Ještě před několika desetiletími bylo právo mít se svým manželem sex kdykoliv, kdy si to přál, považováno za nedílnou součást manželství. Teprve postupné prosazování sexuální autonomie a práva každého člověka rozhodovat o vlastním těle vedlo ke kriminalizaci znásilnění v manželství ve většině států světa.
Odhady WHO z roku 2023 ukazují, že celosvětově přibližně každá třetí žena byla během svého života vystavena fyzickému a/nebo sexuálnímu násilí ze strany intimního partnera nebo sexuálnímu násilí ze strany nepartnera. Nejvyšší prevalenci partnerského násilí zažívají ženy v Oceánii, subsaharské Africe a jižní Asii.
Ve společnosti dlouho dominoval stereotyp takzvaného „skutečného znásilnění“ – náhlého, vysoce násilného přepadení neznámým útočníkem na odlehlém místě. Studie zaměřené na vnímání násilí opakovaně dokládají, že sexuální násilí spáchané cizím pachatelem bývá společností i orgány činnými v trestním řízení hodnoceno jako podstatně závažnější, škodlivější a jednoznačněji trestné než násilí, k němuž dochází v intimních svazcích.
Realita je přitom opačná. Zatímco útok cizího člověka představuje izolovanou traumatickou událost, sexuální násilí v manželství nebývá jednorázovým excesem, nýbrž integrální součástí dlouhodobé mocenské asymetrie a kontinuální kontroly jednoho z manželů. Pachatelem je osoba, ke které oběť chová či v minulosti chovala důvěru a s níž často sdílí domov, rodinný rozpočet i péči o děti.[1]
Neviditelný zločin znásilnění v manželství
Manželské znásilnění nelze zjednodušeně ztotožňovat s obecným pojmem domácího násilí. Obecné domácí násilí postihuje rodinný klid, důstojnost a psychickou integritu v domácnosti, zatímco znásilnění představuje přímý, devastující zásah do samotné sexuální autonomie, lidské svobody a tělesné integrity.
Pachatel manželského znásilnění navíc často nemusí partnera fyzicky bít ani zanechávat na jeho těle viditelné stopy; k prosazení pohlavního styku postačuje atmosféra trvalého nátlaku, strach z eskalace agrese, ekonomické vydírání či chronické vyčerpání.
Objasňování těchto činů v praxi naráží na mimořádnou důkazní nouzi a riziko sekundární viktimizace. Skutky se odehrávají za zavřenými dveřmi beze svědků a oběti je ze studu, strachu z pachatele či obav z nepochopení okolí oznamují často až s mnohaletým odstupem. Tento setrvalý nátlak zanechává těžké a mnohovrstevnaté následky, které vyvracejí mýtus o „mírnější“ povaze manželského znásilnění.
Kriminalizace znásilnění v manželství: Proč miliony žen zůstávají bez ochrany?
Více než polovina zemí světa sexuální napadení v manželství výslovně nekriminalizuje, a to včetně České republiky. Trestní předpisy sice aplikují na manžele obecná ustanovení o znásilnění, avšak samostatnou skutkovou podstatu pro manželské soužití neznají. Současně v přibližně čtyřiceti zemích světa zůstávají sexuální napadení spáchaná na manželském partnerovi z pohledu trestního práva zcela legální či beztrestná.
Neochota definovat nedobrovolný sex mezi manželskými páry jako trestný čin a stíhat jej má hluboké ideologické, náboženské a historické kořeny. V mnoha částech světa dodnes přetrvávají tradiční pohledy na manželství, restriktivní interpretace náboženských doktrín, patriarchální představy o mužské a ženské sexualitě a kulturní očekávání bezpodmínečné podřízenosti manželky manželovi.
Kriminalizace znásilnění v manželství: Třicet pět špatných příkladů
V Indii zákonodárci v novém trestním kodexu (Bharatiya Nyaya Sanhita) zachovali klauzuli vyjímající pohlavní styk s vlastní manželkou ze skutkové podstaty znásilnění. Paradoxem indického právního řádu zůstává, že v roce 2005 byl přijat zákon o ochraně žen před domácím násilím (Protection of Women from Domestic Violence Act), který sice výslovně definuje sexuální zneužívání jako jakýkoli sexuální akt poškozující důstojnost ženy a vztahuje jej i na manželské soužití, avšak poskytuje poškozeným ženám pouze civilněprávní nápravu a ochranné příkazy, zatímco v trestněprávní rovině zůstala beztrestnost manžela zachována.
Zásadní obrat může přinést právě probíhající přezkum ústavnosti této výjimky před Nejvyšším soudem Indie, který v říjnu zahájí konečná slyšení k otázce, zda lze manžela stíhat navzdory existující zákonné výjimce.
V Malajsii trestní zákoník rovněž zachovává obecnou výjimku vylučující styk s manželkou z definice znásilnění, avšak v rámci novely bylo zavedeno ustanovení, podle něhož může být manžel potrestán odnětím svobody až na pět let, pokud k vynucení sexu použije násilí nebo pohrůžku újmou na zdraví. Tímto kompromisem sice zákonodárce sankcionuje doprovodné fyzické násilí, samotnou podstatu znásilnění jako zásahu do sexuální autonomie však v manželském rámci nadále neuznává.
Obdobnou zákonnou výjimku obsahují také právní řády Bangladéše, Bruneje, Myanmaru a Srí Lanky.
V regionu Blízkého východu a Afriky, zahrnujícím Alžírsko, Bahrajn, Egypt, Írán, Irák, Jemen, Libyi, Keňu, Omán, Sýrii, Tanzanii, Saúdskou Arábii nebo Spojené arabské Emiráty, je beztrestnost manželského znásilnění často přímo zakotvena v rodinných kodexech a náboženských normách vyžadujících manželskou poslušnost. Výmluvnou ilustrací tohoto přístupu se stal Libanon, kde parlament v roce 2014 při přijímání legislativy na ochranu žen a rodinných příslušníků před domácím násilím nejenže odmítl manželské znásilnění kriminalizovat, ale pod tlakem náboženských autorit přímo do textu zákona vtělil takzvané „manželské právo na pohlavní styk“, čímž sexuální nároky manžela právně legitimizoval.
V Africe zůstává manželské znásilnění mimo dosah trestního práva v zemích jako Botswana, Etiopie, Eritrea, Rovníková Guinea, Jižní Súdán, Kongo, Malawi, Nigérie, Středoafrická republika, Súdán, Uganda či Zambie, a v karibské oblasti na Haiti.
Nelze také nezmínit státy, z jejichž právních řádů nelze jednoznačně určit, zda znásilnění v manželství kriminalizují, či nikoliv. Jedná se o státy, jejichž právní řády nejsou dostatečně přístupné, nebo jejich postoj k manželskému znásilnění není jednoznačný.
Vzhledem k vnitrostátní situaci tak není možné jednoznačně říct, jaká ochrana je poskytována obětem manželského znásilnění v Afghánistánu. Druhým příkladem je Maroko, které znásilnění v manželství nekriminalizovalo, ale existují případy, kdy došlo k trestnímu stíhání podle Zákona č. 103.13, který kriminalizuje domácí násilí a násilí páchané na ženách.
V některých právních řádech je situace ještě eskalována existencí ustanovení, podle nichž jsou pachatelé znásilnění zproštěni trestního stíhání nebo trestu, pokud se s obětí ožení. Tato úprava nejenže redukuje sexuální násilí na otázku „morálního zneuctění“ rodiny, ale vhání oběť přímo do manželského svazku s útočníkem, kde je sexuální styk následně právně vynutitelný.
Manželství neznamená souhlas
Mezinárodní lidskoprávní standardy dnes vyžadují, aby státy zajistily účinnou trestněprávní ochranu před sexuálním násilím bez ohledu na vztah mezi pachatelem a obětí. Tato ochrana se vztahuje i na násilí páchané v intimních vztazích, včetně manželství. Přesto stále existuje více než čtyřicet zemí [2], ve kterých není ochrana před znásilněním partnerem bezpodmínečně poskytována.
Skutečná ochrana však vyžaduje mnohem více než jen formální odstranění beztrestnosti z trestních zákoníků. Předpokládá úplné odmítnutí právní fikce, že manželský svazek zakládá trvalý nárok na tělesnou disponibilitu druhého manžela. Nedostatek svobodného souhlasu musí tvořit základní znak skutkové podstaty bez jakékoli presumpce manželského nároku.
Zákony, které tento čin ignorují nebo jej bagatelizují, popírají princip rovnosti před zákonem a odpírají obětem právo na sexuální autonomii. Ani legislativní reformy však nestačí, pokud v justiční praxi přetrvávají hluboce zakořeněné stereotypy.
Odstranění masivní latence manželského znásilnění vyžaduje strukturální proměnu systému, která definitivně odmítne vnímání manželské ložnice jako prostoru vyňatého z působnosti lidských práv. Skutečná ochrana začíná v momentě, kdy právo na tělesnou integritu a sexuální autonomii platí bezvýhradně – na ulici stejně jako doma.
Poznámky
[1] Autorka v textu záměrně užívá rodově neutrální vyjadřování nebo výrazy typu „oběť“ a „pachatel“, neboť ačkoli statisticky a strukturálně postihuje manželské znásilnění zcela převážně ženy, předmětem právní ochrany je nedotknutelnost a sexuální autonomie každého člověka bez ohledu na pohlaví.
[2] Počet států bez trestní ochrany obětí znásilnění v manželství se pohybuje v závislosti na zvolené metodice mezi třiceti až čtyřiceti pěti státy. Rozdíly vyplývají především z toho, zda se započítávají pouze země s výslovnou zákonnou výjimkou pro manžele, nebo také státy, v nichž znásilnění v manželství není výslovně kriminalizováno či je jeho trestněprávní postih právně nejasný.
Zdroje
Bangladéšský trestní zákoník. Dostupné z: https://bdlaws.minlaw.gov.bd/act-11.html
BERGEN, Raquel Kennedy a Elizabeth BARNHILL. Marital rape: New research and directions. Harrisburg, PA: National Resource Center on Domestic Violence, Pennsylvania Coalition Against Domestic Violence, 2006. Dostupné z: https://vawnet.org/sites/default/files/materials/files/2016-09/AR_MaritalRapeRevised.pdf
Brunejský trestní zákoník. Dostupné z: https://www.agc.gov.bn/documents/penal-code/
HUMAN RIGHTS WATCH. Lebanon: Domestic Violence Law Good, but Incomplete . 3 April 2014 [cit. 2026-10-06]. Dostupné z: https://www.hrw.org/news/2014/04/03/lebanon-domestic-violence-law-good-incomplete
Indický zákon o ochraně žen před domácím násilím. Dostupné z: https://indiankanoon.org/doc/542601/
Indický trestní zákoník. Dostupné z: https://www.mha.gov.in/sites/default/files/250883_english_01042024.pdf
Malajský trestní zákoník. Dostupné z: https://lom.agc.gov.my/ilims/upload/portal/akta/outputaktap/1841145_BI/WJW23%EF%80%A21011%20Act%20574.pdf
MARTIN, Elaine K., Casey T. TAFT a Patricia A. RESICK. A review of marital rape. Aggression and Violent Behavior. 2007, 12(3), 329–347. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1359178906001029
Novela myanmarského trestního zákoníku. Dostupné z: https://www.wipo.int/wipolex/en/legislation/details/20343
RANDALL, Melanie a Vasanthi VENKATESH. The Right to No: The Crime of Marital Rape, Women's Human Rights, and International Law. Brooklyn Journal of International Law. 2015, 41(1), 153–202. Dostupné z: https://brooklynworks.brooklaw.edu/bjil/vol41/iss1/3
SALAH, Hanan. Moroccan Court Overturns Landmark Marital Rape Conviction [online]. Human Rights Watch, 24 October 2024 [cit. 2026-10-06]. Dostupné z: https://www.hrw.org/news/2024/10/24/moroccan-court-overturns-landmark-marital-rape-conviction
SIMONSON, Kelly a Linda M. SUBICH. Rape perceptions as a function of gender-role traditionality and victim-perpetrator association. Sex Roles. 1999, 40(7–8), 617–634, s. 629–630. Dostupné z: https://link.springer.com/article/10.1023/A:1018844231555#citeas
Supreme Court to fix marital rape hearing date after Centre’s response (2026, září 7). THE HINDU. Dostupné z: https://www.thehindu.com/news/national/supreme-court-to-fix-marital-rape-hearing-date-after-centres-response/article71437739.ece
UNITED NATIONS. Gender equality: Goal 5 [online]. United Nations Statistics Division, 2026 [cit. 2026-10-06]. Dostupné z: https://unstats.un.org/sdgs/report/2026/goal-05
UNITED NATIONS. Message of the Secretary-General on International Women’s Day . 8 March 2026 [cit. 2026-10-06]. Dostupné z: https://www.un.org/sg/en/content/sg/statements/2026-03-08/message-the-secretary-general-international-womens-day
Ústava demokratické socialistické republiky Srí Lanka. Dostupné z: https://www.parliament.lk/files/pdf/constitution.pdf
WORLD HEALTH ORGANIZATION. Violence against women . 18 June 2026 [cit. 2026-10-04]. Dostupné z: https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/violence-against-women
Fotografie
Právo říct ne manželstvím nekončí., autor: Lucie Bartáková, 30. 9. 2026, zdroj: vlastní archiv autora.
