Soudní dvůr Evropské unie v úterý 16. června 2026 vydal rozsudek ve spojených věcech C‑188/24 WebGroup Czech Republic a NKL Associates a C‑190/24 Coyote System. Posuzoval otázku, zda členský stát Evropské unie může omezit digitální služby poskytované z jiného členského státu a za jakých podmínek mohou být provozovatelé těchto služeb odpovědni za informace, které ukládají a šíří.

Úvod aneb o co šlo

V posuzovaném případě se spornými staly dva typy opatření, prostřednictvím kterých francouzská legislativa omezuje některé digitální služby za účelem ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti:

(i) zaprvé šlo o povinnost uloženou editorům pornografických internetových stránek zavést systém ověřování věku uživatelů, aby byl nezletilým osobám znemožněn k těmto obsahům přístup; a

(ii) zadruhé šlo o zákaz šíření informací o některých silničních kontrolách poskytovateli služeb podpory řízení prostřednictvím geolokace, přičemž tyto informace do systému vkládali uživatelé.

České společnosti WebGroup Czech Republic a NKL Associates, editoři pornografických internetových stránek, a francouzská společnost Coyote System, poskytovatel služeb podpory řízení, napadly tato opatření před francouzskou Státní radou (Conseil d’État).[1]

Tyto společnosti zejména namítaly, že napadená opatření porušují zásadu „země původu“ stanovenou ve směrnici o elektronickém obchodu[2], jejímž cílem je mimo jiné zajistit volný pohyb služeb informační společnosti v rámci Evropské unie. Podle zásady země původu, která v této oblasti zavádí vzájemné uznávání mezi členskými státy, služby spadající do „koordinované oblasti“ podléhají pouze právu členského státu, v němž je poskytovatel služeb usazen.[3] Francouzská Státní rada předložila žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie (SDEU).

Odpověď SDEU na předběžnou otázku: ano, ale…

SDEU nejprve konstatoval, že sporná opatření spadají do koordinované oblasti. Následně se SDEU věnoval hlavní otázce, zda členský stát může omezit digitální služby poskytované z jiného členského státu. Konstatoval, že v systému směrnice o elektronickém obchodu povinnosti a zákazy obdobné sporným opatřením spadají v zásadě pouze pod pravomoc členského státu EU, v němž jsou dotčení poskytovatelé služeb usazeni. Proto skutečnost, že Francie dotčená opatření uplatňuje vůči poskytovatelům usazeným v jiných členských státech, představuje omezení volného pohybu služeb. Tato opatření však mohou být dle SDEU v konkrétních případech přijata za dodržení hmotných i procesních podmínek stanovených směrnicí.

Členský stát může uložit poskytovatelům usazeným v jiných členských státech povinnost zavést systém ověřování věku z důvodu veřejného pořádku. Může také zakázat z důvodu veřejné bezpečnosti další šíření informací týkajících se některých silničních kontrol na svém území. Zároveň se musí jednat o opatření přiměřená s ohledem na vytyčené cíle. SDEU ve vztahu ke sporným opatřením dále dospěl k závěru, že se tato opatření týkají určitých služeb informační společnosti, jimiž jsou skutečně dotčeny uvedené cíle a konkretizují je individuální rozhodnutí s výzvou ke splnění povinnosti či se zákazem přijatá na základě vnitrostátních právních předpisů. Nejde-li však o výjimečnou (naléhavou) situaci, je před přijetím takových opatření třeba požádat členský stát EU, v němž je dotčený poskytovatel usazen, aby sám přijal vhodná opatření. Rovněž musí úmysl přijmout tato opatření oznámit Evropské komisi a tomuto členskému státu.

Lze tedy shrnout, že s výhradou dodržení všech uvedených podmínek členský stát EU může omezit digitální služby poskytované z jiného členského státu. V posuzovaném případě to znamená, že může poskytovatelům služeb informační společnosti usazeným v jiných členských státech uložit povinnost zavést systém ověřování věku k tomu, aby byl nezletilým osobám znemožněn přístup k jejich pornografickým internetovým stránkám. Může jim také zakázat, aby v rámci svých služeb podpory řízení prostřednictvím geolokace dále šířili informace týkající se některých silničních kontrol.

Zproštění odpovědnosti

Nakonec se SDEU vyjádřil k otázce, za jakých podmínek lze provozovatele služby informační společnosti zprostit odpovědnosti za ukládání a šíření informací poskytnutých uživateli.

SDEU rozhodl, že pokud tento provozovatel určí prostřednictvím algoritmu podmínky, způsob a šíření ukládaných informací a tyto informace kontroluje, nemůže být zproštěn odpovědnosti za jejich další šíření. V takové situaci totiž nemá postavení tzv. poskytovatele „hostingu“, který je v zásadě zproštěn odpovědnosti za informace ukládané na žádost uživatele za podmínky, že nesmí o těchto informacích vědět ani je kontrolovat. Avšak i pouhým poskytovatelům „hostingu”  může být zakázáno další šíření informací týkajících se některých silničních kontrol z důvodů veřejného pořádku, bezpečnosti nebo zabezpečení.

Závěrem

Rozsudek SDEU přináší několik důležitých praktických závěrů. Především potvrzuje, že zásada země původu zůstává základním pravidlem pro volný pohyb služeb informační společnosti, avšak není absolutní. Členské státy mohou ve výjimečných a řádně odůvodněných případech zasáhnout proti poskytovatelům usazeným v jiném členském státě, pokud sledují legitimní cíle, jako je ochrana veřejného pořádku či bezpečnosti, a pokud jejich opatření jsou přiměřená a individualizovaná. Současně musí být respektovány procesní záruky – zejména povinnost předběžné komunikace s členským státem původu a oznámení Komisi, nejde-li o naléhavou situaci.

Rozsudek rovněž zdůrazňuje limity odpovědnosti poskytovatelů digitálních služeb. Pokud provozovatel aktivně určuje podmínky a způsob šíření informací prostřednictvím algoritmů, nemůže se dovolávat režimu hostingu a zproštění odpovědnosti. To posiluje požadavek transparentnosti a obezřetnosti při nakládání s uživatelským obsahem, zejména pokud může mít dopad na veřejnou bezpečnost.

Do budoucna lze očekávat, že členské státy budou muset své zásahy vůči přeshraničním digitálním službám pečlivě odůvodňovat a strukturovat tak, aby obstály v testu proporcionality a procesní korektnosti. Pro poskytovatele digitálních služeb to znamená nutnost sledovat nejen právo státu usazení, ale i potenciální regulační zásahy v jiných členských státech, zejména v oblastech citlivých z hlediska veřejného pořádku či bezpečnosti.

 

Poznámky

[1] V České republice je ekvivalentem Státní rady jakožto nejvyšší správní soudní instance Nejvyšší správní soud.

[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu).

[3] Koordinovaná oblast odpovídá požadavkům stanoveným právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu, či zda byly pro ně zvláště určené.

Zdroje

Soudní dvůr Evropské unie (2026). Rozsudek SDEU ve spojených věcech C‑188/24 WebGroup Czech Republic a NKL Associates a C‑190/24 Coyote Systém ze dne 16. června 2026. Dostupné z: https://infocuria.curia.europa.eu/tabs/jurisprudence?sort=DOC_DATE-DESC&searchTerm=%22C-188%2F24%22&publishedId=C-188%2F24.

Soudní dvůr Evropské unie (2026). Rozsudek: C-188/24 WebGroup Czech Republic a NKL Associates a C-190/24 Coyote Systém. Aktuality. Dostupné z: https://curia.europa.eu/site/jcms/p1_1000084528/cs/rozsudek-c-188/24-webgroup-czech-republic-a-nkl-associates-a-c-190/24-coyote-system.

Soudní dvůr Evropské unie (2026). Tisková zpráva č. 87/26 ze dne 16. června 2026. Dostupné z: https://curia.europa.eu/site/upload/docs/application/pdf/2026-06/cp260087cs.pdf.  

Fotografie

[1] SDEU se vyjádřil k omezení digitálních služeb. Ilustrační foto (Flags of CoE), autor: Aneta Cermanová, 18. 12. 2024.