Dle Výboru OSN pro lidská práva budou členské státy povinny udělit azyl osobám, jejichž práva jsou bezprostředně ohrožena v důsledku klimatických změn. Přelomové stanovisko se může dle odborníků stát precedentem, jenž v budoucnu umožní získat azyl milionům klimatických uprchlíků.

V dlouho očekávaném rozhodnutí se Výbor OSN pro lidská práva [1] vůbec poprvé zabýval stížností jednotlivce usilujícího o poskytnutí ochrany před dopady klimatických změn. Stalo se tak poté, co se na Výbor obrátil Ioane Teitiota – obyvatel Tarawy představující jeden z 33 ostrovů republiky Kiribati nacházející se v západní části Tichého oceánu.

Existenci tohoto ostrovního státu ležícího pouhé dva metry nad mořem již několik let ohrožuje stoupající hladina moře, za níž stojí změny klimatu. Následky globálního oteplování narušují každodenní život místních, které trápí nedostatek pitné vody i obyvatelné půdy. Neobyvatelnost přilehlých ostrovů v posledních letech způsobila rapidní nárůst počtu obyvatel Tarawy. Zatímco v roce 1947 bylo na ostrově evidováno 1641 obyvatel, v roce 2010 dosahoval jejich počet 50 tisíc. Příliv osob spolu s nedostatkem obyvatelné půdy vyústil v bytovou krizi a spory o pozemky, které se v některých případech neobešly bez obětí na životech. 

Neúspěšná žádost Ioana Teitioty

Ioane Teitiota se proto v roce 2002 v obavách o život své rodiny rozhodl Kiribati opustit a spolu se svou manželkou se přestěhoval na Nový Zéland. Po vypršení platnosti pracovních víz následně požádali tamní úřady o přiznání statusu uprchlíka či chráněné osoby, jenž by jim umožnil získat azyl a v zemi zůstat. Úředníci však neshledali důvody pro udělení azylu a žádost odmítli. Postupovali přitom dle novozélandského zákona o přistěhovalectví, jenž umožňuje přiznat status uprchlíka v případech, kdy lze žadatele označit za uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

Status chráněné osoby pak na základě téhož zákona náleží tomu, kdo by byl deportací vystaven riziku svévolného zbavení života či vystaven krutému zacházení dle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (Pakt). Zákon umožňuje tento status přiznat také, pokud existují závažné důvody se domnívat, že by dotčená osoba mohla být v případě deportace vystavena mučení, a to dle Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

Zamítnuta byla rovněž následně podaná odvolání, kterým postupně nevyhověl ani imigrační tribunál ani odvolací soud. Dle rozhodnutí imigračního tribunálu nenasvědčovalo nic tomu, že by rodině Ioana Teitioty hrozilo po návratu riziko pronásledování či porušení práva na život dle článku 6 Paktu. Stejně tak nebylo shledáno, že by rodina byla nucena čelit mučení či krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení dle článku 7 Paktu.  Soud poukázal také na chybějící důkazy, které by prokazovaly absenci přístupu k pitné vodě na Kiribati či nemožnost pěstovat potraviny.

Poslední naději rodině Ioana Teitioty vzal nakonec i novozélandský Nejvyšší soud, který se ztotožnil s rozhodnutími soudů nižších instancí. V roce 2015 byl proto pan Teitiota deportován zpět do Kiribati a posléze také jeho rodina.

Stanovisko Výboru pro lidská práva

Ioane Teitiota se po nuceném návratu obrátil na Výbor OSN pro lidská práva, ve své stížnosti opětovně namítal porušení čl. 6 Paktu zakotvujícího právo na život a jeho ochranu. Uvedl také, že po návratu na Kiribati sužují jeho rodinu zdravotní problémy způsobené nedostatkem pitné vody, které u jednoho z jeho dětí vyústily v otravu krve. Stěžovatel se také odkázal na pátou hodnotící zprávu Mezivládního panelu pro změnu klimatu, dle jejíž prognózy bude Kiribati v případě nárůstu teplot a zvýšení mořské hladiny čelit existenčním problémům.

Výbor dal sice stěžovateli za pravdu, když uznal, že případný nárůst teploty může učinit území státu Kiribati v horizontu 10-15 let neobyvatelné. Dle jeho přesvědčení však může tamní vláda tento čas využít k přijetí klimatických opatření pro zajištění ochrany svého obyvatelstva či jeho přesídlení. Výbor se nakonec v projednávaném případě vyslovil ve prospěch Nového Zélandu a vyloučil, že by země jednala v rozporu se svými mezinárodními závazky.

Podle stanoviska Výboru nebyli stěžovatel ani jeho rodina po deportaci vystaveni riziku bezprostředního ohrožení života a nebylo tak porušeno jejich právo na život dle čl. 6 Paktu. Poukázal také na to, že rozhodnutí novozélandských soudů předcházelo pečlivé vyhodnocení stěžovatelových tvrzení. Kromě toho byla zohledněna také doposud přijatá opatření ze strany Kiribati pro eliminaci hrozících škod a snížení zranitelnosti jeho občanů.

Výbor však zároveň uvedl, že v budoucnu může být situace odlišná. Dle stanoviska si současná situace žádá vynaložení značného vnitrostátního a mezinárodního úsilí. V opačném případě hrozí, že důsledky změn klimatu v přijímajících státech vystaví jednotlivce porušování jejich práv podle článků 6 či 7 Paktu. V takovém případě by smluvní státy byly povinny poskytnout ochranu lidem, jejichž základní lidská práva by byla ohrožena v důsledku klimatických změn. Ti by měli přitom dle stanoviska získat azyl ještě před výskytem bezprostředního nebezpečí. Se závěrem Výboru se neztotožnili dva z jeho 18 členů. Ve svých odlišných stanoviskách naopak označili životní podmínky v Kiribati za dostatečně závažné pro úspěšné získání azylu. 

Naděje pro miliony osob

Přestože rozhodnutí Výboru nejsou právně vymahatelná, představují stěžejní výkladová vodítka Paktu a nepřímo i jiných lidskoprávních úmluv. Dle Kate Schuetzueové, expertky lidskoprávní organizace Amnesty International specializující se na pacifickou oblast, vytváří rozhodnutí Výboru globální precendens. 

Pravděpodobnost scénáře předestřeného Výborem pro lidská práva potvrdil také Vysoký komisař OSN pro uprchlíky Filippo Grandi. Dle zástupce OSN je potřeba, aby se mezinárodní společenství připravilo na miliony jedinců, kteří budou vlivem klimatických změn nuceni opustit své domovy. Hlavními důvody budou očekávaný vzestup hladiny moří, úbytek obyvatelné půdy a častější výskyt přírodních katastrof. Na nový fenomén upozornila v roce 2018 ve své zprávě i Světová banka, dle jejíchž odhadů se může klimatickými uprchlíky stát až 143 milionů obyvatel jižní Asie, subsaharské Afriky a Latinské Ameriky.

Stanovisko Výboru se tak i přes neúspěch Ioana Teitioty stalo nadějí nejen pro obyvatele tichomořských ostrovů potýkajících se s totožnými problémy jako Kiribati, ale také pro miliony dalších osob, jejichž země vedou neúspěšný boj s klimatickými změnami.

 

Poznámky

[1] Výbor OSN pro lidská práva představuje skupinu nezávislých expertů hodnotící implementaci Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze strany 173 smluvních stran této mezinárodní smlouvy. Tyto státy jsou povinny Výboru pravidelně předkládat periodické zprávy dokládající plnění závazků vyplývajících z Paktu a 116 z nich umožnily Výboru přijímat rovněž individuální stížnosti.

Zdroje

[1] UN News (2020, 21. leden). UN human rights ruling could boost climate change asylum claims. https://news.un.org/en/story/2020/01/1055671

[2] BBC NEWS (2020, 20. leden). People urgently fleeing climate crisis cannot be sent home, UN rules. https://www.bbc.com/news/world-asia-51179931

[3] Amnesty International (2020, 20. leden). UN landmark case for people displaced by climate change. https://www.amnesty.org/en/latest/news/2020/01/un-landmark-case-for-people-displaced-by-climate-change/

[4] Human Rights Committee (2020, 7. leden). Views adopted by the Committee under article 5 (4) of the Optional Protocol, concerning communication No. 2728/2016. https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/15/treatybodyexternal/Download.aspx?symbolno=CCPR%2fC%2f127%2fD%2f2728%2f2016&Lang=en

[5] Aljazeera (2020, 21. leden). Davos: World needs to prepare for 'millions' of climate refugees. https://www.aljazeera.com/ajimpact/davos-world-prepare-millions-climate-refugees-200121175217520.html

Fotografie

Účastníci pochodu za boj proti změnám klimatu. Climate March 21/09/14 - 11, autor: Garry Knight, 21. září 2014, zdroj: Flickr, CC0 1.0, editace: ořez.