Ľubomír Majerčík
Vedle debat o účinnosti nového občanského zákoníku od 1. ledna 2014 poněkud zapadlo, že zároveň nabyl účinnost i leta připravovaný zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Ještě více zapadlo, že doprovodný změnový zákon propašoval do trestního zákoníku novou skutkovou podstatu – zločin agrese.
§ 405a
Kdo v postavení, které mu umožňuje vykonávat kontrolu nad některým státem nebo řídit jeho politické anebo vojenské akce, v rozporu s ustanoveními mezinárodního práva plánuje, připravuje, zahájí nebo provede útočný čin, který spočívá v použití ozbrojené síly takovým státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo v použití ozbrojené síly takovým státem jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s Chartou Organizace spojených národů a který svou povahou, závažností a rozsahem zakládá zjevné porušení Charty Organizace spojených národů, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let nebo výjimečným trestem.
Důvodová zpráva ke změně praví:
„Nová skutková podstata trestného činu agrese reaguje na přijetí definice tohoto zločinu podle mezinárodního práva v rámci revizní konference Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, která se konala ve dnech 31. 5. až 11. 6. 2010 v ugandské Kampale. Navrhované znění je oproti definici schválené na revizní konferenci zjednodušené a namísto obsáhlého, kazuistického výčtu jednání, kterými se lze zločinu agrese dopustit, blanketně odkazuje na mezinárodní právo, podobně jako tomu je např. ve skutkových podstatách trestných činů … Oproti dosavadním skutkovým podstatám trestných činů přípravy útočné války (§ 406), podněcování útočné války (§ 407) a styků ohrožujících mír (§ 409) se jedná o ustanovení širší, které nevyžaduje účast České republiky na útočné válce. …“
Všimli si poslanci, co vůbec schvalují? Samotný zákon o mezinárodní justiční spolupráci je záslužný počin, na němž byl odveden kus práce. Vzhledem k jeho významu je pak s podivem si číst, s jakou lehkostí prochází legislativním procesem v Parlamentu. Začlenění nové skutkové podstaty si na základě dostupných dokumentů nikdo ze zákonodárců ani nevšimnul. Pro nový zákon o justiční spolupráci je 144 poslanců, proti žádný. Pro změnový zákon (s agresí) je jich 146, žádný proti. Ani poslanec Marek Benda, známý odpůrce Mezinárodního trestního soudu a předseda ústavněprávního výboru, který návrhy zákonů projednával, nevznesl hlas.
Nic by nám tedy nyní nemělo stát v cestě ratifikovat „kampalský“ dodatek k Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu, rozšiřující zločiny spadající do jurisdikce soudu i o agresi. Pro přesnost – agrese už je nyní ve výčtu zločinů v Římském statutu zařazena v čl. 5 odst. d), nebyla doposud ale definována. K tomu došlo právě na revizní konferenci v Kampale v roce 2010, jak zmiňuje důvodová zpráva.
Česká republika teda už stačila dodatek k Římskému statutu implementovat, kdy ho tedy ratifikuje? Ministerstvo zahraničních věcí ratifikaci předalo do připomínkového řízení už v červenci 2013, žádný resort připomínku nevznesl. Poté se proces zastavil vlivem vládních změn, ale před necelým měsícem už vláda materiál projednala. Souhlasila s ratifikací a prostřednictvím premiéra ji předloží Parlamentu na základě čl. 10a Ústavy (tzn. přenos pravomocí orgánů ČR na mezinárodní organizaci).
Pokud tento návrh projde Parlamentem stejně hladce jako zařazení skutkové podstaty agrese do trestního zákona, bude ČR patřit k vůbec prvním zemím, jež posvětily rozšíření jurisdikce Mezinárodního trestního soudu. Doposud tak učinilo teprve 13 zemí. Aby MTS mohl opravdu o agresi rozhodovat, je ale nezbytné splnění dalších tří podmínek – počkat si do roku 2017, přesvědčit celkem 30 zemí o ratifikaci a dvoutřetinovou většinou schválit rozšíření jurisdikce v Shromáždění smluvních stran Mezinárodního trestního soudu.
Osud zločinu agrese proto není vůbec jistý. Ministerstvu zahraničí je ke cti, že bylo schopno tak rychle připravit podklady a zajistit implementaci. Agrese ale může ještě narazit v Parlamentu. Totiž přesvědčení mezinárodních expertů o tom, že by se měl Mezinárodní trestní soud tímto zločinem opravdu zabývat, není zdaleka jednoznačné (namátkově zde nebo zde). Kritické hlasy upozorňují na rizika další politizace soudu (který už teď nestíhá), míchání ius in bello a ius ad bellum a obtížnou praktickou kvalifikaci dnešních konfliktů dle definice agrese (byl agresí zásah v Kosovu, Libyi, Gruzii či Iráku?). Narazí na sebe v Parlamentu pacifisté s propagátory humanitární intervence nebo se povede dělící linie mezi podporovateli a odpůrci USA? Nebo ratifikace proběhne zcela hladce, bez zájmu poslanců o mezinárodní otázky?
