Evropský soud pro lidská práva sloučil dohromady 32 stížností od stěžovatelů různých národností, aby se vyjádřil k podmínkám panujícím ve francouzských věznicích. Shledal,  že situace vládnoucí v zařízeních napříč celou Francií a neschopnost tamního vězeňského systému ji jakkoliv účinně řešit představují strukturální porušování článku 3 a článku 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

Soud se zabýval podmínkami panujícími v šesti různých věznicích rozesetých po celém světě (na ostrovech Martinik a Guadeloupe, ve Francouzské Polynésii, ale i na předměstí Paříže a dalších místech pevninské Francie), které dle názoru stěžovatelů nesplňovaly požadavky kladené článkem 3 Úmluvy na vhodnost podmínek k životu. 

Přeplněnost věznic dosahovala ve sledovaném období až 215 % v odděleních pro krátkodobé zadržení a 125 % ve zbytku zařízení. Vězni tudíž neměli k dispozici osobní prostor alespoň 3 metry čtvereční, jak vyžadovala předešlá judikatura Soudu. Stěžovatelé rovněž namítali rozpor s Úmluvou z důvodu plesnivých a rozpadajících se zdí věznic, přítomnosti velkého množství švábů, myší, krys a mravenců či naprostého nedostatku světla a čerstvého vzduchu. 

Všichni stěžovatelé tvrdili, že čas, kdy nemohli opustit zamčenou celu, zabral mezi 15 a 22 hodinami z každého dne. Vězeňská služba jim navíc měla otevírat poštu, kontrolovat je nahé po každé návštěvě ve věznici a nebyla schopná zajistit základní hygienické podmínky či zdravotní péči. V jedné z věznic byly toalety odděleny pouze záclonou od jídelního stolu, v jiné se nacházely 80 cm od postele jednoho ze stěžovatelů. Staří vězni, kteří vyžadovali neustálou asistenci a zdravotní péči, byli vězeňskou službou ponecháváni bez povšimnutí a starali se o ně jejich mladší spoluvězni. Většina stěžovatelů rovněž namítala všudypřítomnou atmosféru napětí a násilí, která zhoršovala jejich psychický stav.

Uznání špatné situace nepředstavuje dostatečnou nápravu

Na obranu proti všem výše uvedeným podmínkám měli stěžovatelé k dispozici zejména dva procesní prostředky, a to „naléhavou stížnost na ochranu základních svobod“ a „naléhavou stížnost pro zajištění adekvátní nápravy“.[1] Ty bylo možné individuálně směřovat ke správnímu soudci, který se jimi přednostně a, jak uznal Soud, dostatečně urychleně zabýval. U většiny stěžovatelů rovněž uznal, že si nevymýšlí a že podmínky jejich přežívání opravdu nejsou v souladu s důstojným životem. 

Podle stěžovatelů však rozhodnutí správního soudu uznávající nevhodnost podmínek, v nichž byli nuceni přežívat, samo o sobě nepředstavuje dostatečnou nápravu situace. Soudci totiž měli velmi malé a zcela nedostačující pravomoce pro změnu situace. Ani jejich užití navíc většinou nepřineslo zamýšlený efekt. 

Řešení problému by stálo peníze, takže ho řešit nebudeme

Soudce ve vnitrostátním systému totiž nemohl zásadně změnit fungování systému, který přeplněné věznice zásoboval stále novými vězni, jejichž přijetí ředitelé věznic nemohli odmítnout. Přeprava velkého množství vězňů do jiné věznice nebyla reálná z důvodu odlehlosti jednotlivých ostrovů či zkrátka kvůli tomu, že jiné věznice na tom nebyly lépe a vězně tak nebylo kam přesouvat. Ze stejného důvodu nebyla možná ani rekonstrukce věznic. Ředitelé věznic si tedy obvykle vystačili s tvrzením, že náprava situace nařízená soudem by byla „příliš drahá” či „příliš organizačně náročná”, aby mohl nařízení soudu úspěšně ignorovat. 

Vězni tedy neměli přístup k žádnému účinnému prostředku nápravy své bezútěšné situace, protože jediné procesně dostupné prostředky měly v realitě zcela minimální efekt, pokud vůbec nějaký. 

Soud tak jednomyslně uznal, že Francie porušila jak právo stěžovatelů nebýt podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu zaručené článkem 3, tak právo na účinné opravné prostředky zaručené článkem 13 Úmluvy. Článek 3 byl přitom dle názoru Soudu porušen zejména tím, že osobní prostor vězňů se mnohdy nerovnal ani třem metrům čtverečním. 

 

Poznámky

[1] Z anglického „urgent applications to protect a fundamental freedom“ a „urgent applications for appropriate measures“, v českém autorově překladu se nejedná o oficiální termíny.

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva. Judgment J.M.B. and Others v. France - prison overcrowding and inhuman and degrading conditions of detention. 30. ledna 2020. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng-press?i=003-6624855-8792764.

Evropský soud pro lidská práva. J.M.B. and Others v. France - Legal Summary. 30. ledna 2020 Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng-press?i=003-6624855-8792764.

Fotografie

Rozpadající se zdi ve věznici. TN State Prison 20 HDR. Autor: Exothermic, 25. 12. 2007, zdroj: Flickr, CC BY-NC-SA 2.0, editace: ořez.