V průběhu zimy na přelomu let 2013 a 2014 prošla Ukrajina zásadním milníkem ve své historii. Několikatýdenní masové protesty proti zkorumpovanému a prorusky smýšlejícímu prezidentu Viktoru Janukovyčovi, dnes známé jako Revoluce důstojnosti či Euromajdan, vedly k zprvu hybridní, a posléze i otevřené ruské agresi. Revoluce však také přispěla k pokračující demokratizaci a reformám v zemi, které v prosinci roku 2023 vyústily v otevření přístupových rozhovorů Ukrajiny s Evropskou unií.
Proč Ukrajinci (znovu) vyšli na Majdan
K pochopení významu Revoluce důstojnosti je třeba se blíže podívat na její příčiny. V listopadu 2013 to nebylo poprvé, kdy se obyvatelé Ukrajiny shromáždili na hlavním kyjevském náměstí Nezávislosti, známém také jako Majdan, neboť se tak stalo již krátce v říjnu 1990 [1] a na konci roku 2004. Pozitivní změny vyplývající z protestů v rámci tzv. Oranžové revoluce [2] v roce 2004 nicméně neměly dlouhého trvání a v roce 2013 se země ocitla na pokraji ekonomické a politické krize.
V té době byl prezidentem Ukrajiny Viktor Janukovyč, politik s nadměrně dobrým vztahem k ruskému protějšku Vladimiru Putinovi, za jehož vlády korupce na Ukrajině jen vzkvétala [3], životní úroveň obyvatelstva a jeho důvěra v politické instituce klesala, a práva občanů a principy právního státu se stávaly čím dál vzdálenějšími pojmy.
Pomyslnou poslední kapkou v poháru trpělivosti Ukrajinců se stal 21. listopad 2013, kdy Janukovyč pod tlakem Vladimira Putina přerušil vyjednávání o asociační dohodě s Evropskou unií [4], která měla být podepsána na summitu EU ve Vilniusu o týden později. Tato událost se navíc odehrála v předvečer výročí začátku Oranžové revoluce a právě ze spojení těchto událostí vznikla atmosféra nevyhnutelnosti další revoluce. Revoluce, která by všem Ukrajincům a Ukrajinkám zajistila důstojnější podmínky k životu.
Vůle vydržet navzdory rostoucímu násilí
Hlavními požadavky Revoluce důstojnosti bylo dodržování principů demokracie a právního státu, omezení korupce a svévolného jednání politiků, respektování suverenity země a vymanění se z ruského vlivu. Vše, co Ukrajinci spojovali s ideou a zárukami Evropské unie.
Po neúspěchu Oranžové revoluce bylo odhodlání tentokrát dovést revoluci do zdárného konce velké. Po menších, především studentských demonstracích, se v prvních dnech na Majdanu postupně sešly stovky tisíc lidí. Snahy prezidenta Janukovyče demonstranty rozehnat prostřednictvím speciálních policejních jednotek Berkut a najatých násilníků „titušků“ měly právě opačný účinek, neboť s násilím použitým proti pokojným protestům počet demonstrantů jen rostl. Brzy po začátku revoluce část protestujících doslova žila ve stanech postavených na zabarikádovaném náměstí a v obsazených okolních budovách.[5]
K dalšímu posílení nespokojenosti přispěly nové ekonomické dohody Viktora Janukovyče s Vladimirem Putinem a nově přijaté zákony, které kriminalizovaly jakýkoliv akt odporu proti režimu. Demonstrace se navíc neodehrávaly jen na kyjevském Majdanu, ale také ve většině velkých měst v celé zemi, a sdružovaly obyvatele napříč všemi sociálními a věkovými skupinami, z nichž se jen velmi malý počet identifikoval s nějakou konkrétní politickou stranou nebo ideologií.[6]
Vše vyvrcholilo v polovině února 2014, kdy se střety demonstrantů s policejními složkami vyostřily a během několika dnů zemřelo kolem sta protestujících, pro něž se vžilo označení Nebeská setnina a jsou připomínáni jako hrdinové Revoluce. Poté bylo se zahraniční pomocí vyjednáno příměří mezi vládou a opozicí.[7] Nároky demonstrantů byly ale utišeny až Janukovyčovým útěkem do Ruska a následným sesazením z funkce.
Deset let poté: Jaké výsledky a za jakou cenu vítězství revoluce přineslo?
Zatímco reakce Evropské unie a světa na ruskou nelegální anexi Krymu [8] a podporu války na východě Ukrajiny od roku 2014 zůstaly do určité míry nerozhodné, v roce 2022 se situace změnila. Ukrajina se v červnu 2022 stala kandidátskou zemí pro vstup do EU a loňské desáté výročí počátku Revoluce důstojnosti, která byla jedním z hlavních faktorů vedoucích ke zmíněným krokům Ruské federace, přijel přímo do Kyjeva připomenout spolu s dalšími zahraničními státníky také předseda Evropské rady Charles Michel. A to necelý měsíc před tím, než se v prosinci 2023 Evropská unie rozhodla s Ukrajinou oficiálně zahájit přístupová jednání.
Cesta Ukrajiny do Evropské unie ale samozřejmě bude ještě dlouhá a náročná. Rychlý vývoj směrem ke vstupu Ukrajiny, jakožto země uprostřed ozbrojeného válečného konfliktu, do EU je v současné době bezprecedentní. Společenství však nemůže slevovat ze svých požadavků, mimo probíhající válku i kvůli ostatním státům, které s kandidátským statusem na členství v Unii čekají už mnoho let. I přes příznivé reformy například v oblastech právního státu, soudnictví či legislativy tak Ukrajinu k přípravě na vstup do unie čeká mnoho další práce.
Demokratizační proces nicméně vyžaduje více než reformy a nové zákony. Kromě podpory demokracie mezi obyvatelstvem je zapotřebí také upevnění politického systému a občanské společnosti, důvěra ve stát nebo změna postoje ke korupci v běžném životě. I přes přetrvávající problémy je však pokrok Ukrajiny za posledních deset let v těchto oblastech znatelný a Revoluci důstojnosti je z tohoto pohledu možné označit za úspěšnou.[9]
Odkaz Revoluce důstojnosti v kontextu současné východní Evropy
Z dnešního pohledu se může zdát zřejmé, že Ukrajina od získání nezávislosti roku 1991 směřovala zpod ruského vlivu ke členství ve sjednocené Evropě. Je ale na místě se zamyslet nad tím, proč idea demokracie a právního státu na Ukrajině uspěly, zatímco v některých jiných bývalých sovětských státech podobné snahy selhaly, nebo dosáhly svých cílů pouze částečně či na krátkou dobu.
Ze srovnání Revoluce důstojnosti například s vlnou tzv. barevných revolucí [10] z počátku 21. století, nebo s protesty v Bělorusku v roce 2020 [11] se jeví jako významné to, že Euromajdan narozdíl od ostatních podobných demonstrací nebyl spojen s nespokojeností s pochybným výsledkem voleb, a že napříč ukrajinskou společností zanechal velmi silnou stopu, někdy přirovnávanou k počátku nového pojetí ukrajinského národa. Vývoj snah o volání po demokracii na východě Evropy si tak i nadále zaslouží pozornost.
Poznámky
[1] Prvním shromážděním na Majdanu byly studentské protesty v říjnu 1990, tedy ještě v době Sovětského svazu. Dvoutýdenní protesty byly pro režim poměrně překvapivé a vedly k rezignaci tehdejšího komunistického premiéra. Zůstaly ale převážně omezené jen na studentstvo a nebyly bezprostřední příčinou osamostatnění Ukrajiny a konce komunismu v zemi následující rok.
[2] Oranžová revoluce na Ukrajině vypukla v listopadu 2004 jako reakce na pochybný výsledek prezidentských voleb, podle kterého měl vyhrát proruský kandidát Strany regionů Viktor Janukovyč. Demonstrace byly na první pohled úspěšné a vyústily v opakování druhého kola voleb, které vyhrál opoziční kandidát Viktor Juščenko, v následujících svobodných prezidentských volbách v roce 2010 ale vzhledem k nenaplněným očekáváním a pokračujícím problémům vlády a Juščenka zvítězil Viktor Janukovyč.
[3] V roce 2013 se Ukrajina v měření indexu vnímání korupce Transparency International, který posuzuje vnímání korupce ve veřejné sféře, umístila se skóre 25 bodů ze 100 na 144. místě ze 177. sledovaných zemí jako nejhorší země v Evropě. Nesmírně velký majetek a bohatství vlastnil samotný prezident Janukovyč, jeho vila Mežyhirja nedaleko Kyjeva se po Revoluci stala symbolem zkorumpované politické elity.
[4] Viktor Janukovyč do té doby udržoval jednání jak s Evropskou unií v rámci Východní partnerství EU, tak s Ruskou federací ohledně vznikající Eurasijské unie, jejíž zakládající zemí se měla Ukrajina stát spolu s dalšími bývalými sovětskými státy. Podle Vladimira Putina ale účast v Eurasijské unii byla neslučitelná s pokračováním dialogu Ukrajiny s Evropskou unií, a proto na Janukovyče vyvinul tlak s pomocí ekonomických a energetických hrozeb.
[5] Život na Majdanu byl organizován nově vytvořeným Ústředím národního odporu. Demonstrace jako takové ale začaly samovolně, bez podpory například politické opozice, která se k protestnímu hnutí připojila až později.
[6] Například politické subjekty krajní pravice Pravý sektor a Svoboda sice byly na demonstracích přítomné, jejich podpora mezi protestujícími ale nebyla příliš vysoká.
[7] Dohoda vyjednaná za přítomnosti představitelů Polska, Francie, Německa a Ruska obsahovala například obnovení ústavních reforem z roku 2004, předčasné prezidentské volby, amnestii pro vězněné demonstranty a uvolnění okupovaných vládních budov.
[8] Ruská invaze Krymského poloostrova začala 27. února 2014, pouhých pár dní po ukončení demonstrací na Majdanu.
[9] Například podle posledního měření indexu vnímání korupce Transparency International za rok 2023 se skóre Ukrajiny meziročně i přes probíhající válku zlepšilo o 3 body na 36 bodů. Ukrajina tak za posledních deset let zaznamenala jeden z nejvýraznějších posunů k lepšímu v historii měření a umístila se na 104. místě ze 180 měřených zemí.
[10] Označení barevné revoluce se používá pro revoluční snahy převážně v bývalých státech Sovětského svazu na počátku 21. století, které byly vyvolány spornými volbami ovládnutými autoritářskými kandidáty. Jde například o Růžovou revoluci v Gruzii v roce 2003, zmíněnou Oranžovou revoluci na Ukrajině v roce 2004 a Tulipánovou revoluci v Kyrgyzstánu v roce 2005. Tato protestní hnutí měla za následek výměny představitelů států, rozsáhlou demokratizaci však nikoliv.
[11] V Bělorusku vypukly nevídaně silné protirežimní protesty po prezidentských volbách v srpnu 2020, které údajně s vysokým náskokem opět ovládl Alexandr Lukašenko, jenž je u moci v zemi nepřetržitě od roku 1994. Demonstrace ale nedosáhly potřebné podpory a nakonec byly režimem potlačeny.
Zdroje
Diuk, N. (2014). EUROMAIDAN: Ukraine’s Self-Organizing Revolution. World Affairs, 176(6), 9–16. http://www.jstor.org/stable/43555086.
European Commission. (2023). Key findings of the 2023 Report on Ukraine. Dostupné z https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/QANDA_23_5631.
European Council, Council of the European Union. (2023). EU enlargement policy – Ukraine. Dostupné z https://www.consilium.europa.eu/en/policies/enlargement/ukraine/.
Haring, M. & Cecire, M. (2013, březen 18). Why the Color Revolutions Failed. Foreign Policy. Získáno z https://foreignpolicy.com/2013/03/18/why-the-color-revolutions-failed/.
Hosenseidlová, P. (2023, listopad 21). Noc, kdy Majdan dostal předponu „euro“. Před deseti lety začal zápas Ukrajiny o únik z ruského sevření. ČT24. Získáno z https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/noc-kdy-majdan-dostal-predponu-euro-pred-deseti-lety-zacal-zapas-ukrajiny-o-unik-z-ruskeho-sevreni-343258.
Kejlová, T. (2014, listopad 22). 10 let od Oranžové revoluce: Hvězda Tymošenkové a Juščenka pohasla. ČT24. Získáno z https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/10-let-od-oranzove-revoluce-hvezda-tymosenkove-a-juscenka-pohasla-340832.
Mudrov, S. A. (2021). Doomed to fail? Why success was almost not an option in the 2020 protests in Belarus. Journal of Contemporary Central and Eastern Europe, 29(1), 109-120. https://doi.org/10.1080/25739638.2021.1928880.
O’Connor, C. & Tereshchuk, H. (2020, říjen 15). The Revolution On Granite: Ukraine's 'First Maidan'. RadioFreeEurope/RadioLiberty. Získáno z https://www.rferl.org/a/the-revolution-on-granite-ukraine-s-first-maidan-kyiv/30892599.html.
Pavec, J. (2016, srpen 21). Muzeum korupce? Janukovyčova vila se stala jednou z nejdražších atrakcí. E15. Získáno z https://www.e15.cz/reportaze/muzeum-korupce-janukovycova-vila-se-stala-jednou-z-nejdrazsich-atrakci-1315558.
Reznik, O. (2016). From the Orange Revolution to the Revolution of Dignity: Dynamics of the Protest Actions in Ukraine. East European Politics and Societies, 30(4), 750-765. https://doi.org/10.1177/0888325416650255.
Shveda, Y., & Park, J. H. (2016). Ukraine’s revolution of dignity: The dynamics of Euromaidan. Journal of Eurasian Studies, 7(1), 85-91. https://doi.org/10.1016/j.euras.2015.10.007.
Terzyan, A. (2020). Towards Democratic Consolidation? Ukraine After the Revolution of Dignity. Open Political Science, 3(1), 183-191. https://doi.org/10.1515/openps-2020-0015.
Transparency International Ukraine. (2016). CPI-2013. Dostupné z https://ti-ukraine.org/en/research/cpi-2013/.
Transparency International Ukraine. (2024). Corruption Perceptions Index – 2023. Dostupné z https://ti-ukraine.org/en/research/corruption-perceptions-index-2023/.
Ukraine marks 10-year anniversary of Maidan ‘Revolution of Dignity’ (2023, listopad 21). Al Jazeera. Získáno z https://www.aljazeera.com/news/2023/11/21/ukraine-marks-10-year-anniversary-of-maidan-revolution-of.
Wilson, A. (2014). Ukraine Crisis: What It Means for the West. New Haven: Yale University Press.
Yekelchyk, S. (2015). The Conflict in Ukraine: What Everyone Needs to Know. Oxford: Oxford University Press.
Fotografie
Protesty na kyjevském náměstí Nezávislosti trvaly celkem tři měsíce. Euromaidan Kyiv 1-12-13 by Gnatoush 001, autor: Nessa Gnatoush, 2. prosinec 2013, zdroj: Wikimedia Commons, CC BY 2.0 DEED.