Ústavní soud v květnu posuzoval případ ženy z Karviné, která byla v roce 2005 přijata do nemocnice se zdravotními obtížemi. Trpěla velkými bolestmi, operována však byla až po třech dnech. Po nemocnici žádala odškodnění. Může být ponechání pacienta v bolestech poškozením práva na zdraví? Co vše spadá pod termín lege artis? 

Podstatou případu žalobkyně bylo, že při hospitalizaci v karvinské nemocnici v roce 2005 trpěla po tři dny silnými bolestmi, které ustoupily až po následné operaci. Domáhala se tedy po karvinské nemocnici odškodnění za ponechání v těchto bolestech. 

Obecné soudy však rozhodly, že „samotná bolest není a nemůže být poškozením zdraví“ a že žalobkyně dostatečně neprokázala, že postup zdravotnického zařízení nebyl lege artis (tedy v souladu s dosaženým stupněm vývoje lékařské vědy a jejími pravidly). 

Žalobkyně se závěry obecných soudů nesouhlasila. Argumentovala především rozporem rozhodnutí soudu prvního stupně s výpověďmi jedenácti svědků a současně nedostatečně vedenou a nesrozumitelnou, nečitelnou zdravotnickou dokumentací. Proto podala ústavní stížnost. 

Obsah termínu lege artis

Ústavní soudu (dále i „ÚS“) konstatoval, že prvoinstanční soud nepostupoval správně, když „mechanicky a nekriticky vycházel hlavně ze znaleckých posudků, konvenujících žalované nemocnici a výrazně potlačil další zjištění a důkazy, ke kterým ve věci došlo, a které svědčí o opaku“. Soud tak rozhodl na základě toho, že úspěšně provedenou operací zdravotnické zařízení naplnilo zásady správné léčby, a nejednalo tak proti lege artis.  

Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dle ÚS chybné, neboť žalobkyně nevedla spor o to, zda byla operace provedena řádně, ale zda tak bylo učiněno včas a postup léčby byl správný. Již v samotném řízení před obecnými soudy však bylo předloženo potřebné množství důkazů o tom, že stěžovatelka trpěla nesnesitelnými bolestmi až do provedení operace. Toto potvrdili i někteří z ustanovených znalců.

Ústavní soud v nálezu konstatoval, že „je přesvědčen, že součástí postupu lege artis je také řádná, včasná a účinná pomoc a úleva pacientovi od bolesti. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že hlavním účelem operace je odstranit příčiny obtíží, což se nakonec (po přeložení stěžovatelky na gynekologické oddělení a stanovení správné diagnózy) zdařilo. I sekundární účel léčby, tedy co nejrychlejší odstranění nebo výrazné zmírnění utrpení pacienta, je třeba z hlediska práva na zdraví a jeho ochranu presumovat jako ústavně žádoucí a odpovídající smyslu a účelu mimo jiné čl. 31 věty první Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na ochranu zdraví.“ 

Kritika rozhodnutí odvolacího soudu

Kritika ÚS směřovala i proti názoru odvolacího soudu. Ten uvedl, že nemohl přezkoumat věcnou správnost odborných závěrů znalců. Soudci totiž dle jeho názoru nemají odborné znalosti (nemají je v takové míře), aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit.

Na toto tvrzení reagoval ÚS ve svém nálezu následovně: „Závěr, zda zdravotnické zařízení postupovalo či nepostupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž v kompetenci nezávislého soudu a znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem pro právní závěr o postupu „(non) lege artis.“ Dále uvedl: „Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou i právní správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek konstrukce soudní moci akceptovat již proto, že by eliminoval roli soudní moci a ve svém důsledku ochranu vůči státu při plnění jeho povinnosti chránit zdraví jedince.“ 

Obrácení důkazního břemene

Ačkoliv byla žalobkyní pacientka, na níž zásadně leží důkazní břemeno ohledně prokázání existence všech předpokladů odpovědnosti za újmu na zdraví, je to právě zdravotnické středisko, které má veškeré informace o jejím zdravotním stavu. A jak zdůraznil ÚS s odkazem na svou judikaturu, pokud je prokázáno, že nemocnice pochybila při vedení zdravotnické dokumentace, má se v tomto případě uplatnit zásada obrácení důkazního břemene. Nikdo totiž nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání. K tomuto obecné soudy dostatečně nepřihlédly.  

Pochybení se dopustil i Nejvyšší soud, neboť dovolání věcně neposoudil, ačkoliv k tomu byly splněny podmínky. Ústavní soud konstatoval: „Proto se ve věci uplatnila judikatura Ústavního soudu, podle níž absence racionálního zdůvodnění názorů obecných soudů v jejich rozhodnutích zakládá porušení práva na spravedlivý proces, a to kvůli libovůli a nepřezkoumatelnosti takových závěrů.“

Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces

Na základě výše zmíněného Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy porušily základní práva stěžovatelky, jež jsou zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postupem soudů došlo tedy k zásahu do práva na soudní ochranu před nezávislým a nestranným soudem, a to bez zbytečných průtahů. Rozhodnutí obecných soudů proto zrušil.

 

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18

Fotografie

Ilustrační fotografie. A room in the Katriina hospital in Vantaa, autor: Antti Yrjönen / Vantaa City Museum, datum pořízení: 13. dubna 2018, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY 4.0,editace: ořez.