Je k účinné ochraně lidských práv v souvislosti s životním prostředím zapotřebí nového protokolu k Úmluvě, nebo si Evropský soud pro lidská práva vystačí s inovativní interpretací a stávající legislativou? Tuto a další otázky si ve Štrasburku i v online prostoru kladli řečníci konference z řad soudců a právníků štrasburského soudu, ale i mezinárodních expertů na lidská práva a právo životního prostředí.

Během úvodních řečí bývalý prezident Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) Linos-Alexander Sicilianos shrnul, jak soud v minulosti řešil mnohé případy poškozování životního prostředí s důrazem na to, že domov člověka není jeho pouhým bydlištěm, ale také prostředím, ve kterém žije. Nabídl pohled na antropocentrický přístup, který je zaměřený na lidskou bytost, jako na přístup neegoistický a komplementární s přístupem ekocentrickým, jehož středobodem je ochrana domova, prostředí, a tedy i planety, na které žijeme.

Právo na zdravé životní prostředí

Právnička ESLP Natalia Kobylarz se zabývala rozsahem ochrany životního prostředí. Uvedla, že text Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) neobsahuje žádné ustanovení, které by garantovalo právo na zdravé životní prostředí. Přesto ESLP rozhodl již ve více než 300 případech, které byly spojené s poškozováním životního prostředí a ovlivňovaly užívání lidských práv jako jsou právo na život a právo na respektování soukromého a rodinného života.[1]

Druhým důležitým faktorem environmentálních případů ochrany lidských práv je požadavek na postavení přímé oběti. Osoba, která chce dosáhnout ochrany před poškozováním životního prostředí a nemůže prokázat negativní vliv na svůj vlastní blahobyt nebo život, nemá hmotněprávní nárok k uplatnění žádosti u soudu.

Další problematikou je doktrína přímého a škodlivého účinku, která podmiňuje status oběti kauzalitou mezi škodou na životním prostředí a porušením lidských práv. Interpretace práva na spravedlivý proces [2] a práva na život [3] štrasburským soudem vyžaduje, aby oběti prokázaly, že jsou vystaveny vážné, jasně identifikované a bezprostřední hrozbě. Jedinou výjimkou je status potenciální oběti, které hrozí budoucí porušení lidských práv. V takovém případě žadatel musí předložit rozumné a přesvědčivé důkazy o pravděpodobnosti újmy.

Odlišný výklad však ESLP provedl v případě práva na respektování soukromého a rodinného života, kdy se spokojil s „dostatečně blízkou souvislostí“. Soud by měl však vyjasnit, zda lze v případě chybějící přímé souvislosti použít test dostatečně blízké souvislosti. A pokud ano, můžeme dostatečně blízkou souvislost chápat jako souvislost na základě pravděpodobnosti, která je naplněna za předpokladu závažných, konkrétních a konzistentních skutečností a statistické korelace? V souvislosti s postavením oběti se tedy očekává navazující judikatura.

Meziamerický ekocentrismus jako příklad?

Zajímavým vstupem byl vhled do judikatury Meziamerického soudu pro lidská práva, který představil tajemník Nejvyššího soudu Mexika, Jorge Calderón Gamboa. Také Americká úmluva o lidských právech neobsahuje explicitně právo na zdravé životní prostředí a Meziamerický soud pro lidská práva postupoval obdobně jako ESLP, tedy poskytoval životnímu prostředí ochranu výhradně v souvislosti s ochranou lidských práv explicitně zaručených úmluvou.

V únoru 2018 však Meziamerický soud ve svém poradním stanovisku o životním prostředí a lidských právech přiznal existenci právu na čisté a zdravé životní prostředí na základě článku 26 Americké úmluvy, jímž se státy zavázaly přijímat opatření k dosažení plné realizace hospodářských, sociálních a kulturních práv vyplývajících z Charty OAS. Nadto tímto výkladem soud podle svých slov reflektoval ústavy členských států, mezinárodní nástroje a judikaturu národních soudů. Tento výklad byl v praxi použitý poprvé v únoru 2020, kdy v případě ochrany území původních obyvatel Lhaka Honhat Association proti Argentině došlo k porušení práva na čisté a zdravé životní prostředí.

Cesta k environmentální demokracii: účastnická práva jednotlivců a organizací

Jako zástupkyně jediného závazného mezinárodního procesněprávního dokumentu na ochranu životního prostředí na světě promluvila Fiona Marshall, tajemnice Výboru pro dodržování Aarhuské úmluvy. Ve svém projevu popsala praxi Aarhuského výboru ve vybraných situacích jako ukázku interpretace mezinárodního nástroje, který ratifikovalo 41 ze 47 smluvních stran Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

Mezi zmíněnou judikaturu Aarhuského výboru patřil i nález týkající se slovenského nařízení, které označilo celé kategorie informací o jaderné energii jako bezpodmínečně tajné. Výbor následně došel k závěru, že se jedná také o informace o životním prostředí podle Aarhuské úmluvy a rozhodl o rozporu nařízení s Aarhuskou úmluvou. V květnu 2020 Slovensko informovalo Výbor o změně nařízení, podle kterého nyní každá žádost o informace musí být jednotlivě posouzena.

Potřebné změny z pohledu neziskové organizace

Zástupci organizace Clientearth se zabývali zejména tématem znečištěného ovzduší a poukázali na skutečnost, že na mnoha místech jsou občané stále vystavováni nelegálním hodnotám znečištění. Následkem má být odhadovaných 400 tisíc předčasných úmrtí v Evropě ročně.

Děti, které dnes dýchají znečištěný vzduch, mohou mít zdravotní komplikace v budoucnu. Je proto těžké předvídat a prokazovat kauzalitu. Při výkladu postavení oběti by proto měly být využity princip předběžné opatrnosti a princip prevence. Soud by se měl také zaměřit na rozvoj výkladu institutu potenciální oběti.

Zástupci Clientearth dále navrhli, aby ESLP zvážil přípustnost žalob jednotlivců poté, co v jejich věci vyčerpala domácí prostředky právní ochrany nezisková organizace. Pro jednotlivce je totiž extrémně náročné vyčerpat všechny opravné prostředky a děje se tak jen v ojedinělých případech. Soudy by podle organizace měly také v rozsudcích zvažovat koncept účinné nápravy. Finanční kompenzace ze své podstaty v environmentálních případech nemůže být dostačujícím řešením.

Případ Urgenda: progresivní národní judikatura jako vzor?

Opakovaně bylo poukázáno na neexistenci judikatury týkající se klimatických změn u Soudního dvora v Lucemburku i u ESLP. Příkladem pro budoucí judikaturu by mohl být případ, kdy environmentální skupina Urgenda Foundation žalovala Nizozemsko z důvodu nedodržení právních závazků tím, že stanovilo cíl do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 17% oproti roku 1990. 

Soud první instance rozhodl především na základě ustanovení občanského zákoníku, podle kterého je jednání protiprávní, pokud zbytečně vytváří nebezpečí.[4] Soud stanovil jako dostatečné opatření snížení emisí o 25% oproti úrovni z roku 1990. Nizozemsko se s výsledkem nespokojilo, odvolací soud ale rozšířil výklad ve prospěch Urgenda Foundation, když shledal, že došlo přímo k porušení Úmluvy, konkrétně práva na život a práva na respektování soukromého a rodinného života. S tím souhlasil i Nejvyšší soud Nizozemska, který při rozhodování o kasační stížnosti potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu. 

Ke stejnému přístupu by však v obdobném případě ESLP chyběla možnost zabývat se actio popularis. Za důležitý krok, který již judikatura ESLP překonala, však můžeme považovat uznání vlivu znečištění ovzduší na osobu, která nežije v blízkosti zdroje znečištění, jak uvedla ve svém výstupu expertka na právo klimatických změn Marta Torre-Schaub.

Klimatická změna jako předmět ochrany lidských práv

Aby státy neporušovaly lidská práva v souvislosti s klimatickou změnou, musí přijmout veškerá přiměřená a vhodná opatření k celosvětovému postupnému ukončení produkce emisí skleníkových plynů kolem roku 2050. Tuto tezi založila Christina Voigt, expertka na mezinárodní environmentální právo, na následující argumentaci.

Mezinárodní smlouvy a vnitrostátní předpisy, které se zabývají regulací klimatu, zřídka řeší problematiku lidských práv, ale spíše hledají technická řešení problémů. Lidská práva jsou proto mimo jejich dosah. Příkladem toho je Pařížská dohoda, která výslovně uznává, že smluvní strany by měly respektovat, podporovat a brát v úvahu své příslušné závazky v oblasti lidských práv. Toto uznání je odkazem na lidskoprávní povinnosti, které si státy již osvojily.

Podle judikatury ESLP právo na život a právo na respektování soukromého a rodinného života zavádí pozitivní závazek států přijímat přiměřená a vhodná opatření na ochranu těchto práv a poskytnout prostředky pro boj proti hrozbám jejich porušování. Tyto pozitivní závazky jsou ve světle klimatické změny splněny, pokud přijatá opatření mají preventivní účinek před nebezpečnou úrovní změny klimatu. Je proto zřejmé, že dosud přijatá opatření je třeba považovat za neadekvátní.

Smluvní strany Pařížské dohody se totiž zavázaly k lepší implementaci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu tím, že udrží nárůst průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a budou usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Jako informační zdroj byl zvolen Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu, který jasně určil cíle potřebné k naplnění této dohody, zejména nulové emise kolem roku 2050.

Na otázku, zda je klimatická změna záležitostí ochrany lidských práv, je proto potřeba odpovědět kladně. Soudy by však neměly státům určovat, jaká opatření mají přijmout, měly ale by být schopné určit, zda jsou opatření dostatečná.

Je zapotřebí nové právní úpravy?

Jako poslední řečník vystoupil prezident ESLP, soudce Robert Spano. Zdůraznil, že je zřejmé, že Úmluva neobsahuje právo na zdravé životní prostředí. Úmluva se také jasně vymezuje jako ochránce práv jednotlivců a v tomto smyslu je antropocentrickým nástrojem. Znamená to však, že práva zaručená Úmluvou mohou být pro její účel odloučena od prostředí člověka, ve kterém žije? Všechna práva jsou zkoumána a jsou účinná pouze v kontextu života dané osoby. To by mělo být podle prezidenta ESLP ze současné judikatury zřejmé. 

Holistický přístup a Úmluva jako živoucí nástroj

Prezident soudu zakončil svůj projev několika poznatky o funkci soudu a jeho roli ve světle klimatické krize. Vývoj práva na mezinárodní úrovni umožnil soudu posílit argumentaci při ochraně jednotlivců v environmentálních případech. Jak soud dlouhodobě zdůrazňuje, Úmluva nemůže být vykládána ve vzduchoprázdnu a musí souznít s mezinárodním právem, kterého je součástí. Proto se i Úmluva pohybuje neustále po trajektorii, kterou utvářejí členské státy v mezinárodním prostředí. Jedná se o organický proces, který se odráží v rozhodnutích soudu. V tomto smyslu prezident Spano poznamenal, že soud dosud ve své judikatuře nezmínil ani Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu ani Pařížskou dohodu.

Prezident štrasburského soudu na závěr velmi zajímavé konference zhodnotil, že se nacházíme v historickém okamžiku přeměny, který má planetární vliv a důležitost. Evropský soud pro lidská práva podle něj bude hrát svou roli v mezích jemu svěřených kompetencí, maje vždy na vědomí, že záruky Úmluvy musí být pro jednotlivce účinné a skutečné.

Poznámky

[1] Viz případ Kyrtatos proti Řecku.

[2] Viz případ Okaya a další proti Turecku.

[3] Viz případ Budayeva a další proti Rusku.

[4] Na základě tzv. doktríny nebezpečné nedbalosti.

Fotografie

[1] Konference ESLP „Lidská práva pro planetu”, zdroj: © ECHR-CEDH Council of Europe, editace: ořez.