Nejen každý právník, ale snad i mnoho laiků má jasno, že je nutné trvat na uplatnění zásady presumpce neviny na všechny trestné činy, jakkoliv se jeví zavrženíhodně. Lze se ovšem tázat, zdali tomu tak je v praxi vždy? Právě této problematice se věnoval Ústavní soud ve svém nedávném rozhodnutí.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (ve znění do 31. 12. 2024). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let. Současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 90 000 Kč.

Uvedeného se měl dopustit na poškozené, kterou měla jeho partnerka od dětství v péči. Od roku 2010 do roku 2022 měl s poškozenou na různých místech vykonat soulož a jiné sexuální praktiky. Poškozená mu měla opakovaně sdělovat svůj nesouhlas a odstrkovat jej rukama.

To vše měl stěžovatel činit při vědomí poruchy osobnosti a sníženého intelektu poškozené, která podle závěrů obecných soudů nebyla schopna „ve většině případů“ projevit důrazný nesouhlas ani se účinně bránit. V jednom případě ji měl ke styku dokonce donutit násilím.

Stěžovatel neuspěl ani s odvoláním, ani s dovoláním, a proto se obrátil na Ústavní soud.

Presumpce neviny v teorii

Ústavní soud nejdříve připomněl, že zásada presumpce neviny představuje jeden ze základních pilířů trestního procesu. Je garantována čl. 40 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod i čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Její podstata je jednoduchá – na každého, proti komu je vedeno trestní řízení, je třeba pohlížet jako na nevinného, dokud jeho vina není pravomocně prokázána zákonným způsobem.

Tím je určeno rozložení důkazního břemene v trestním řízení. Je výlučně na státu, aby prokázal vinu obžalovaného. Obžalovaný není povinen prokazovat svou nevinu ani vyvracet jednotlivá tvrzení obžaloby. V řízení může zůstat zcela pasivní.

S presumpcí neviny také úzce souvisí zásada in dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obviněného. Odsuzující rozsudek může být založen pouze na skutkovém stavu, který byl prokázán bez rozumných pochybností. Pokud ani po provedení všech dostupných důkazů nelze důvodné pochybnosti rozptýlit, nesmí být rozhodnuto v neprospěch obžalovaného.

Ústavní soud současně zdůraznil, že se tato východiska uplatní u všech trestných činů bez rozdílu, včetně trestných činů sexuální povahy.

Když soud uvěří jen jedné straně

Podle Ústavního soudu obecné soudy některé důkazy hodnotily jednostranně, případně se s nimi nevypořádaly vůbec. Výsledkem pak bylo nepřesvědčivé odůvodnění, proč byla jedna skutková verze přijata jako pravdivá a druhá odmítnuta.

Ústavní soud upozornil například na výpověď nevlastní matky poškozené. Ta popsala událost z roku 2011, při níž měla poškozená sama iniciovat sexuální kontakt se stěžovatelem. Okresní soud tuto výpověď prakticky odmítl pouze s odkazem na to, že odporuje výpovědi poškozené. Takový přístup však podle Ústavního soudu nepostačuje. Soud se měl podrobněji zabývat tím, proč považuje jednu výpověď za věrohodnější než druhou, zejména když některé okolnosti naopak korespondovaly s obhajobou stěžovatele.

Obdobně Ústavní soud kritizoval odmítnutí dalších navržených důkazů. Odvolací soud například neprovedl výslech svědkyně, které měla poškozená údajně sdělit, že to se stěžovatelem „přehnala“. Samotné toto konstatování samozřejmě ještě neprokazuje nepravdivost obvinění. Mohlo však představovat důležitý aspekt v rámci celkového skutkového děje.

Nebezpečí stereotypů při rozhodování

Dále odvolací soud argumentoval mimo jiné tím, že se nelze logicky domnívat, že by poškozená mohla mít zájem o sexuální styk se stěžovatelem, který byl přibližně o třicet let starší a byl partnerem její matky.

Ústavní soud takovou argumentaci jednoznačně odmítl. Rozhodování o vině nelze stavět na představách o tom, kdo může nebo nemůže být pro jiného sexuálně přitažlivý. Takové úvahy nejsou výsledkem dokazování, ale vycházejí ze společenských stereotypů. Přitom právě individuální okolnosti každého případu mohou být podstatně složitější, než jak naznačuje obecná životní zkušenost.

Podobně kriticky Ústavní soud hodnotil moralizující úvahy odvolacího soudu, který stěžovateli vytýkal, že ve své obhajobě nevidí morální problém v dobrovolném sexuálním vztahu s dcerou své partnerky. Ačkoli lze takové jednání považovat za společensky nepřijatelné, úkolem trestního soudu není hodnotit morálku obžalovaného. Posuzuje výhradně to, zda byly naplněny zákonné znaky trestného činu.

Nepřesný popis skutku

Významnou výtkou Ústavního soudu byla také samotná formulace skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Okresní soud uvedl, že stěžovatel vykonal s poškozenou „nejméně deset“ souloží a v neurčeném počtu případů další sexuální praktiky, aniž jednotlivé skutky blíže časově nebo skutkově konkretizoval. Jednání přitom mělo probíhat v období přibližně dvanácti let.

Takto formulovaný skutek podle Ústavního soudu neumožňuje dostatečně posoudit, které konkrétní okolnosti soud považoval za prokázané a jak dospěl k závěru o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty. Současně znesnadňuje přezkum správnosti právní kvalifikace i posouzení, zda šlo skutečně o pokračování v trestném činu, nebo o více samostatných skutků, které by bylo třeba od sebe odlišit.

Bezbrannost nelze předpokládat

Obecné soudy dovodily bezbrannost poškozené především ze závěrů o její poruše osobnosti, nižším intelektu a zvýšené ovladatelnosti. Ústavní soud však upozornil, že tyto charakteristiky samy o sobě ještě neznamenají naplnění zákonného znaku bezbrannosti.

Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě vychází z toho, že bezbrannost představuje konkrétní stav, kdy oběť není schopna projevit svou vůli nebo se účinně bránit. Nestačí proto obecně konstatovat určitou psychickou zranitelnost. Je třeba přesvědčivě vysvětlit, jak se právě tato zranitelnost projevila při jednotlivých skutkových dějích a zda byla přítomna v době konkrétního útoku.

V posuzované věci navíc soudy samy připustily, že v některých případech poškozená odpor projevit dokázala a stěžovatel její nesouhlas respektoval. O to důležitější bylo vysvětlit, proč měla být v jiných situacích považována za bezbrannou a zda si této skutečnosti mohl být stěžovatel vědom. Právě tato úvaha však v napadených rozhodnutích podle Ústavního soudu chyběla.

 

Zdroje

Nález Ústavního soudu ze dne 15. května 2026, sp. zn. I. ÚS 3090/25. Získáno z https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2026/1-3090-25_AN.pdf

Ústavní soud (květen, 2026). Presumpce neviny obviněných ze sexuálních trestných činů i oznamovatelů následně stíhaných pro křivé obvinění [tisková zpráva]. Získáno z https://www.usoud.cz/aktualne/presumpce-neviny-obvinenych-ze-sexualnich-trestnych-cinu-i-oznamovatelu-nasledne-stihanych-pro-krive-obvineni

Hendrych, D. a kol. (2001). Právnický slovník. Praha: C. H. Beck.

Fotografie

Presumpce neviny patří mezi základní zásady trestního procesu. Budova Ústavního soudu (14), autor: David Bernard.