Evropský soud pro lidská práva v lednu rozhodl v případu Gruzie proti Rusku (II), ve kterém šlo o regionální konflikt v Jižní Osetii a Abcházii z roku 2008 a jeho následky. Soud shledal Rusko zodpovědným za vážná porušení lidských práv v době bezprostředně po konfliktu, odmítl ale vyvodit důsledky ze zločinů, které se udály během samotné války.

Jde o důležitý rozsudek: i když ho mnozí mohou považovat za kladný pro Gruzii, v otázce uplatnění Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluvy“) v případech mezinárodního ozbrojeného konfliktu nechal mnohá očekávání nenaplněná.

Rusko-gruzínská válka a její dlouhodobé odezvy

V noci ze 7. na 8. srpna 2008 začaly boje mezi gruzínskou armádou a ozbrojenými jednotkami jihoosetských rebelů, kteří usilovali o odtržení autonomní oblasti Jižní Osetie od zbytku gruzínského území. Konflikt těžce zasáhl hlavně regionální hlavní město Cchinvali, na které mířily raketomety a děla gruzínské armády. Bombardování si vyžádalo stovky životů místních obyvatel a zasáhlo i základnu ruských mírových sil. Na to Ruská federace zareagovala leteckými nálety, jimiž aktivně a neskrývaně podpořila separatisty.

Následovalo pět dní otevřeného konfliktu, při kterém obě strany používaly dálkové ostřelování, nálety i pozemní síly. Válka si vyžádala několik stovek obětí, převážně civilistů. Příměří bylo pod záštitou Evropské unie dosaženo 12. srpna 2008, kdy tehdejší ruský prezident Medveděv dal oficiální pokyn k ukončení bojů. I když regiony Jižní Osetie a Abcházie nedlouho po konci konfliktu vyhlásily nezávislost, kromě Ruské federace je většina mezinárodní komunity neuznala. Po válce zůstalo na území tolik ruských jednotek, že příhraniční region prakticky ovládala armáda Ruské federace.

Gruzie podala mezistátní stížnost na Ruskou federaci k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) už v srpnu 2008. Gruzínská vláda obviňovala Rusko z porušení práva na život (čl. 2), mučení (čl. 3), práva na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5), nedostatečného respektování soukromého a rodinného života (čl. 8) a neposkytnutí účinných opravných prostředků (čl. 13 Úmluvy). Gruzie před Soudem také tvrdila, že Rusko porušilo právo na majetek a na vzdělání (čl. 1 a 2 prvního Protokolu) a znemožnilo gruzínským občanům svobodu pohybu (čl. 2 čtvrtého Protokolu). Finální rozsudek Soud vydal až v lednu 2021.

Rozsudek: poloviční odpovědnost za lidskoprávní zločiny?

Soud se rozhodl případ rozdělit na dvě části, které analyzoval zvlášť: pětidenní konflikt a období bezprostředně po ukončení otevřených bojů. Toto rozlišení se promítlo i do konečného znění rozsudku. Pochybení ruské strany totiž Soud uznal pouze během zhruba dvouměsíčního období, které po konfliktu následovalo, a poměrem jedenácti soudců ku šesti odmítl posoudit hmotněprávní porušení lidských práv přímo během pětidenních bojů.

Podle Soudu totiž nemělo Rusko během aktivního konfliktu nad územím jurisdikci tak, jak ji definuje čl. 1 Úmluvy - tedy nemělo území pod účinnou kontrolou tak, aby mohlo náležitě ovlivňovat dění a následky rozhodování. Rusko tedy nebylo za násilnosti odpovědné. 

To se ale v očích Soudu změnilo po ukončení aktivního boje: od dohodnutého příměří ze srpna 2008 až do října téhož roku už Rusko sporné území i takzvané „nárazníkové zóny” plně kontrolovalo, a ty tak spadaly pod jeho řádnou jurisdikci.

Soud shledal, že Rusko je zodpovědné za rozsáhlé a systematické porušování lidských práv během dvou poválečných měsíců, kdy mělo region pod praktickou kontrolou. Jednalo se hlavně o porušení práva na život (čl. 2 Úmluvy) a mučení, nelidské a ponižující zacházení (čl. 3); ve většině zkoumaných případů byli oběťmi těchto porušení váleční zajatci a civilisté, často i ženy, starci a děti. Důkazy dokládaly například svévolné zadržování civilistů v ponižujících podmínkách, kruté zacházení s gruzínskými válečnými zajatci či perzekuci nuceně vysídlených Gruzínců z Jižní Osetie. Soud rozhodl, že za tyto i mnohé další incidenty v poválečných měsících nese Ruská federace právní odpovědnost.

Soud nařizuje Rusku události řádně prošetřit a vyvodit z nich důsledky pro jejich pachatele. Moskva se ale proti tomuto rozsudku brání a právní odpovědnost za lidskoprávní zločiny (i kontrolu ruských vojáků nad dotyčným územím v době po válečném konfliktu) stále rázně odmítá.

Mezinárodní humanitární právo a systém lidských práv

Před Soudem v tomto případě stál nelehký úkol sladit mezinárodní humanitární právo (tedy právo ozbrojených konfliktů) a systém lidských práv, včetně práva na život, v případu mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Soud se ale výzvě synchronizovat oba právní režimy vyhnul: shledal, že detailnější pravidla mezinárodního humanitárního práva jsou v tomto případě směrodatnější než právo na život z čl. 2 Úmluvy, a neposoudil tedy hmotněprávní porušení lidských práv během pěti dnů aktivního konfliktu.

Soud tak neobjasnil, jak hodlá vykládat články Úmluvy v případech týkajících se mezinárodních ozbrojených konfliktů. Hned několik z nich přitom čeká na posouzení, včetně případů týkajících se konfliktu na Ukrajině či v oblasti Náhorního Karabachu.

Neochota Soudu rozhodnout o porušení Úmluvy v rámci ozbrojeného konfliktu mu vynesla kritiku – i sama ruská strana ve svém vyjádření k výsledku případu poukázala na to, jak rozporuplný se rozsudek zdá být. A to hlavně kvůli velmi rozdílnému přístupu k období aktivního boje a k následné poválečné situaci, na kterém se shodla většina jedenácti soudců ze sedmnácti. Na rozdíl od tohoto kontroverzního rozhodnutí se ale na porušení Úmluvy Ruskem v období po ukončení konfliktu soudci shodli téměř jednomyslně.

 

Zdroje

ČTK. 2021. Rusko je odpovědné za porušování lidských práv po válce s Gruzií, rozhodl Evropský soud. Česká televize – Svět (https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3258360-rusko-je-zodpovedne-za-porusovani-lidskych-prav-po-valce-s-gruzii-uvedl-evropsky-soud).

Evropský soud pro lidská práva, 2021. CASE OF GEORGIA v. RUSSIA (II) Application no. 38263/08. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-207757).

Risini, I. 2021. Human Rights in the Line of Fire: Georgia v Russia (II) before the European Court of Human Rights, Verfassungsblog (https://verfassungsblog.de/human-rights-in-the-line-of-fire/, DOI: 10.17176/20210128-222558-0).

Milanovic, M. 2021. Georgia v. Russia No. 2: The European Court’s Resurrection of Bankovic in the Contexts of Chaos. EJIL: Talk! Blog of the European Journal of International Law (https://www.ejiltalk.org/georgia-v-russia-no-2-the-european-courts-resurrection-of-bankovic-in-the-contexts-of-chaos/).

Fotografie

[1] Tbilisi, historické centrum hlavního města Gruzie, autor: Denis Arslanbekov, 28. červen 2019, zdroj: Unsplash, CC0, editace: ořez.