Kdo se stane novým veřejným ochráncem práv? Vyzpovídali jsme čtyři kandidáty.

Česká republika se chystá zvolit nového veřejného ochránce práv. Poslanecká sněmovna bude vybírat z pěti kandidátů. Vyzpovídali jsme čtyři kandidáty. Advokáta se zaměřením na správní právo a dlouhodobou pro bono praxi Vítězslava Dohnala, právničku z Kanceláře veřejného ochránce práv Evu Kostolanskou, současného zástupce ombudsmana a někdejšího vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva Víta Alexandera Schorma a emeritního soudce Ústavního soudu a bývalého prezidenta Soudcovské unie Jaromíra Jirsu. Každý z kandidátů přináší odlišnou zkušenost i pohled na ochranu práv občanů. S jakou vizí se o post veřejného ochránce práv ucházejí a na která témata by se chtěli zaměřit?

Vítězslav Dohnal

Co Vás vedlo k tomu přijmout nominaci na veřejného ochránce práv a v čem spatřujete svůj největší předpoklad pro výkon této funkce? Jaká Vaše dosavadní profesní či životní zkušenost bude pro roli ombudsmana klíčová?

Úřad veřejného ochránce práv považuji za jednu z klíčových institucí ochrany základních práv a za důležitý stabilizační prvek právního státu. Když jsem obdržel nabídku kandidatury, bylo to pro mě překvapení, protože jsem o tuto funkci neusiloval. O to víc mě projevená důvěra potěšila.

O tom, zda mám pro výkon funkce dostatečné předpoklady, rozhodnou poslankyně a poslanci. Mohu jim nabídnout dvacet let praxe při řešení konkrétních sporů lidí s veřejnou mocí a při zastupování lidí v obtížných životních situacích. Myslím, že v advokacii jsem si mimo jiné osvojil schopnost dívat se na právo očima jednotlivce, který nese důsledky rozhodnutí státních úřadů.

Zastupoval jsem klienty ve věcech stavebního práva, životního prostředí, zdravotnictví či veřejného pořádku. Řešil jsem otázky nerovného zacházení, průtahy v řízeních i problematiku invalidních důchodů. Dlouhodobě se věnuji ochraně práv osob s psychosociálním znevýhodněním. Tato praxe mi dala podrobnou znalost fungování veřejné správy i soudů a snad i schopnost rozpoznat, kdy jde o jednotlivé pochybení a kdy o širší systémový problém.

O. Motejl v počátcích fungování instituce vyslovil přání, aby si úřad „vydupal pelíšek“ a našel své pevné místo. V roce 2026 se pozice ombudsmana opět proměňuje (např. posílení role NHRI či oddělení dětské agendy). S jakou vizí do této nové etapy vstupujete a kde by měl mít úřad pod Vaším vedením své těžiště?

Úřad si svůj „pelíšek“ mezi institucemi našel. Opírá se o odborně silnou kancelář a zkušený tým, který odvádí kvalitní práci. Na tuto profesionalitu chci navázat a přidat k ní některé důrazy.

Těžiště práce by pod mým případným vedením zůstalo v řešení individuálních podnětů. Právě z nich úřad čerpá detailní obraz o tom, jak veřejná správa funguje v praxi. Ombudsman je v jedné ze svých původních rolí nástrojem parlamentní kontroly vlády a veřejné správy. Zjišťuje, kde úřady chybují, kde se problémy opakují a kde systém nefunguje. Na základě toho poskytuje Poslanecké sněmovně i dalším institucím kvalifikovanou informaci o tom, kde je potřeba fungování veřejné správy korigovat.

Jako veřejný ochránce práv bych chtěl přispívat i ke kultivaci veřejné správy. Ombudsman by podle mě neměl být jen kontrolním orgánem, ale také partnerem při zlepšování fungování úřadů. To znamená sledovat moderní trendy, komunikovat s úřednickými iniciativami usilujícími o kvalitnější výkon správy a pomáhat tomu, aby byl systém jednodušší, efektivnější, srozumitelnější a vstřícnější.

Správné uchopení nové role národní lidskoprávní instituce považuji za příležitost i výzvu. Přimlouval bych se za to, aby se tato působnost rozvíjela postupně a co nejvíce čerpala z nashromážděných zkušeností z dosavadní agendy.

K tomuto internímu zdroji poznatků bych chtěl připojit zdroj externí. Rád bych vytvořil stabilní „poradní sbor“ složený ze zástupců exekutivy, akademické obce a občanské společnosti. Jeho hlavním úkolem by bylo stanovit na delší období priority, na které se má národní lidskoprávní instituce zaměřit, aby přispívala ke konkrétním změnám tam, kde se to na základě široké diskuse ukáže jako nejpalčivější. Za samozřejmé považuji, že kancelář ombudsmana bude jako národní lidskoprávní instituce systematicky monitorovat dodržování mezinárodních závazků České republiky v lidskoprávní oblasti.

Pokud jde o oddělení agendy ochránce práv dětí, myslím, že se lze opřít o to, jak tuto změnu již kancelář ombudsmana připravila a realizuje. Samozřejmě bych počítal v podstatě s každodenní komunikací a koordinací s budoucí dětskou ombudsmankou či ombudsmanem. Ať již tuto funkci bude vykonávat kdokoliv z navržených kandidátů, nevidím důvod, proč bychom nebyli schopni postupovat ve vzájemné shodě.

Každý z dosavadních ombudsmanů (O. Motejl, P. Varvařovský, A. Šabatová, S. Křeček) vtiskl úřadu jinou tvář. Jak byste charakterizoval/a styl, kterým chcete úřad vést Vy? V čem chcete na své předchůdce navázat a v čem se naopak hodláte výrazně odlišit?

Každý z předchůdců přinesl do úřadu jiný důraz. Chci navázat zejména na to, že ať již stál v čele instituce kdokoliv, kancelář veřejného ochránce práv udržovala a rozvíjela vysokou odbornou úroveň své práce a současně byla aktivní v mnoha oblastech ochrany nejvíce zranitelných skupin lidí.

Pokud bych dostal možnost tuto mimořádně důležitou funkci vykonávat, rád bych se opíral o dva principy. Naslouchat a jednat. Naslouchat znamená věnovat dostatek času tomu, abych skutečně porozuměl konkrétním případům, osobním situacím i širším souvislostem. Chci si zachovat přímý kontakt s realitou, nejen prostřednictvím spisů, ale i osobních rozhovorů, jednání a návštěv.

Jednat má dvojí význam. Jednak vést dialog s těmi, kdo nesou odpovědnost za chod veřejné správy, tedy osobně vstupovat do jednání s vedením úřadů a podílet se na hledání řešení. A současně jednat ve smyslu aktivního prosazování nápravy. Ombudsman nemá podle mého názoru zůstávat pasivním komentátorem, ale má být aktivní při prosazování nápravy zjištěných nedostatků. Nestačí problém popsat, je třeba usilovat o změnu.

Od současného vedení bych se zřejmě odlišoval větší otevřeností směrem k veřejnosti a větší osobní přítomností při řešení závažných problémů veřejné správy a při zvyšování povědomí o činnosti kanceláře.

Agenda veřejného ochránce práv je velmi široká. Na jaké tři klíčové oblasti nebo společenské problémy byste se chtěl/a během svého mandátu primárně zaměřit?

Úřad samozřejmě musí plnit všechny své zákonné úkoly v celé šíři. Vedle toho bych osobně věnoval pozornost třem oblastem.

První je ochrana práv osob s psychosociálním a jiným zdravotním znevýhodněním. Těmto tématům se věnuji dlouhodobě, zejména v oblasti nedobrovolných hospitalizací a procesních záruk při omezování osobní svobody. Chci podporovat řešení, která posilují důstojnost a skutečné začlenění těchto osob do společnosti.

Druhou oblastí jsou dopady digitalizace na výkon veřejné správy a práva lidí. Chtěl bych přispět k tomu, aby nové technologie nezhoršovaly přístup k veřejným službám, nezvyšovaly riziko diskriminace a aby zůstala zachována přezkoumatelnost jakéhokoliv rozhodování úřadů.

Třetí oblastí je dostupnost právní pomoci a právní povědomí. Mnoho lidí neví, jaká mají práva a kam se obrátit. Ombudsman může přispět k lepší orientaci veřejnosti a k tomu, aby ochrana práv nebyla dostupná jen těm, kteří mají dostatek prostředků.

Bulletin Centra pro lidská práva a demokracii čtou lidé, kterým není lhostejný stav právního státu. Co byste jim, jako potenciální veřejný ochránce práv, vzkázal/a?

Netroufám si komukoli něco vzkazovat. Spíše bych chtěl vyjádřit respekt lidem, kterým není lhostejná kvalita veřejných institucí, kteří se zajímají o stav právního státu a kteří jakýmkoliv způsobem přispívají k ochraně práv lidí.

Dlouhodobě stojím na straně těch, kdo usilují o řádný a předvídatelný výkon veřejné moci. Jsem přesvědčen, že síla ombudsmana má spočívat v jeho nezávislosti a odbornosti, nikoliv v uplatňování nějaké podoby politického vlivu. Veřejný ochránce práv má hájit práva jednotlivců a upozorňovat na nedostatky veřejné správy, ne vstupovat do rolí, které patří jiným ústavním aktérům. Právě tím, že zůstane ve svých hranicích a bude svou práci odvádět kvalitně, může být pro společnost nejužitečnější.

Pokud bych získal důvěru Poslanecké sněmovny, chtěl bych přispět k tomu, aby úřad veřejného ochránce práv byl odborně silný, viditelný a důvěryhodný. Věřím, že tím může významně posilovat stabilitu a kvalitu právního státu.

Eva Kostolanská

Většinu svého profesního života jsem strávila ve veřejné správě. Měla jsem možnost poznat, jak veřejná správa funguje od pozice běžného referenta až po ředitelku sekce právní. Díky tomu mám jedinečnou znalost jejího fungování jako celku. Vedle toho také dobře znám práci ombudsmana. Již přes pět let s Kanceláří ombudsmana spolupracuji a pomáhám řešit individuální případy i systémová témata. Tyto dvě věci tak považuji za svou hlavní profesní výbavu pro výkon funkce ombudsmanky.

Domnívám se, že významným úkolem ombudsmana zůstává i nadále agenda ochrany osob před nezákonným jednáním nebo nečinností úřadů. Každoročně se na ombudsmana obrátí tisíce lidí, kteří se sami nedokáží domoci nápravy. Ombudsman je pro ně poslední nadějí, jak dosáhnout spravedlivého řešení. Neméně důležitou součástí mandátu ombudsmana je ale i ochrana osob umístěných v ústavech a dalších zařízeních, kde je omezena jejich svoboda, ochrana práv osob se zdravotním postižením nebo pomoc obětem diskriminace.

Rozšíření působnosti ombudsmana v oblasti ochrany základních práv a svobod (NHRI) pak na tyto agendy přirozeně navazuje. Umožňuje totiž ombudsmanovi řešit věci v širších souvislostech a systémově. Priority, na které se ombudsman v této souvislosti zaměří, by neměly vznikat v kanceláři od stolu, ale ve spolupráci se širokou veřejností. Vím, že se ombudsman na veřejnost již obrátil a dostal stovky námětů. Z nich tedy bude třeba vybrat ty nejdůležitější. Poradní orgán ombudsmana by pak měl být sestaven tak, aby v něm byli zástupci napříč celou společností.

Oddělení dětské agendy pak přinese možnost dětskému ombudsmanovi podrobněji se zaměřit na problémy dětí, což považuji za pozitivní. Zároveň tím však vzniká ještě větší tlak na dobrou spolupráci uvnitř instituce. Díky své předchozí profesní zkušenosti jsem přesvědčena o tom, že mohu tuto spolupráci dobře koordinovat.

Pokud bych byla zvolena ombudsmankou, tak bych chtěla navázat na všechny pozitivní přínosy dosavadních ombudsmanů na činnost úřadu. Za klíčové považuji zejména rychlé a profesionální vyřizování individuálních případů a prosazování systémových změn v oblastech, kde ombudsman zjistí rozsáhlejší nedostatky. Ráda bych, aby úřady ještě více začaly vnímat ombudsmana jako partnera, který jim pomáhá k dobré správě, a ne jako pouhého kritika jejich postupů. Velkým úkolem, ve kterém by měl ombudsman pokračovat, je snaha o to, aby úřady komunikovaly srozumitelně.

Chtěla bych také pokračovat v intenzivní podpoře osob se zdravotním postižením, ráda bych ještě více zefektivnila návštěvy zařízení, ve kterých je omezena svoboda osob v nich umístěných, za důležité považuji i rychlé prověřování stížností obětí diskriminace. Ráda bych také přispěla k dalšímu zviditelňování činnosti ombudsmana v rámci široké odborné i laické veřejnosti.

Agenda veřejného ochránce práv je velmi široká. Na jaké tři klíčové oblasti nebo společenské problémy byste se chtěl/a během svého mandátu primárně zaměřit?

Velmi důležité bude stanovení priorit v rámci NHRI, které by měly odrážet současné společenské problémy a jejich možné řešení.

Osobně jako velké téma vnímám otázku digitálního vyloučení, kdy jsou lidé bez přístupu k informačním a komunikačním technologiím omezeni v možnosti participace ve společnosti. Technologický pokrok jistě nelze zastavit a já bych něco takového ani nechtěla. Je však třeba, aby stát nabídl pomocnou ruku těm, kdo nedokáží se všemi těmi změnami držet krok.

Stále silněji vnímám celospolečenskou potřebu řešit otázky týkající duševního zdraví. Ať již šlo o pandemii COVID-19, válku na Ukrajině či další společenské změny, to vše se projevilo i zhoršujícím se stavem duševního zdraví lidí. Ráda bych proto, aby se i ombudsman zapojil do pomoci těmto lidem a využil zde svého nového mandátu v oblasti ochrany základních práv a svobod.

Velkým tématem je pro mne osobně i deinstitucionalizace sociálních služeb. Jedná se o proces, který se snaží o to, aby lidé se zdravotním postižením nemuseli trávit svůj život v ústavech, ale mohli setrvat v jejich přirozeném prostředí, tedy tam, kde se cítí nejlépe. Ráda bych přispěla k tomu, aby se jim v naší společnosti dobře žilo.

Bulletin Centra pro lidská práva a demokracii čtou lidé, kterým není lhostejný stav právního státu. Co byste jim, jako potenciální veřejný ochránce práv, vzkázal/a?

Mým cílem je, aby ombudsman byl vnímán jako silná a důvěryhodná instituce, která pomáhá všem osobám napříč společností a přispívá ke kultivaci veřejné správy. Ombudsman, dětský ombudsman a zástupce ombudsmana musí fungovat jako sehraný tým s jasně rozdělenými rolemi a odpovědnostmi.

Vít Alexander Schorm

Přijal jsem nominaci, protože věřím, že v období proměny mandátu úřadu je důležité spojit kontinuitu, zkušenost a jasné vedení. Ombudsman má být autoritou, na kterou se lidé mohou obrátit, když se cítí bezmocní vůči státu. Zpravidla nemají na to, aby jim pomohl někdo jiný, jako je třeba advokát. Zároveň má být ombudsman institucí, která dokáže veřejné správě férově, ale důsledně nastavovat zrcadlo.

Mým největším předpokladem je kombinace dvou profesních zkušeností. Více než tři roky působím jako zástupce veřejného ochránce práv a v posledních osmi měsících také jako zástupce ochránce práv dětí, jehož agendu prozatím vykonávám. Předtím jsem dlouhodobě zastupoval Českou republiku při projednávání stížností před mezinárodními orgány ochrany lidských práv, včetně Evropského soudu pro lidská práva.

Obě role mne naučily hledat rovnováhu mezi zájmem jednotlivce a veřejným zájmem. Jen se liší úhly, pod nimiž jsem to dělal. Jako vládní zmocněnec jsem pochopil, že stát se neobhajuje „za každou cenu“: někdy je nejpoctivější uzavřít smír, když má stěžovatel pravdu. A když přijde odsuzující rozsudek, klíčové je zajistit jeho vykonání a přijmout opatření, aby se podobné porušení neopakovalo. Podobně u ombudsmana platí, že pomoc neznamená automaticky „dát stěžovateli za pravdu“, ale nezávisle posoudit jeho případ, a pokud úřady pochybily, přiměřeně urputně trvat na nápravě.

Třebaže je dnes původní mandát – ochrana před špatnou správou – jen jedním z mnoha, zůstává mandátem základním. Těžiště úřadu musí zůstat tam, kde má ombudsman největší legitimitu: v kvalitním, rychlém a spravedlivém vyřizování stížností na špatnou správu. To je služba, na kterou mají lidé podle zákona právo, a podle ní nás veřejnost oprávněně hodnotí.

Současně však vstupujeme do nové etapy: vznikl dětský ombudsman a úřad dostal mandát sledovat dodržování lidských práv. Moje vize je, aby se tyto nové role nestaly „dodatkem“ vedle stížnostní agendy, ale aby zvýšily dopad úřadu, a to díky jasně zvoleným prioritám a využívání kombinace různých mandátů k co největšímu pozitivnímu dopadu.

U lidskoprávního monitoringu – ať už jde namátkou o roli NHRI, práva lidí s postižením nebo preventivní návštěvy zařízení – musíme především vybrat témata, která jsou společensky důležitá a kde může ombudsman přinést přidanou hodnotu oproti jiným institucím. Nechci, aby úřad jen popisoval problémy. Chci, aby bylo vidět, že se v prioritních oblastech něco skutečně posouvá, i když změna praxe, metodik, případně zákonů nejsou věci, které by měl ombudsman přímo ve svých rukách. Navíc to leckdy bývá běh na dlouhou trať.

Pokud jde o národní lidskoprávní instituci, velkým úkolem nadcházejícího období musí být získání mezinárodní akreditace. Ta nebude výsledkem proklamací, případně zákonného nastavení, ale výsledkem práce celé Kanceláře veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí. Je potřeba standardy zvané Pařížské principy nejdřív začít prakticky naplňovat, aby pak byl akreditační proces přirozeným vyústěním tohoto přístupu.

Na dosavadní práci ombudsmanů chci navázat v tom podstatném: v profesionalitě, budování důvěry veřejnosti a vzájemném respektu s veřejnou správou. Úřad za dobu své existence ukázal, že v systému demokratického právního státu má své pevné místo. Důvěra veřejnosti i uznání Parlamentu ostatně ukazuje, že ombudsman celkově dělá to, co má. Navíc v instituci už nějakou dobu sám působím, a tak nemohu zapřít, že v mnoha ohledech jsem pokračovatelem i jako zástupce.

Sám sebe bych v případě zvolení rád charakterizoval jako aktivního, leč nikoli aktivistického ombudsmana. Důležitou součástí mého pojetí je naslouchání svým spolupracovníkům i cílovým skupinám, jako jsou například lidé s postižením, ale i široká veřejnost nebo poslanci a senátoři. Nikdy jsem neaspiroval na „děda vševěda“. Pořád se od ostatních mám co učit, nehledě na to, že lidé, kteří tvoří cílové skupiny, vědí sami, co ke svému životu potřebují, a my, co třeba stojíme mimo ně, i když zaujímáme expertní pohled, to nemůžeme vědět lépe než oni. Pro mě je agendou ombudsmana to, co potřebují lidé v této zemi.

Agenda veřejného ochránce práv je velmi široká. Na jaké tři klíčové oblasti nebo společenské problémy byste se chtěl/a během svého mandátu primárně zaměřit?

Zaprvé, sociální vyloučení a dostupnost ochrany práv. Ombudsman má být dosažitelný i pro lidi, kteří se sami neozvou, protože nevědí, že se mohou bránit, nebo na to nemají sílu a zdroje. Nechci, aby úřad byl místem, kde jen čekáme, až nám přijde stížnost – takový přístup můžeme volit pouze tehdy, když je rozumné od cílové skupiny očekávat, že se dotčení lidé dokážou ozvat.

Zadruhé, zacházení s lidmi omezenými na svobodě, zejména těmi závislými na péči. Systematické preventivní návštěvy zařízení mají smysl jen tehdy, když vedou k reálné změně praxe a k důsledné ochraně důstojnosti umístěných lidí. Chci posílit kapacitu i dopad těchto návštěv. To bude potenciálně představovat těžký boj za potřebné zdroje. Zvykli jsme si – a je to dobře – dělat návštěvy pokrývající řadu oblastí života v zařízení a situací se zabývat do hloubky, což vyžaduje nejenom pozorovat a studovat dokumentaci, ale i vést spoustu rozhovorů. To je náročné. V Rakousku mají na národní preventivní mechanismus pětkrát tolik lidí, co my.

Zatřetí, právo lidí s postižením na samostatný život v komunitě. Deinstitucionalizace není slogan; je to změna služeb. Mnoho lidí stále žije v pobytových zařízeních, přestože by část z nich mohla žít jinak, pokud bude dostupná síť terénních a ambulantních služeb, chráněného bydlení a podpory rodin. Myslím současně na domácí pečující – ti mnohdy doslova obětují svůj život pro své příbuzné, kteří jejich péči potřebují, jinak by nejspíš skončili v ústavu. A když pečují, nemohou se věnovat vlastnímu životu ani ekonomické aktivitě, z níž by mimochodem platili daně.

Bulletin Centra pro lidská práva a demokracii čtou lidé, kterým není lhostejný stav právního státu. Co byste jim, jako potenciální veřejný ochránce práv, vzkázal/a?

Že právní stát není samozřejmost. Je to soustava institucí, pravidel a každodenní práce lidí, kteří je berou vážně. A platí zde odborářské heslo „Musíme být bdělí!“. Nemůžeme plně spoléhat na to, že instituce zřízené na ochranu právního státu budou stát pořád pevně a neochvějně jako skály, protože i skálu dokážou živly nahlodat a ona se může zřítit.

Jako veřejný ochránce práv bych chtěl posilovat „pletivo“ institucí, které právní stát drží pohromadě: důslednou kontrolou veřejné správy, jasnou a čitelnou argumentací, pojmenováváním systémových problémů a trpělivou prací na nápravě. Ombudsman nemá nahrazovat soudy ani politiku. Má být nezávislou autoritou, která chrání jednotlivce před mocí státu, a tím ve výsledku chrání důvěru ve stát jako takový. Těžko můžeme zachovat právní stát bez důvěry ve stát a v to, že platí pravidla.

Jaromír Jirsa

Je to jednoduché: Po 35 letech v justici, kde jsem působil na různých stupních a v různých funkcích, 6 letech v čele Soudcovské unie, 10 letech u Ústavního soudu, stovkách přednášek pro soudce, advokáty a jiné právníky, sociální pracovníky, po publikování a psaní článků, a hlavně po všem, co jsem v životě prožil, jsem dospěl k závěru, že by byla škoda, aby mé zkušenosti „spadly pod stůl“ a že by bylo dobré, abych je odevzdal státu, pro který jsem řadu let sloužil. Zejména jako ústavní soudce jsem poslední době dnes a denně hlídal v konkrétních kauzách, zda jsou dodržována lidská práva a chtěl bych v tom pokračovat v roli ombudsmana.

Především bude nyní klíčové „vydupat si společný pelíšek“ s ochráncem práv dětí, jehož úřad se začne po jeho zvolení rozjíždět. Řada témat VOP a OPD se bude prolínat (dítě, které má problémy, má většinou i rodiče s problémy) a půjde o to najít co nejlepší synergii. Jinak – vstupuji do této etapy s veškerými problémy dnešní „sdílené“ doby, v níž se s lidskou důstojností nakládá na můj vkus příliš „veřejně“, stále se nedbá dostatečně na práva zneužívaných seniorů, psychicky nemocných lidí a jiných nejslabších článků naší občanské společnosti. Vstupuji do ní s vědomím, že máme téměř bezbřehé komunikační možnosti, ale přitom ztrácíme schopnost normálně komunikovat, a tak nějak si přestáváme s prostředky komunikace vědět rady.

Všech dosavadních ombudsmanů si vážím a určitě je na co navazovat. Každý byl úplně jiný. Nebudu říkat, který z nich mi byl hodnotově a stylem práce bližší, i když některý rozhodně byl. Jsem zvyklý bavit se o skutečných problémech se skutečnými lidmi, kterých se problémy týkají, ne si o nich jen vyprávět na konferencích

Můj styl práce by byl, myslím, hodnotově - manažerský. Prosazoval bych heslo „méně státu, více rodiny“, že se má s lidmi více mluvit a méně si s nimi dopisovat. Že se má úřad VOP snažit naplňovat staré dobré zlaté pravidlo, podle něhož má každý činit jen to, co by chtěl, aby jiní činili jemu. Že se má stát postarat primárně a intenzivně o skutečně slabé lidi, nikoliv o ty, kteří mají tendenci zneužívat systém. A především bych vyžadoval od každého pracovníka úřadu co nejlepší sociální výkon – v terénu, ne od stolu.

Agenda veřejného ochránce práv je velmi široká. Na jaké tři klíčové oblasti nebo společenské problémy byste se chtěl/a během svého mandátu primárně zaměřit?

1. Na situaci lidí hospitalizovaných proti jejich vůli v zařízeních zdravotnické péče a na funkčnost systému detenčního řízení.

2. Na to, zda školský systém funguje tak, aby naplňoval heslo – škola má vzdělávat, rodina vychovávat a zda je schopen dobře spolupracovat s rodinami, které utíkají před válkami a jinými pohromami.

3. Na to, jak by mohl stát vylepšit systém sociálního bydlení.

Bulletin Centra pro lidská práva a demokracii čtou lidé, kterým není lhostejný stav právního státu. Co byste jim, jako potenciální veřejný ochránce práv, vzkázal/a?

Ať neklesají na mysli. Žijeme ve státě, v němž máme skutečně nezávislou justici na jejím vrcholu skvěle fungující Ústavní soud. Se svými zkušenostmi a ve srovnání s jinými státy to mohu zodpovědně prohlásit. A že u nás existují a fungují instituce, které se zastanou i toho nejslabšího jedince, jenž si neumí poradit ve složitém byrokratickém systému a neumí se brát o svá práva.

Fotografie: Budova Kanceláře veřejného ochránce práv, autor: Jan Lhotský.

Přepínač jazyka

Vyhledávání

Kdo se stane novým veřejným ochráncem práv? Vyzpovídali jsme čtyři kandidáty.

Vítězslav Dohnal

Eva Kostolanská

Vít Alexander Schorm

Jaromír Jirsa

Odebírat Bulletin

Odebírejte lidskoprávní Bulletin