Ostře kritizovaná smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem o některých právních otázkách již od počátku vyvolává otázky o potřebnosti jejího přijetí a obecně o pojetí principu sekulárního státu v České republice. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/25 shledal rozpor dvou ustanovení Vatikánské smlouvy s ústavním pořádkem. Problém tím však nevyřešil, nýbrž ho pouze pozastavil.

Již před rokem jsme na blogu Centra informovali o tom, že Ústavní soud se bude zabývat smlouvou mezi Českou republikou a Svatým stolcem; o některých právních otázkách (Vatikánská smlouva). Tzv. Konkordátního nálezu jsme se dočkali o rok později dne 1. dubna 2026, kdy došlo k jeho veřejnému vyhlášení Ústavním soudem.

Kritika Vatikánské smlouvy do vydání nálezu Ústavního soudu

Ještě předtím, než se k Vatikánské smlouvě vyjádřil Ústavní soud, byla její podoba (a potřeba jejího přijetí) předmětem rozsáhlé kritiky ze strany odborné veřejnosti. Vatikánská smlouva byla označena například jako „historický anachronismus“ či jako „víc než problematická“. Kritici zdůrazňovali, že Vatikánská smlouva rozšiřuje okruh záležitostí, kde se namísto českého právního řádu uplatní vnitřní předpisy katolické církve, případně dojde k současné (smíšené) aplikaci práva kanonického a českého.

Odborná veřejnost dále upozorňovala, že přijetím Vatikánské smlouvy by došlo k omezení české suverenity a popření principu sekulárního státu, neboť by udělila katolické církvi privilegované postavení a omezila by možnosti zákonodárce v budoucnu. Za nejvíce problematické bylo považováno rozšíření zpovědního tajemství.

Český model sekularismu a ústavní východiska

Při hodnocení Vatikánské smlouvy je nutné rovněž vycházet ze specifického modelu sekularismu v České republice. Česká republika je představitelem sekulárního státu kooperativního typu.[1] To znamená, že stát připouští spolupráci s církvemi v určitých oblastech, zároveň se však nesmí identifikovat s žádným náboženským vyznáním a nesmí žádné náboženské vyznání zvýhodňovat ani znevýhodňovat.

Ústavní základ tohoto principu tvoří článek 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina), podle kterého se Česká republika nesmí vázat na výlučnou ideologii nebo náboženské vyznání. Česká republika tak není založena na principu přísného sekularismu, jako je tomu například ve Francii (tzv. model laïcité). Zatímco francouzský model směřuje k důsledné odluce, v České republice odluka není provedena tak důsledně a stát se s církvemi snaží spolupracovat.[2]

Z ústavního hlediska je klíčové, že rovnost není pouze formální. Nestačí, aby právní řád deklaroval rovné postavení církví; rozhodující je, že různá opatření ve svém důsledku nevedou k vytvoření faktických privilegií. Právě v těchto aspektech Vatikánská smlouva narazila před Ústavním soudem.

Vatikánská smlouva před Ústavním soudem

Ústavní soud především konstatoval, že uzavření smlouvy se Svatým stolcem jako takové není v rozporu s ústavním pořádkem. V tomto ohledu potvrdil, že český ústavní systém připouští mezinárodněprávní úpravu vztahů mezi státem a církví. Ústavní soud však shledal rozpor s ústavním pořádkem u dvou ustanovení Vatikánské smlouvy.[3]

První problematické ustanovení se týká zpovědního tajemství (článek 4 odst. 1 Vatikánské smlouvy).[4] Ústavní soud shledal, že Vatikánská smlouva zakotvuje zpovědní tajemství bez jakýchkoli výluk či výjimek. Vatikánská smlouva tak rozšiřuje zpovědní tajemství v rovině „nadzákonné“ nerovně, jen ve vztahu ke katolické církvi, a rovněž garantuje katolické církvi přístup k právu na zpovědní tajemství bez ohledu na splnění zákonných podmínek upravených v zákoně o církvích. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavřel, že článek 4 odst. 1 Vatikánské smlouvy je v rozporu s článkem 2 odst. 1 Listiny.

Druhá problematická oblast se týká přístupu ke kulturnímu dědictví (čl. 7 odst. 4 Vatikánské smlouvy).[5] Ústavní pořádek ukládá státu, aby institucionálně zajistil přístup ke kulturnímu bohatství. Sporný článek Vatikánské smlouvy nicméně plnění tohoto veřejného úkolu fakticky znemožňuje, neboť to jsou církevní katolické právnické osoby, které jednostranně určují, zda a v jakém rozsahu se umožní přístup k církevnímu kulturnímu dědictví. Kulturní dědictví katolické církve tak je Vatikánskou smlouvou privilegováno, v čemž Ústavní soud rovněž shledal rozpor s článkem 2 odst. 1 Listiny.

V obou těchto případech Ústavní soud uzavřel, že Vatikánská smlouva vytváří pro katolickou církev zvláštní právní režim, který má (v případě rozporu) přednost před zákonem a který je na zákonných podmínkách nezávislý. Katolické církvi obě ustanovení v obou oblastech přiznávají vlastní právní režim, který je svébytný a nezávislý na českém pozitivním právu. Jakékoli legislativní změny či rozhodnutí orgánů veřejné moci, týkající se zpovědního tajemství či zpřístupnění církevního kulturního dědictví, by se tak nevztahovaly na katolickou církev.

Je Vatikánská smlouva vůbec potřeba?

Přestože Ústavní soud neshledal rozpor Vatikánské smlouvy jako celkem s ústavním pořádkem, čímž de facto potvrdil, že Česká republika připouští mezinárodněprávní úpravu vztahů mezi státem a církví, nutně se otevírá otázka, zda je uzavření Vatikánské smlouvy v českém kontextu vůbec nezbytné.

Domnívám se, že současná česká legislativa dává církvím dostatečnou autonomii i práva, a zároveň všechno, co smlouva upravuje, české právo již řeší. V současné pluralitní společnosti je privilegování jedné náboženské instituce prostřednictvím mezinárodní smlouvy přinejmenším problematické. 

Přijetí Vatikánské smlouvy by mohlo být vnímáno s nelibostí zastánci jiných náboženství, kteří možnost uzavřít takovou smlouvu nemají. Nabízí se proto otázka, zda by v takovém případě neměly mít i jiné církve a náboženské společnosti nárok na podobnou úpravu svých vztahů se státem. Tomu lze však jistě oponovat specifickým postavením Svatého stolce v mezinárodním právu, kterým žádný jiný náboženský subjekt nedisponuje.

Pro Svatý stolec je přijetí Vatikánské smlouvy důležitým symbolem exkluzivity a významného vnitrostátního postavení a současně mu dává nástroje, jak prosazovat své zájmy v České republice. Stát však k přijetí konkordátu vůbec nic nenutí, konkordát není třeba, jeho absence nikomu nepůsobí žádné problémy a není po něm ani společenská poptávka.

Je rovněž upozorňováno na skutečnost, že vláda schválením Vatikánské smlouvy neřešila žádný problém, nýbrž pouze plnila bod programového prohlášení vlády, který si prosadila KDU-ČSL. Vatikánská smlouva byla od začátku politickým projektem – symbolickým gestem vůči konzervativní části koalice a vůči Vatikánu, nikoli odpovědí na reálnou potřebu české společnosti. To vše je nutné posuzovat i s ohledem na to, že česká společnost je podle statistik nejvíce ateistická v Evropě.

Závěr

Debata o Vatikánské smlouvě ukazuje, že český sekulární stát není definován pouze absencí státního náboženství, ale především (aktivním) uplatňováním principu rovnosti mezi jednotlivými náboženskými vyznáními. Ústavní soud potvrdil, že mezinárodní smlouvy v této oblasti nejsou vyloučené, zároveň však jasně stanovil jejich limity. I na první pohled nevýznamný opomenutý odkaz na vnitrostátní právo (například spojením „za podmínek stanovených zákonem“) tak může mít dalekosáhlé následky.

Nález Ústavního soudu však problém nevyřešil, nýbrž ho pouze pozastavil. Vatikánskou smlouvu nelze ratifikovat, dokud se sporné body neodstraní, což znamená další kolo vyjednávání se Svatým stolcem. A zde se opět dostáváme k již výše nastíněné otázce – je Vatikánská smlouva vůbec zapotřebí?

 

Poznámky

[1] Viz diplomová práce autora Konflikt mezi sekularismem a náboženskou svobodou v evropském právním rámci, s. 34.

[2] Viz diplomová práce autora Konflikt mezi sekularismem a náboženskou svobodou v evropském právním rámci, s. 42.

[3] Úplné znění Vatikánské smlouvy je dostupné například z: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/mezinarodni_smlouvy/aktualne/smlouva_mezi_ceskou_republikou_a_svatym.html.

[4] Článek 4 Vatikánské smlouvy zní: „(1) Česká republika uznává zpovědní tajemství. (2) Pastorační pracovníci mají právo obdobné zpovědnímu tajemství za podmínek stanovených zákonem“.

[5] Článek 7 odst. 4 Vatikánské smlouvy uvádí, že církevní právnické osoby „dají k dispozici a zpřístupní své kulturní dědictví za jimi stanovených podmínek všem, kdo je chtějí poznat a učinit z nich předmět studia“.

Zdroje

Čech, Jakub (2025). Smlouva s Vatikánem omezuje českou suverenitu a popírá princip sekulárního státu. Deník Referendum. Dostupné z: https://denikreferendum.cz/clanek/237706-smlouva-s-vatikanem-omezuje-ceskou-suverenitu-a-popira-princip-sekularniho-statu.

Husseini, Faisal (2026). Výběr rozhodnutí Ústavního soudu. Soudní rozhledy, 2026, č. 5, s. 153.

Peksa, Mikuláš (2026). Smlouvu s Vatikánem Česká republika nepotřebuje. Je v rozporu s naší ústavou. Deník Referendum. Dostupné z: https://denikreferendum.cz/clanek/238735-smlouvu-s-vatikanem-ceska-republika-nepotrebuje-je-v-rozporu-s-nasi-ustavou.

Šípová, Adéla. Držme sekulárnímu státu palce. Česko-vatikánská smlouva je víc než problematická. Online. Deník Referendum. 2025. Dostupné z: https://denikreferendum.cz/clanek/237187-drzme-sekularnimu-statu-palce-ceskovatikanska-smlouva-jevic-nez-problematicka. 

Urban, K. (2026). Konflikt mezi sekularismem a náboženskou svobodou v evropském právním rámci (diplomová práce). Dostupné z: https://theses.cz/id/hz15f4/.

Ústavní soud (2026). Nález Ústavního soudu ze dne 25. března 2026, sp. zn. Pl. ÚS 8/25 (tzv. Konkordátní nález).

Valoušek, Filip (2025). Ústavní soud se bude zabývat tzv. Vatikánskou smlouvou. Centrum pro lidská práva a demokracii. Dostupné z: https://www.centrumlidskaprava.cz/blog/ustavni-soud-se-bude-zabyvat-tzv-vatikanskou-smlouvou.

Fotografie

Vatikánská smlouva neobstála před Ústavním soudem. Fotografie Ústavního soudu, autor: David Bernard, 23. 3. 2022.