Evropský soud pro lidská práva se poprvé zabýval dopadem absolutního zákazu kouření na vězně, kteří jsou dlouhodobými kuřáky. Jak se štrasburský soud vypořádal s otázkou, zda je „právo kouřit“ ve vězení chráněno Evropskou úmluvou o lidských právech, či zda se jedná o zásah nezbytný v demokratické společnosti?

Zákaz kouření ve věznici a nesouhlas vězňů

Případ se týkal čtyř stěžovatelů, dlouholetých kuřáků, kteří si odpykávali tresty ve věznici Viru v Estonsku. Jejich stížnosti směřovaly proti úplnému zákazu kouření na celém území věznice, který vstoupil v platnost dne 1. října 2017 a navázal na postupné celostátní zpřísňování pravidel ve vztahu k tabákovým výrobkům ve věznicích.

Případ se na vnitrostátní úrovni dostal až před estonský Nejvyšší soud, který zákaz prohlásil za ústavní s odůvodněním ochrany zdraví a bezpečnosti. Odkázal zejména na prevenci pasivního kouření, snížení rizika požáru a odstranění cigaret jako vězeňské měny. Současně upozornil, že omezení kouření se dělo postupně a závažné abstinenční příznaky tak byly nepravděpodobné.

Stěžovatelé však trvali na tom, že toto opatření porušuje jejich práva podle článků 3 a 8 Evropské úmluvy o lidských právech (Úmluva) a obrátili se na Evropský soud pro lidská práva (ESLP).

Článek 3: Absence minimální prahové úrovně závažnosti

ESLP námitku porušení článku 3 Úmluvy (zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení) shledal za neslučitelnou ratione materiae s Úmluvou. Jinými slovy, ESLP dospěl k závěru, že námitka porušení článku 3 Úmluvy nespadá do věcné působnosti Úmluvy.

Soud uznal, že náhlé a vynucené ukončení dlouholetého návyku kouření může vězňům způsobit fyzické a duševní strádání. Nicméně nebylo prokázáno, že by toto utrpení dosáhlo minimální prahové úrovně závažnosti (minimum level of severity), která je pro aplikaci článku 3 Úmluvy nezbytná.

Článek 8: Absolutní zákaz kouření porušuje právo na soukromý život

ESLP shledal, že článek 8 Úmluvy (právo na respektování rodinného a soukromého života) je v dané věci aplikovatelný. Uvedl, že volba kouřit, a s tím související otázka odvykací léčby, spadá do sféry práva na respektování soukromého života.

Soud konstatoval, že již v mnoha případech posuzoval dopad tzv. pasivního kouření na zdraví a celkový blahobyt vězňů, kteří nekouří. Poprvé se však zabýval dopadem absolutního zákazu kouření na vězně, kteří jsou dlouhodobými kuřáky.

Zdůraznil, že vězni v rámci výkonu trestu odnětí svobody nadále požívají všech základních práv a svobod chráněných Úmluvou, s výjimkou práva na svobodu. Je odpovědností národních orgánů provést prvotní posouzení, kde leží spravedlivá rovnováha při posuzování potřeby zásahu do práv jednotlivců podle článku 8 Úmluvy ve veřejném zájmu. Je však v konečném důsledku na ESLP posoudit, zda je zásah v konkrétním případě nezbytný v demokratické společnosti.

Mezi stranami nebyl spor o tom, že zásah byl zákonný a sledoval legitimní cíle (ochrana zdraví, bezpečnost ve vězení a prevence trestné činnosti). ESLP se tak zaměřil na posouzení, zda zásah byl přiměřený.

Připomenul, že zákaz kouření nelze považovat za nedílnou součást trestu odnětí svobody. Srovnávací studie odhalila, že v převážné většině členských států ochrana jednotlivců před pasivním kouřením ve věznicích nevyžaduje úplný zákaz kouření. Rozhodnutí kouřit nebo nekouřit lze považovat za součást svobody rozhodovat o vlastním těle a zdraví a jako takové za projev osobní autonomie jednotlivce.

Nicméně, dle ESLP se vnitrostátní analýza dopadů absolutního zákazu kouření ve věznicích nezaměřila na osobní autonomii a význam svobody vězňů rozhodovat o vlastním těle a zdraví. Přestože státy disponují značnou mírou prostoru pro uvážení (margin of appreciation) v regulaci vězeňského prostředí, tento prostor není neomezený.

Přestože se celosvětově prosazuje trend omezovat kouření ve společnosti i ve věznicích členských států, pro osoby na svobodě zůstává kouření nadále legální. Současně z provedené srovnávací analýzy nelze usoudit, že mezi členskými státy panuje konsensus o potřebě absolutního zákazu kouření ve věznicích (pouze Skotsko a Anglie a Wales ve Spojeném království mají úplný či téměř úplný zákaz kouření ve věznicích).

ESLP shrnul, že vnitrostátní orgány zavedly úplný zákaz kouření ve věznicích, aniž by posoudily jeho důležitost a dopad z pohledu osobní autonomie vězňů, kteří kouří. Zároveň neposkytly relevantní a dostatečné důvody pro takový zákaz, čímž překročily meze prostoru pro uvážení. Tímto postupem tak došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Odlišná stanoviska a varování před „elasticitou“ článku 8 Úmluvy

Soud konstatoval porušení poměrem 4 ku 3 hlasům. K rozsudku soudci Roosma a Ní Raifeartaigh připojili společné částečně odlišné stanovisko a soudce Pavli připojil vlastní odlišné stanovisko.

Soudci Roosma a Ní Raifeartaigh ve věci porušení článku 8 Úmluvy neshledali. Zdůraznili důkladné posouzení dopadů na vnitrostátní úrovni. Zároveň poukázali na otázku, zda existence pouze dvou jurisdikcí v rámci Spojeného království, které zavedly úplný či téměř úplný zákaz kouření, by neměla být vykládána spíše jako náskok před ostatními státy než jako konsensus mezi členskými státy, že kouření ve věznicích by nikdy nemělo být zakázáno.

Soudce Pavli nesouhlasil s výrokem o porušení článku 8 Úmluvy. Konstatoval, že ESLP dnes vytvořil nové základní právo podle článku 8 Úmluvy: právo kouřit ve vězení. Vyjádřil znepokojení nad rozšiřující se aplikací tohoto článku, která by mohla vést k rozmělnění smyslu základních lidských práv chráněných Úmluvou. Na toto nepřímo upozornili i soudci Roosma a Ní Raifeartaigh v závěru svého odlišného stanoviska.

Poukázal na riziko, že pokud se všechno stane „základním právem“, bude to mít za následek postupné snižování váhy toho nejcennějšího, co Úmluva chrání (the main currency of the Convention).

Závěr

Těsný poměr hlasů 4 ku 3 při shledání porušení článku 8 Úmluvy spolu s varováním disentujících soudců před přílišným rozšiřováním jeho působnosti ukazuje na složitost případu. Z širšího hlediska rozsudek otevírá debatu i o hranicích soudního aktivismu a rozsahu článku 8 Úmluvy.

Pro budoucí praxi z rozsudku plyne, že státy nemohou zavádět plošné zákazy kouření ve vězení. Otázkou však zůstává, zda se časem nezmění konsensus mezi členskými státy, který ESLP nyní neshledal a který by podobné plošné zákazy v budoucnu umožnil.

Rozsudek však neznamená, že by státy nemohly určitá omezení kouření ve vězení zavést. Takové omezení nicméně musí kromě vlivů pasivního kouření (čemuž se ESLP věnoval již v několika rozhodnutích, např. ve věci Sylla a Nollomont proti Belgii) nově zohlednit i dopady takových zákazů či omezení na osobní autonomii vězňů, kteří kouří.

V kontextu České republiky, která podle srovnávací studie ESLP (stejně jako většina členských států) dovoluje kouření na vymezených místech (např. ve venkovních prostorách věznice či přímo v celách), nepředstavuje rozsudek nutnost okamžité změny právní úpravy. Funguje však jako určitá „stopka“ pro případné úvahy o zavedení absolutního zákazu cigaret či obecně tabákových výrobků na území věznic.

 

 

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva (2025). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vainik a ostatní proti Estonsku. Dostupné z: https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22itemid%22:[%22001-245684%22]}

Fotografie

[1] Zákaz kouření porušil práva vězňů. Evropský soud pro lidská práva. Pořízeno dne 6. září 2024. Autor: Kryštof Urban.