivce na poznání jeho příbuzných „nikterak věkem neustává, spíše naopak“ a ve věcech Odievre prot Francii a Haas proti Nizozemí řešil i otázku dědických nároků dětí vůči jejich biologickým rodičům.

I děti vězněných rodičů by dle psycholožky Šulové měly mít právo znát svého biologického rodiče. Mají tak možnost poznat jejich chyby a rovněž, že neselhali ve všem neboli spatřit jak jejich slabiny, tak jejich přednosti. Alespoň minimální míra kontaktu s rodičem a jeho informovanost ohledně vývoje dítěte tak může napomoci budoucímu obnovení narušených funkcí rodiny.[5]

Otázka vržená před Ústavní soud

Ústavní soud (ÚS) byl v rámci svého čerstvého nálezu [6] postaven před otázku zdali „[j]e v nejlepším zájmu tříletého dítěte, které žije ve fungující rodině s matkou, právním otcem a sourozenci, aby soudy nyní prostřednictvím DNA testu zjistily, zda je jeho biologickým otcem cizí muž“? Nakonec došel k závěru, že není. Otázkou je tedy… proč?

Stručně ke skutkovému stavu

V dané věci si česká matka dítěte v roce 2017 vzala muže (manžel), který byl v matrice uveden jako otec dítěte. Matka měla před uzavřením manželství ještě partnerský vztah s dalším mužem, cizincem pobývajícím v zahraničí (stěžovatel). S tím byla i po uzavření sňatku nadále v kontaktu. V roce 2020 se stěžovatel obrátil na soudy ohledně toho, že jej matka informovala o tom, že je nejspíše otcem dítěte a, že se hodlá rozvést a dítě dát k adopci.

Stěžovatel požadoval, aby testem DNA bylo určeno jeho otcovství. Jeho úmyslem nebylo sdělit dítěti, že je jeho otcem, nicméně chtěl mít možnost se s dítětem pravidelně stýkat a podílet se na jeho výživě. Obecné soudy [7] však jeho žalobu nakonec zamítly. Úřad pro mezinárodní ochranu dětí v průběhu řízení nicméně „nabyl dojmu, že [stěžovatelův] zájem o dítě je skutečný“.

Odvolací soud uvedl, že „provedení testu DNA by mohlo výrazně narušit stabilní rodinné zázemí“ a uzavřel, že sice „[j]e v zájmu dítěte, aby vědělo, kdo je jeho biologickým rodičem, nikoliv však za cenu prožívání neustálého stresu, či dokonce rozpadu rodiny, v níž žije“. Nepopřel tedy, že dítě skutečně má právo znát svého biologického rodiče, a zároveň poukázal na možnost budoucí změny poměrů ve prospěch putativního otce.

Argumentace ÚS a její význam

Stěžovatel se nakonec obrátil na ÚS s tím, že soudy porušily zejména jeho právo na spravedlivý proces. ÚS uznal, že neprovedení testu DNA představovalo minimálně zásah do práva na soukromý život. Nakonec však toto rozhodnutí shledal splňující ústavně konformní výklad příslušných ustanovení zákona s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte.

ÚS dále poukázal na možnost narušení vztahu dítěte k jeho sourozencům provedením testu DNA a skutečnost, že se stěžovatel nehodlá přestěhovat do ČR. Zdůraznil, že dítě „samo o sobě nepociťuje intenzivní potřebu zjistit svůj biologický původ“, přičemž právo znát svůj původ není povinností. Podle ÚS nebyla rozhodným ani odlišná barva pleti dítěte. Nakonec uzavřel, že dítě „nyní nebude pociťovat jako křivdu, když testy DNA bezprostředně provedeny nebudou“ a přijal možnost budoucí změny poměrů.

ESLP se ve věci Fröhlich proti Německu zabýval podobným případem, přičemž se jednalo o šestileté dítě a také zde přijal zamítavé rozhodnutí soudů ohledně přiznání práva styku a poskytování informací putativnímu otci. Je tedy otázkou, jakého věku by muselo být dítě, aby nakonec bylo v nejlepším zájmu odpovědět na obdobně položenou otázku kladně.[8]

Poznámky

[1] Šínová, R. & Westphalová, L. (2017). K souladu Biologického a právního otcovství s ohledem na právo dítěte znát svůj původ. Acta Iuridica Olomucensia, 12 (3), 72-85.

[2] Viz Valc, J. (2018). Právo znát genetický původ jako součást osobnostních práv dítěte počatého anonymním způsobem. Právník, 157 (9), 759. Získáno z https://www.ilaw.cas.cz/upload/web/files/pravnik/issues/2018/9/4.Valc_750-762_9_2018.pdf, s. 759.

[3] Viz blíže https://www.unie-otcu.cz/media.html.

[4] Putativním otcem se slovy Králíčkové rozumí muž „který pravděpodobně dítě zplodil a usiluje o sladění svého biologického rodičovství s rodičovstvím právním a nejlépe také s rodičovstvím sociálním“. Srov. Králíčková, Z. (2013, listopad). Práva putativního otce aneb být či nebýt (the Rights of Putative Father). Sborník byl prezentován na Dny práva 2012. Získáno z https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2012/files/rodicovstvi/KralickovaZdenka.pdf.

[5] Viz Hauptfleischová, I. (2018). Právo na styk dítěte s vězněným rodičem. Jurisprudence, 2018 (2), s. 14.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 13. února 2024 sp. zn. I. ÚS 1858/23.

[7] Městský soud v Brně coby soud nalézací a Krajský soud v Brně coby soud odvolací.

[8] ÚS při odkazu na věc Fröhlich proti Německu uvedl, že dítěti byly 4 roky, nicméně bod 64 daného rozsudku ESLP udává, „že v rozhodné době nebylo v nejlepším zájmu šestiletého dítěte, aby bylo konfrontováno s otázkou otcovství“, nikoliv čtyřletého, což uvádí i anglické znění. 

Viz https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22itemid%22:[%22001-185320%22]}.

Zdroje

Abbasi, K. (2024, únor). Neprovedení testu otcovství bylo v nejlepším zájmu tříletého dítěte. Dosavadní verdikt soudů ale není neměnný [tisková zpráva]. Získáno z https://www.usoud.cz/aktualne/neprovedeni-testu-otcovstvi-bylo-v-nejlepsim-zajmu-trileteho-ditete-dosavadni-verdikt-soudu-ale-neni-nemenny.

Alvare´, H. (2016). Do Children Have a Right to Know Their Biological Families?. Získáno z https://ifstudies.org/blog/do-children-have-a-right-to-know-their-biological-families. 

Hauptfleischová, I. (2018). Právo na styk dítěte s vězněným rodičem. Jurisprudence, 2018 (2), 15-24.

Polcarová, K. (2017, červen). Biologický vs. právní otec v českém právním řádu. e-pravo. Získáno z https://www.epravo.cz/top/clanky/biologicky-vs-pravni-otec-v-ceskem-pravnim-radu-105932.html.

Králíčková, Z. (2013, listopad). Práva putativního otce aneb být či nebýt (the Rights of Putative Father). Sborník byl prezentován na Dny práva 2012. Získáno z https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2012/files/rodicovstvi/KralickovaZdenka.pdf.

Motejl, O., Černá, I., Panovská, K. & Matyášová, P. (2007). Sborník stanovisek veřejného ochránce práv: Rodina a dítě. Praha: ASPI. Získáno z https://www.ochrance.cz/uploads-import/Publikace/sborniky_stanoviska/Rodina_a_dite.pdf. 

McWey, L. M. (2010). The Impact of Continued Contact with Biological Parents upon the Mental Health of Children in Foster Care. Child Youth Serv Rev., 32 (10), 1338-1345. Získáno z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2928481/. 

Nález Ústavního soudu ze dne 13. února 2024 sp. zn. I. ÚS 1858/23. Získáno z https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2024/1-1858-23-nalez_AN.pdf.

Ravalingien, A., Provoost, V. & Pennings, G. (2013). Donor-conceived children looking for their sperm donor: what do they want to know?. Facts Views Vis Obgyn, 5 (4), 257-264. Získáno z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3987373/. 

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 7. 2000 ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii č. stížnosti 39221/98. Získáno z http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/2EFD86ACFEC56403C1258177004DF454?openDocument&Highlight=0,BIOLOGICK%C9HO%20OTCE.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 2. 2003 ve věci Odievre proti Francii č. stížnosti 42326/98. Získáno z http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/B610A4DC48E26F6BC1258368003D5641?openDocument&Highlight=0,BIOLOGICK%C9HO%20OTCE.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Haas proti Nizozemí č. stížnosti 36983/97. Získáno z http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/354AA84C0995DBF8C12584480032B78B?openDocument&Highlight=0,BIOLOGICK%C9HO%20OTCE.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 7. 2006 ve věci Jäggi proti Švýcarsku č. stížnosti 58757/00. Získáno z http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/67F99307CD4FDF22C12582E800349565?openDocument&Highlight=0,BIOLOGICK%C9HO%20OTCE.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2018 ve věci Fröhlich proti Německu č. stížnosti 161121/15. Získáno z http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/DD19C365FB54D7ACC125838B003119A0?openDocument&Highlight=0,BIOLOGICK%C9HO%20OTCE.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2018 ve věci Novotný proti České republice č. stížnosti 16314/13. Získáno z http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/ABF0DBC885E46EE4C12582BB003B98F9?openDocument&Highlight=0,BIOLOGICK%C9HO%20OTCE.

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 6. 2020 Ve věci Ilya Lyapin porti Rusku č. stížnosti 70879/11. Získáno z http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/WebSearch/E1496744C4D6227CC1258614003D5EAC?openDocument&Highlight=0,BIOLOGICK%C9HO%20OTCE.

Sdělení č. 209/1992 Sb., sdělení ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících. 

Sdělení č. 104/1991 Sb., sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte.

Spozdilová, K. (prosinec, 2018). Nárok domnělého otce na styk s nezletilým dítětem během řízení o určení otcovství. e-pravo. Získáno z https://www.epravo.cz/top/clanky/narok-domneleho-otce-na-styk-s-nezletilym-ditetem-behem-rizeni-o-urceni-otcovstvi-108493.html.

Šínová, R. & Westphalová, L. (2017). K souladu Biologického a právního otcovství s ohledem na právo dítěte znát svůj původ. Acta Iuridica Olomucensia, 12 (3), 72-85.

Šabatová, A., Šuplerová, P., Ille, K., Jechová, B., Frýdková, L., Hilšnerová, E., Ježek, M., Zaplatílková, H. & Vašíčková, A. (2017). Sborník stanovisek veřejného ochránce práv: Rodina a dítě II. Praha: Wolters Kluwer. Získáno z https://www.ochrance.cz/vystupy/edice-stanoviska/Sbornik_Rodina_a_dite-2.pdf.

Unie otců – otcové za práva dětí. www.unie-otcu.cz. Získáno z https://www.unie-otcu.cz/media.html.

Usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.

Valc, J. (2018). Právo znát genetický původ jako součást osobnostních práv dítěte počatého anonymním způsobem. Právník, 157 (9), 750-762. Získáno z https://www.ilaw.cas.cz/upload/web/files/pravnik/issues/2018/9/4.Valc_750-762_9_2018.pdf.

Valc, J. (2021, leden). Právo znát genetický původ jako součást osobnostních práv dítěte počatého anonymním způsobem. Právní Prostor. Získáno z https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/o-pravo-znat-geneticky-puvod-jako-soucast-osobnostnich-prav-ditete-pocateho-anonymnim-zpusobem.

Vláda České republiky. (2021). Třetí a čtvrtá periodická zpráva o plnění závazků plynoucích z úmluvy o právech dítěte a informace České republiky o plnění opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů. Dostupné z https://vlada.gov.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/TRETI_A_CTVRTA_PERIODICKA_ZPRAVA_O_PLNENI_ZAVAZKU.pdf.

Vláda České republiky. (2021). Spojená 5. a 6. periodická zpráva o plnění závazků plynoucích z Úmluvy o právech dítěte. Získáno z https://vlada.gov.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/umluva-o-pravech-ditete-42656/.

Wade, K. (2017). The regulation of surrogacy: a children´s rights perspective. Child Fam LAw Q., 29 (2), 113-131. Získáno z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5540169/. 

Fotografie

ESLP se již problematice tzv. putativních otců věnoval. Courtroom European Court of human Rights 02, autor: Adrian Grycuk, 8. říjen 2014, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0 PL DEED.