Nový směr v řešení sporů týkajících se klimatických změn udal nizozemský nejvyšší soud. Potvrdil rozhodnutí vnitrostátních soudů nižší instance - Nizozemsko má na základě svých mezinárodních závazků povinnost snížit emise skleníkových plynů. O jaké argumenty opřel soud své rozhodnutí a proč je tak důležité i na mezinárodní úrovni?

Celý případ má počátek v dokumentu Mezivládního panelu pro změnu klimatu,[1] který byl vydán v roce 2007. Jedním z cílů v něm stanovených bylo snížení emisí skleníkových plynů v rozvinutých zemích o 25 až 40 % oproti úrovni z roku 1990. Nizozemsko tehdy souhlasilo se snížením dokonce o 30 %, kterého mělo dosáhnout do konce roku 2020. O čtyři roky později však nizozemská vláda oznámila, že se emise podaří snížit pouze o 14 až 17 %.

Obrat nastal v roce 2013, kdy se iniciativy chopila nizozemská organizace Urgenda. Tehdy pět let stará organizace spojující občany a klimatické aktivisty byla založena za jediným cílem - podporovat přechod k udržitelné společnosti. Když tedy vláda oznámila, že nebude schopna dostát dřívějším závazkům v oblasti skleníkových plynů, začala Urgenda reagovat. V listopadu podali její právníci kolektivní žalobu na nizozemský stát, a tak začal přelomový proces.

Začátek procesu

První rozsudek vynesl Okresní soud v Haagu v roce 2015. Urgenda požadovala snížení o 40 %, nebo případně alespoň o 25 %. Ačkoliv hledala oporu zejména v mezinárodní úpravě lidských práv, haagský soud podložil své rozhodnutí výkladem nizozemského občanského zákoníku. Soud shledal, že podle civilního práva se stát dopouští deliktního jednání, když vytváří nebezpečí, které nemuselo vzniknout, respektive kterému může zabránit. Uložil tak státu snížit emise alespoň o 25 % oproti hodnotám v roce 1990.

Toto rozhodnutí si získalo jak zastánce, tak kritiky. Jednou z otázek byla pravomoc soudu ve vztahu k ostatním složkám státní moci. Nepřekročil hranice, když interpretoval nezávazné normy definované v mezinárodních dokumentech jako závazné pro nizozemskou vládu? I proto se nizozemský stát odvolal, a případem se tak v roce 2018 zabýval odvolací soud.

Odvolací soud tentokrát hledal oporu v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv. Našel ji v ustanoveních o právu na život (čl. 2) a o právu na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8) a rozhodnutí první instance potvrdil.

Hlavní argument nejvyššího soudu

Stát se však nevzdal a podal dovolání k nejvyššímu soudu, který potvrdil, že klimatická změna je lidskoprávní otázkou. Vyslovil tak názor, který již dříve zazněl např. od Zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva a životní prostředí či Inter-Amerického soudu pro lidská práva. Stát před nejvyšším soudem namítal, že i kdyby bylo možné podřadit nebezpečí plynoucí z klimatické změny pod články 2 a 8 Evropské úmluvy, nebyl by položen základ pro povinnost státu zabránit takovému nebezpečí. Rizika s tím spojená jsou totiž dle státu příliš neurčitá, a navíc mají globální povahu.

Soud však uvedl, že na rizika vyvolaná klimatickou změnou je možné aplikovat Evropskou úmluvu, což podložil také odkazem na dva dřívější případy v Turecku a v Rumunsku.

Nebezpečí spojené s klimatickou změnou je dnes podle soudu natolik reálné, že se rovná jiným nebezpečím, před kterými jsou lidé chráněni články 2 a 8 Evropské úmluvy. Navíc může nabýt různých forem – zvýšení mořské hladiny, snížení kvality ovzduší, rozšiřování infekčních chorob apod. Podstatné je, že nevíme, kdy se dopady klimatické změny naplno projeví. Až se tak stane (což v případě nedostatečných preventivních opatření bude v druhé polovině tohoto století), mohou tyto důsledky vést ke stovkám tisíc obětí jen v samotné západní Evropě. Jinými slovy to, že se nyní ještě naplno neprojevily, neznamená, že Evropská úmluva proti nim neposkytuje ochranu.

Komu právo na ochranu proti klimatické změně náleží a proč je odpovědné zrovna Nizozemsko?

Neméně zajímavé je, že soud se příliš nezabýval otázkou, zda se takové právo (když už jednou bylo označeno za základní lidské právo) vztahuje i na nerezidenty Nizozemska. Jestliže totiž toto právo vyplývá z mezinárodních závazků, zejména z Evropské úmluvy, neměly by pak být odpovědné i další státy? Nejvyšší soud tuto otázku z různých procesních důvodů neřešil, opakovaně zdůrazňoval právě problém zvyšování mořské hladiny, který je relevantní právě pro nizozemské obyvatelstvo.

Když už jednou bylo stanoveno, že povinnost státu zajistit prevenci proti klimatické změně existuje, bylo potřeba stanovit, o kolik procent by se tedy skleníkové plyny měly snížit. Nejvyšší soud našel hranici pomocí metody „společného základu“, kdy se porovnávají názory a doporučení vědců s obecně akceptovanými standardy. Soud stanovil hranici 25 %, což je hodnota vycházející z vědeckých poznatků, na níž panuje shoda mezivládních evropských konferencí včetně již zmiňovaného Mezivládního panelu pro změnu klimatu. 

Silným argumentem byla také sdílená odpovědnost států. Nizozemsko je jen jedním z mnoha států, které svou produkcí negativně ovlivňují klimatickou změnu. Jeho produkce skleníkových plynů je ve srovnání s ostatními státy relativně nízká. Na to nejvyšší soud odpověděl, že Nizozemsko odpovídá za své vlastní závazky, a proto má povinnost omezit svou část emisí.

V tomto argumentu se soud opřel o  obecný princip mezinárodního práva ukládajícího státům nepůsobit škodu na území jiného státu.[2] Z porušení této povinnosti pak státu může vzniknout povinnost sekundární - odpovědnost za způsobenou škodu. Nizozemský nejvyšší soud zde vyšel z tzv. Článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní jednání. Soud na základě článku 47 odst. 1  těchto Článků došel k závěru, že státu při nedodržení jeho závazku ke snížení své části emisí vznikne částečná odpovědnost za způsobenou škodu. Články vypracovala Komise OSN pro mezinárodní právo a Valné shromáždění je přijalo rezolucí v roce 2007.

Soud se také musel vypořádat s tím, že v řízení rozhodoval o otázce v podstatě politického charakteru spadající do působnosti zákonodárce. V rozsudku soud záležitost vyřešil tak, že stanovil pouze nejnižší nutnou hranici emisí skleníkových plynů, tedy 25 %. Konkrétní opatření k uvedení rozhodnutí do praxe a případné rozhodnutí snížit plyny o více než 25 % však již ponechává na vládě a parlamentu.

Jelikož soud zodpověděl právní otázky, zbývá nyní vládě vyřešit otázku jejich aplikace. Podle předsedy vlády Marka Rutteho je současná situace velmi komplikovaná, neboť Nizozemsku nezbývá ani rok na dosažení požadované úrovně emisí. Aktivistka z ekologické organizace Greenpeace Faiza Oulahsen uvedla, že vláda bude muset přistoupit k drastickým opatřením, za což si však může sama, neboť po čtyři od prvního rozhodnutí v této věci nebrala situaci vážně.

 

Poznámky

[1] Jedná se o mezivládní orgán sdružující vědce z celého světa. Byl založen v roce 1988 z iniciativy Valného shromáždění OSN a jeho cílem je zkoumání změn klimatu a jejich dopadů.

[2] Princip nepůsobit škodu na území jiného státu (tzv. no-harm rule) je principem mezinárodního obyčejového práva. Poprvé byl pojmenován v případu arbitráže Trail Smelter. Jeho podstatou je povinnost státu předcházet rizikům poškození životního prostředí jiného státu či tato rizika alespoň snižovat.

Zdroje

Gregory, Andy (2019, 21. prosince). Landmark ruling that Holland must cut emissions to protect citizens from climate change upheld by supreme court. https://www.independent.co.uk/environment/holland-emissions-climate-change-supreme-court-urgenda-dutch-co2-a9256346.html

Hoge Raad (2019, 20. prosince). Dutch State to reduce greenhouse gas emissions by 25 % by the end of 2020. https://www.rechtspraak.nl/Organisatie-en-contact/Organisatie/Hoge-Raad-der-Nederlanden/Nieuws/Paginas/Dutch-State-to-reduce-greenhouse-gas-emissions-by-25-by-the-end-of-2020.aspx

Lutak, Oksana (2020, 27. ledna). The Urgenda decision: The landmark Dutch climate change case. https://leidenlawblog.nl/articles/the-urgenda-decision-the-landmark-dutch-climate-change-case

Nolllkaemper, André a Laura Burgers (2020, 6. ledna). A New Classic in Climate Change Litigation: The Dutch Supreme Court Decision in the Urgenda Case. https://www.ejiltalk.org/a-new-classic-in-climate-change-litigation-the-dutch-supreme-court-decision-in-the-urgenda-case/

Urgenda. Climate case explained. https://www.urgenda.nl/en/themas/climate-case/climate-case-explained/

Fotografie

Nizozemský premiér Mark Rutte. Mark Rutte, autor: Arno Mikkor/EU2017EE Estonian Presidency, 29. září 2017, zdroj: Flickr, CC BY 2.0, editace: ořez.