Soudní dvůr Evropské unie se v řízení o předběžné otázce zabýval případem zaměstnankyně, která byla propuštěna ze spolku působícího při katolické církvi, který poskytuje poradenství těhotným ženám poté, co z církve vystoupila. Otázkou bylo, zda diskriminace na základě náboženského vyznání může být odůvodněna povahou činnosti spolku a jeho náboženskou identitou.

Spolek poskytující poradenství těhotným ženám

JB byla od roku 2006 zaměstnankyní spolku Katholische Schwangerschaftsberatung. Tento spolek působící při katolické církvi v rámci své činnosti mimo jiné poskytuje poradenství těhotným ženám. Po svých zaměstnancích požaduje, aby dodržovali směrnice katolické církve, jejichž předmětem je například ochrana života nenarozeného dítěte. Směrnice spolku usilují o povzbuzení těhotné ženy, aby pokračovala v těhotenství a dítě donosila.[1]

JB byla zaměstnankyní spolku od roku 2006. V roce 2013 vystoupila z katolické církve a to z důvodu, že její manžel není katolík a má vysoké příjmy. Kvůli tomu by totiž musela hradit místní diecézi dodatečný příspěvek. Toto rozhodnutí mělo dle JB praktický charakter, nijak se v něm neodrážel její postoj vůči hodnotám nebo etice katolické církve. Podle kanonického práva je však vystoupení z církve závažným porušením povinnosti zachovávat věrnost církvi.

Spolek JB v červnu 2019 z důvodu jejího vystoupení propustil. V době propuštění pracovaly ve spolku čtyři zaměstnankyně, které byly členkami katolické církve, a dvě zaměstnankyně, které jejími členkami nebyly. Na tyto nečlenky se požadavek věrnosti církvi nevztahoval.

Předběžná otázka pro SDEU

JB napadla své propuštění u německých soudů. Předkládací soud, Spolkový pracovní soud, dospěl k závěru, že propuštění představovalo přímou diskriminaci na základě náboženského vyznání. Současně však položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2000/78/ES ve světle Listiny základních práv EU.

Podle těchto ustanovení mohou členské státy stanovit, že rozdíl v zacházení nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotčené pracovní činnosti nebo podmínek jejího výkonu vyplývá, že určitá vlastnost představuje podstatný a určující profesní požadavek. Takový požadavek musí sledovat legitimní cíl a být přiměřený.

Zvláštní úprava se týká církví a organizací založených na náboženském vyznání. V jejich případě může rozdíl v zacházení na základě náboženského vyznání nebýt diskriminační, pokud je daný požadavek podstatný, legitimní a odůvodněný se zřetelem k etice organizace.

Soudní dvůr měl proto posoudit, zda tato ustanovení brání vnitrostátní úpravě, která umožňuje náboženské organizaci požadovat po zaměstnanci, aby nevystoupil z církve, případně aby do ní znovu vstoupil, a to pod hrozbou propuštění. Významné bylo i to, že organizace zaměstnávala jiné osoby na stejné pozici, aniž by po nich členství v církvi vyžadovala.

SDEU a hledání spravedlivé rovnováhy

Soudní dvůr se zaměřil na nalezení spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy. Na jedné straně stojí právo zaměstnance nebýt diskriminován z důvodu náboženského vyznání. Na straně druhé stojí zájem zaměstnavatele na ochraně jeho etiky založené na náboženství a na zachování jeho autonomie.

Soudní dvůr připomněl, že členské státy mají při vyvažování těchto zájmů určitý prostor pro uvážení. Zároveň však zdůraznil, že tento prostor je omezen požadavky unijního práva a že vnitrostátní soudy musí postupovat podle jasných kritérií. Klíčovou otázkou bylo, zda požadavek setrvání v církvi představuje podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace.

Členství v církvi není podstatné pro poskytování poradenství

Pokud jde o „podstatnou“ povahu požadavku, Soudní dvůr upřesnil, že tato podmínka znamená, že příslušnost k náboženskému vyznání musí být objektivně nezbytná vzhledem k povaze dotčené činnosti nebo k výkonu práva organizace na autonomii.

V projednávaném případě dospěl k závěru, že členství JB v katolické církvi nebylo podstatným požadavkem pro výkon její práce. Tento závěr opřel zejména o skutečnost, že spolek zaměstnával i poradkyně, které nikdy nebyly členkami katolické církve, a přesto vykonávaly stejnou činnost.

Z toho plyne, že pro spolek nebylo rozhodující samotné členství v církvi, ale spíše dodržování jejích etických zásad. Samotné vystoupení z církve proto nemohlo být považováno za faktor, který by ohrožoval výkon pracovní činnosti nebo etiku organizace.

Omezení církví

Soudní dvůr tímto rozhodnutím dále konkretizuje test „podstatného profesního požadavku“ a posiluje důraz na jeho reálný, nikoli deklaratorní charakter. Pro praxi to znamená, že náboženské organizace budou muset své požadavky pečlivěji odůvodňovat a opírat o konkrétní okolnosti dané pracovní pozice. Zároveň rozsudek potvrzuje, že autonomie těchto organizací má své limity tam, kde dochází k zásahu do základních práv jednotlivce. Loajalita k hodnotám organizace nemůže být vynucována způsobem, který není nezbytný pro jejich ochranu.

 

Poznámky:

[1] Pro kontext je dobré uvést, že dle německé právní úpravy je podstoupení umělého přerušení těhotenství legální pouze pod podmínkou, že osoba, která ho podstupuje absolvuje „konzultaci“ v některém ze státem uznaných subjektů. Takovým je například i výše uvedený spolek.

Zdroje:

Rozsudek Soudního dvora ve věci C-258/24 Katholische Schwangerschaftsberatung v JB ze dne 17. 3. 2026, dostupné na: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX:62024CJ0258

Fotografie:

[1] SDEU hledal hranice náboženské autonomie spolku. Loď katedrály, autorka: Anna Slezáková, 5. 7.  2022. Upraveno: oříznutí.