Tereza Doležalová

Dnešním dnem v Praze končí 17. ročník bez větší nadsázky světoznámé konference Forum 2000, konference, jíž se letos mezi bezmála 140 elitními osobnostmi zúčastnili i jeho svátost Dalajláma a Aun Schan Su Ťij. Průběh konference bylo možno sledovat online, okamžité reportáže se objevovaly na Facebooku, Twitteru a Google+ (#Forum2000) a shrnutí veškerých proběhnuvších panelů bude již brzy možno najít na stránkách Fora. Dovolím si nicméně již nyní nabídnout pár postřehů a námětů k zamyšlení.

Tématem letošního ročníku konference byly společnosti v přechodu („societies in transition“, kdyby se vám český překlad zdál zavádějící). Ačkoliv to z názvů jednotlivých panelů nijak nevyplývalo, všichni zúčastnění jaksi implicitně předpokládali, že řeč je o tranzici směrem k systému demokratickému. Pouze jeden z delegátů (Steven Gan z Malajsie) upozornil, že demonstrantům a revolucionářům nejde o žádnou demokracii, ale primárně o sebeurčení, o možnost rozhodovat o osudu svém a své země. A má pak někdo právo posuzovat, jestli učinili rozhodnutí správné?

V průběhu konference z panelových i zákulisních diskusí postupně vykrystalizovala kuchařka na úspěšnou tranzici, jíž v závěrečném projevu shrnul Gareth Evans (mj. tvůrce konceptu Responsibility to Protect). Nejdřív je nutno mít správná vstupní data, tedy vědět, z jaké a do jaké podoby má politický systém přejít. Následně je třeba mít tu správnou historii a dostatečně dlouhou institucionální kulturu. Pokud je záměr jasný a vyhlídky příznivé, stačí najít dostatečně charismatického a idealismem nabitého vůdce, který se nebude zdržovat filozofováním a půjde přímo do akce. A když je revoluce hotova, je třeba zapomínat a zapomínat, aby si různé části společnosti dokázaly odpustit a v budoucnu mezi nimi nevznikaly konflikty. Případně je možné zapomínání pomoci vytvářením alternativní reality skrze zdůrazňování těch správných příběhů a jejich protlačování do učebnic historie.

Kromě tranzice politických systémů byla řeč především o tranzici společnosti od materiálních hodnot k hodnotám duchovním a morálním. To bylo asi zásluhou jeho svátosti Dalajlámy, což je mimochodem moc příjemný starší pán, který se rád směje vlastním vtipům a který si díky svému postavení může dovolit říkat prosté pravdy bez omáčky a zdlouhavého argumentování. Tak například, že na sebe máme být všichni hodní, protože přece všichni bez rozdílu chceme být šťastní. Škoda jen, že tyto jednoduché, ale důležité principy ze svých vysokých funkcí světu nepřipomíná více lidí. Že by současný systém byl nastaven tak, že se nahoru dostávají především nemorální lidé? Nebo v hodnotách mnohdy povrchnější extroverti[1]?

Hovořilo-li se o morálních principech, padaly často citáty z prací a projevů Václava Havla. Také Su Ťij ho na zahájení celé konference vyzdvihla jako muže, jež ji silou svých myšlenek pomohl překonat strasti domácího vězení. Celkově vzato si asi pan prezident nemohl přát hezčí velebení své a svého odkazu. Možná by se i Klaus a Zeman mohli pokusit založit tradici konferencí, jež by do Česka přilákaly světové elity a otevřely v naší kotlině prostor pro diskusi globálních témat. Kolik by na ně asi sehnali účastníků?

Třešinkou na konferenčním dortu byl panel nazvaný „Role lidských práv v české zahraniční politice“. Všichni zúčastnění, tedy (v abecedním pořadí, v němž kvůli nadcházejícím volbám i vystupovali) Pavel Bělobrádek, Jan Hamáček, Hynek Kmoníček, Ondřej Liška a Karel Schwarzenberg, se shodli, že lidská práva ČR ve své zahraniční politice prosazovat má, že je to součástí „image“ či „brandu“, které si budujeme. Jablkem sváru se relativně nečekaně stal ještě donedávna pramálo diskutovaný vývoz českých zbraní (v Bulletinu jsme o tomto tématu psali v prázdninovém čísle). Dále už jen, v zájmu zachování stranické neutrality, suchá shrnutí řečeného.

Bělobrádek – V lidskoprávních otázkách musí ČR zaujímat principiální postoje. Důležité je soustředit se na jednotlivce, prosazovat pracovně-právní standardy. Omezení kladená na vývoz zbraní jsou dostatečná, možná až příliš silná. Možná měla ČR vyvážet zbraní víc, například do Srebrenice.

Hamáček – ČR má svou vlastní lidskoprávní zahraniční politiku, měla by ji ale koordinovat s EU, případně se lidská práva do zahraniční politiky EU snažit protlačit. Systém udělování licencí na výrobu a vývoz zbraní je dost restriktivní, do rizikových zemí tak maximálně čeští překupníci dovážejí sovětské zbraně. Českými zbraněmi nikdo nikde nikoho nezabíjí.

Kmoníček – Pro disidenta se toho udělá víc v zákulisí, na nedemokratické představitele se musí jít diplomaticky, aby svým vstřícným krokem neztratili tvář. Obchod prosazování lidských práv pomáhá, možnost jeho omezení lze totiž využít jako prostředek nátlaku. Už teď je v rozhodování o udělení licence na výrobu a vývoz zbraní zahrnuto příliš mnoho aktérů, parlamentní kontrola licencí je návrh z říše snů.

Liška – Diplomaté ať si jednají v zákulisí, politické špičky by měly vždy činit jasná a přímočará prohlášení. Chce-li ČR prosazovat lidská práva, měla by zavést parlamentní kontrolu vývozu zbraní a poskytovat veřejnosti o této problematice informace. Nyní ČR vyváží například do Alžírska, Bahrajnu, Etiopie, Egypta a českými zbraněmi jsou zabíjeni civilisté. ČR by také měla dávat víc na rozvojovou pomoc a omezovat nutnost vyjednávat s nedemokratickými režimy sedícími na surovinách investováním do obnovitelných zdrojů.

Schwarzenberg – Nejdůležitější je, aby ČR byla ve své zahraniční politice konzistentní, aby neustále vypočítavě nezvažovala, kdy a jaký postoj zaujmout v zájmu dosažení největších zisků. Prosazování lidských práv obchodu nebrání, Objem obchodu s Čínou se za posledních 5 let zvětšoval, ačkoliv ji ČR kritizovala. Zbraně ČR exportuje jen do spolehlivých zemí.

A na závěr ještě jedna myšlenka, jež v průběhu konference padla a o níž stojí za to přemítat. Programy na podporu lidských práv a demokracie či transformační projekty jsou hrazeny z veřejných financí. Přitom i soukromé společnosti by měly mít zájem na demokratizaci států, respektive na vzniku volného trhu, který s ní jde ruku v ruce. Proč tedy nenavrhnout nadnárodním korporacím, aby se o demokratizaci světa postaraly?

 

 

 

[1] K tomuto tématu viz například zajímavá kniha Susan Cain „Ticho: síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit“.